Včera byl naprosto strašnej den. Totálně zasranej den. Ještě dopoledne bylo všechno v pohodě a pak to přišlo. Nějak po obědě jsem slyšela kolegyni (tu, co jsem s ní měla konflikt), jak telefonuje. Začala vydávat takový divný zvuky. Nejdřív jsem si myslela, že se něčemu strašně směje, ale pak se jí kolegyně ptala, co se jí stalo a došlo mi, že hystericky brečí. Zabila se jí ségra při autonehodě. Vzadu vezla svojí malou dceru (necelé 2 roky) a ta to přežila a nic se jí nestalo. Pro jistotu jí ale převezli do nemocnice na pozorování. Ségru museli vyprošťovat hasiči a když jí vyndali, tak už bohužel nežila. Hrůza, děs. Kolegyně se totálně zhroutila, takže jsem jí jela k našemu firemnímu doktorovi pro léky na uklidnění, přijel si pro ní přítel a odvezl jí domů. Nevím, jak dlouho bude doma, ale asi se do práce jen tak nevrátí. Tohle musí být naprosto šílená rána a šok. Ona pořád opakovala, že to není možný... nevím, jak zareaguje, až jí dojde, že se to opravdu stalo. Je mi jí strašně líto. Hrozně ráda bych jí pomohla, třeba bych si na sebe vzala aspoň kousek tý bolesti, abych jí ulevila. Ale ono to nejde.  Ještě teď se mi z toho chce brečet. Včera z toho byli všichni v práci špatní. Když jsme se pak ještě dozvěděli, že její táta bojuje s rakovinou... Co na to říct. To je trochu moc na jednu rodinu, ne? Proč se tohle děje? Člověk si v novinách o nehodách čte a neřeší to. Prostě se to někde někomu stalo. Takový věci se stávaj, no. To je život. A pak se to stane někomu takhle blízko a člověku zatrne. Najednou si uvědomí, že tohle se může stát i jemu nebo někomu z jeho blízkých. Že nikdo z nás není nesmrtelný. Všichni jezdíme autem. Stačí chvilka nepozornosti a ... Fuj.

Tak jsem volala tátovi, aby jezdil opatrně. Ten mi řekl, že nedávno usnul 2x na dálnici??? Tak jsem mu vynadala, ale to je tak jediný, co můžu udělat. Je dospělej, měl by vědět, co dělá. A když už jsme spolu mluvili, tak mi řekl, co se stalo minulý víkend, když tam byl brácha se švagrovou. Já nemám slov. To je prostě neskutečný, jaká je ta holka kráva! Já už o ní nemůžu mluvit jinak, než sprostě, protože to prostě jinak nejde! Ona jednoho krásného dne vyprovokovala mámu, když se zmínila o rozvodu našich. Máma začala nadávat a nemluvila o tátovi moc hezky. A ona přijela k tátovi a řekla mu, co o něm řiká máma a ještě si k tomu něco přidala. Je tohle vůbec možný? A brácha u toho seděl, aniž by jí něco řekl. Jenom naše rodina (máma, táta, já a brácha - i když ten byl ještě malej) víme, co se dělo, proč se naši rozvedli, jaký k sobě mají vztah a co je a co není pravda. Já i brácha víme, co řiká máma o tátovi a co řiká táta o mámě. Z toho jsme si udělali svůj úsudek a nějak víc to neřešíme. Je to 20 let, tak proč se k tomu pořád vracet. To, že mě se začaly vracet vzpomínky a tak... dobrý, tak jsem si je prožila a dál se v tom taky nepitvam. Ale co ona si to, do prdele, dovoluje? Strkat nos do našich rodinných věcí? Mě to dneska nadzvedlo takovym způsobem, že už zakročim. Krom toho se včera ještě brácha pohádal s mámou a otčímem, protože chtějí jet k nim do baráku na víkend, když oni tam nejsou a vzít si tam její tříletou ségru. Naši s tím nesouhlasí a brácha si tu krávu brání. Když mu stojí za to, aby si rozhádal rodinu, tak fajn. Byl z toho asi špatnej, protože mi napsal, že se asi poprvý v životě šíleně pohádali. A to ještě neví, že mu napíšu, že jsem na jejich straně a že by si měl svojí drahou snoubenku zkorigovat a vysvětlit jí, že nemá strkat čumák do našich věcí a že by bylo lepší, kdyby občas držela hubu. Tohle přehnala takovym způsobem, že se vzteky skoro klepu a radši si půjdu zaběhat, aby mě z toho nekleplo.  

A ještě jedna věc na závěr. Uvědomila jsem si, že mi pianista sice řiká, abych na něj nečekala, ale chová se jinak. Když mi to řikal, tak na něm bylo ale vidět, že se mu to neřiká úplně lehce. Když na něj nemám čekat a o nic mezi náma nejde, tak proč si pamatuje, co jsem měla na sobě, když jsme se poprvé viděli, proč mu na mě všechno připadá roztomilý, proč lituje toho, že si mě nevyfotil, proč mi píše a stará se, jestli se mám dobře, proč se kvůli mě fotí a posílá mi to? Proč? Jsem si jistá, že cítí to samý co já, ale odmítá to. Zřejmě si racionálně řekl, že teď není připravený na vztah a že by to stejně nemělo cenu, když on je tam a já tady a on toho má hodně, takže by na mě neměl čas a mě by to vadilo. Proč to sakra všechno komplikuje? Proč si to prostě nepřipustí a nenaplánujeme si spolu další víkend? Trochu moc otázek, na které nemám odpověď.