Poprvé v životě koukám na fotbal. Kdo by to byl býval řekl, že tahle chvíle někdy nastane.  Ne, že bych tomu nějak rozuměla, ale zatím mám pocit, že hrajou docela dobře. Zítra jdu na koncert Nightwork, kteří hrajou zadarmo na Letný. Vsadili se s našima fotbalistama, že když dají 5 gólů, tak udělají koncert zadarmo. Góly dali jenom 4, ale koncert stejně bude. Asi tam bude teda hodně lidí, ale tak když nám to poleze na nervy, tak můžeme vždycky odejít, že jo.

Od pondělí trnu hrůzou, aby mi nezavolal táta. Znamenalo by to totiž blbý zprávy. V pondělí ráno jsem mu volala a dozvěděla jsem se, že máme hodně nemocného pejska, naší blonďatou retrívřici. Jsou jí teprve 3 roky, sakra! Má chronické selhání ledvin, každý den je na kapačkách a všichni doufáme, že přežije. Pokud to teď přežije a nějak se to ustálí, tak bude muset brát prášky až do konce života. Otázka je, kdy ten konec života nastane. Já pevně doufám, že teď ještě ne. Ona už byla nějaká divná poslední asi dva měsíce. Pořádně nežrala, dostala i nějaké injekce na žaludek, protože veterinářka říkala, že má zánět žaludku. Když se to pořád nelepšilo, tak jí vzala krev a zjistila, že hodnoty ledvin jsou asi tak 8x horší než by měly být a většina psů s takovýma hodnotama už by dávno nežila. Ona žije jenom proto, že byla v dobré kondici. No, a jak k tomu přišla? Macecha s ní takhle byla jednou na procházce a zrovna bylo čerstvě popráškované pole a blondýnka v tom běhala. Druhý den šly na procházku znovu a zase v tom běhala. A od tý doby je jí blbě, až se jí to vrazilo do ledvin. V podstatě se otrávila. Fakt se modlim, aby to přežila a byla tady ještě dlouho s náma. 

 Na druhou stranu máma dostala k narozeninám kotě, takže tam je o radost postaráno. Je to pěknej lump totiž! Škrábe, kouše, skáče, lítá, je fakt neuvěřitelnej. A máma mu uvázala mašli, běhá s ní po zahradě, on za ní a ona se tomu strašně směje. Tak to mi trochu kompenzuje to, co se děje u táty. 

Jinak se ani nic moc neděje. Normálně chodím do práce, občas potom někam zajdu a život si tak nějak plyne. S pianistou jsem hodně v kontaktu. Vždycky se rozhodnu, že mu psát nebudu a napíše on mě. V týdnu jsme se domluvily s holkama z práce, že pojedeme v červenci do Lucemburska. Psala jsem mu, jestli by mi nemohl doporučit nějaký dobrý ubytování, ale bohužel tam hotely moc nezná. Psal, že je škoda, že tam poblíž nebude. Zkusila jsem na něj, jestli náhodou nebude někde v okolí Prahy a i když nebude, tak jestli nechce přijet i tak. Napsal mi, jestli náhodou nemam pracovat a ne pořád psát maily, tak jsem se vrátila k práci a usoudila, že bude asi teď už fakt lepší, když si od něj dám pauzu. Žádný kontakt. Uvidíme, jak dlouho to vydrží. Ale musim to udělat, musim myslet na sebe a na to, co je pro mě nejlepší a to fakt není čekání na to, jestli nějaký muzikant změní názor nebo ne. V okolí firmy občas nějakýho toho pěknýho chlapa potkám a hlavně mám poslední dobou dobrý pocit sama ze sebe. Fakt si myslim, že mi to sluší a říkají mi to i holky v práci, tak na tom asi fakt něco bude. 

Tak uvidíme, co ten život dál přinese....