Fakt nemám ráda lidi, kteří chodí do práce nemocní. A že jich mám kolem sebe hodně! Vzhledem k tomu, že nemám letos zřejmě vůbec žádnou imunitu, tak už je mi zase blbě. Šla jsem z práce dřív a hodinu jsem spala. Snad to tentokrát nebude nic hroznýho a nebudu muset zase na neschopenku, to snad radši už budu přecházet.  A přitom jim vitamíny, ovoce, zeleninu. Nevím, co víc mám dělat. Prášky na imunitu se mi brát nechtějí.

Mám teď období, kdy mě to v práci nebaví. Jsem tam zpruzená a už zase mi leze na nervy kolegyně, která mě opět docela buzeruje, pořád za mnou chodí a pořád něco chce. V úterý jsem jí trochu vymezila hranice, tak se včera hned chovala trochu líp. Snad tohle období zase přejde a přijde chvíle, kdy mě to bude zase bavit. Když to tak vezmu globálně, tak si totiž fakt nemám na co stěžovat. Především bych měla být šťastná, že mám práci. Pracuju v hezkém prostředí, mám kolem sebe většinou fajn lidi, našla jsem si tam i pár kamarádek, máme plno výhod a mám výborný plat. Každý den mluvím anglicky, práce je zajímavá a mám tam možnost růstu. Taky pracuju v oboru, kdy mi dost často chodí nabídky z jiných firem, takže o práci se asi fakt bát nemusím. Co víc si přát? Asi vlastně nic.

Poslední dobou jsem začala sledovat víc politiku. Nikdy jsem jí radši moc nevěnovala pozornost, protože jsem věděla, že bych se akorát rozčilovala. Teď se ale musím přiznat, že už mě to tady v tom státě všechno sere. Bárta, Bém, zvyšování daní...Já chápu, že nějak musíme snížit schodek, ale možná, kdyby se ty peníze neustále nerozkrádaly, tak by to šlo líp. Už mě jednu chvíli fakt napadlo, že odsud vypadnu. Jenže není v každé zemi něco? Já fakt nevím...

Neustále pokračuju v sebepoznání a jsou chvíle, kdy jsem fakt překvapená. Začala jsem přijímat věci, které když mi někdo řekl, tak mě rozčilovaly. Třeba máma s otčímem mě označovali za hysterku. A mě jednoho krásného dne došlo, že mají pravdu. Jo, jsou chvíle, kdy jsem hysterická. I když, ono se to nedá označovat za hysterii, spíš panikařim. A co. Byla to úleva, když jsem si to přiznala a přestalo mě to rozčilovat. Stejně tak pro mě bylo minulý týden úlevné, když jsem přijala jako fakt to, že jsem prostě pražanda. Když mě tak označovali lidi u táty na vesnici, tak mě to rozčilovalo a brala jsem to jako hanlivé oslovení. Já jsem přece vyrostla na malém městě a na víkendy jezdím mimo Prahu, tak přece nejsem pražanda! Jenže tu žiju 20 let a i kamarádky kolem mě tak berou, jenom já sama sebe jsem tak nebrala. Do minulého víkendu. Je to divný sama sebe najednou vidět takovou, jaká opravdu jsem. Nějak si na to nemůžu zvyknout.  Určitě se ještě objeví další věci, které odmítám a přitom jsou pravdivé.

Krom toho se taky začínám chovat jinak. Dřív, kdybych věděla, že jedu do Amsterdamu, tak bych na to byla šíleně upnutá a brala bych to jako šanci pianistu získat a určitě bych se ho snažila nějak přesvědčit, aby se do mě zamiloval (což ale není možný) a taky bych si pročítala horoskopy a tahala karty, abych našla aspoň nějaké odpovědi, jestli spolu zůstaneme. Samozřejmě bych chtěla číst jenom ty kladné. Teď na víkend v Amsterdamu sice myslím a přemýšlím, co si tam vezmu s sebou za oblečení, ale primárně mi jde o to, abych si to tam užila a byla sama sebou. Ne o to, aby se do mě zamiloval a abychom spolu zůstali. Snažím se myslet hlavně na sebe a na to, abych já byla spokojená. Došlo tam ke zlomu, že už z něj nejsem tak hotová, začaly se objevovat věci, které mi na něm vadí a více méně se mi teď daří brát to tak, jak to je. Ale přiznávám, že z toho víkendu mám strach. Znamená to pro mě překročení vlastního stínu. Obrovského strachu, který mám od rozchodu s bývalým přítelem. Od té doby jsem s nikým víkend netrávila. Bojím se, že mě to zase rozhodí, přesto do toho půjdu. Musím to překonat. Je to jediná možnost, jak se zase posunout dál. Ještě je vlastně jedna možnost - nikam nejezdit, strach nepřekonávat a dál se v něm utápět. A to prostě odmítám. I když.... někdy bych se na všechno vykašlala a ten boj vzdala. Je to únavný a někdy mám pocit, že už mi z toho všeho asi hrábne, ale snad to k něčemu je.

A nakonec vtip:

Rozdíl mezi Pražákem a Ostravákem, když přijdou pozdě na rande: 

Pražák: "Ahoj, hele, prosim tě promiň, že jdu takhle pozdě, v práci to bylo šílený. Měl jsem jednání a pak šéf po mě chtěl ještě něco dodělat, takže se to protáhlo. No a pak ta doprava, to je šílenost. Resslovka zase stála a o magistrále ti radši nebudu říkat. Proto to zdržení.

Ostravák: "Sorry, su tu."

(jo, jsem Pražák )