Myslela jsem si, že napíšu trochu optimističtější článek, ale nějak to na mě zase padlo, tak asi nee.

Včera jsem se rozhodla, že se na všechno vykašlu a nechala jsem si na dnešek schválit dovolenou. Hezky jsem se vyspala, udělala jsem si dobrý oběd, byla jsem na úžasný havajský masáži Lomi Lomi a pak ještě v bazénu a ve vířivce. Když jsem tohle všechno absolvovala, tak jsem se cítila skvěle. Pak jsem si ještě odpoledne lehla a když jsem se vzbudila, tak byla moje nálada zpátky na bodu mrazu. No, nic. 

V pondělí jsem si nechala namíchat nové Bachovky. Když začnu užívat nové esence, tak se některé moje bolístky dostanou víc na povrch, takže teď mám pocit, jak když prožívám všechny rozchody, které jsem v životě zažila, najednou. Fakt super. Ale můžu si za to sama. Nikdy jsem si po rozchodu nedovolila být smutná. Prostě se jelo dál. "Přece se kvůli němu nebudu trápit! Koupím si něco pěknýho na sebe, aby viděl, o co přišel a rovnou začnu flirtovat s někým jiným. Hlavně, aby se někdo objevil, co nejdřív a já měla někoho jako první." Jo, občas jsem si pobrečela, ale hned potom jsem si začala říkat to, co jsem teď psala. No, tak si to teď užívám několikanásobně. Ale jak už jsem psala, můžu si za to jenom já sama.

Důležitý ale je, že si pořád myslím, že jsem udělala dobře. Konečně si stojím sama za sebou. V týhle oblasti asi poprvé v životě. Jinak jsem se vždycky snažila všem vyhovět. Hlavně, aby oni byli spokojení (nemyslim jenom sex). Teď na to koukám tak, že už nechci jenom "kamaráda". Sice se vztahu bojím, ale chci si dát aspoň šanci to zkusit. Je mi jasný, že se pianistovi líbila představa, že přijede do Čech na koncert, užije si tady a pak se vrátí hezky do Amsterdamu, kde si bude užívat zase s někým jiným. Dřív bych si řekla, že žiju jenom jednou, tak si užiju. Jenže to není v souladu s tím, jaká jsem. Mě se tahle představa nelíbí. Při představě, že se pak vrátí domů a bude tam spát zase s jinýma, je mi špatně. Začala jsem se řídit tím, co se zpívá v jedné písničce: "you´re not in love, you´re not invited." Od té neděle nejsme v kontaktu a hned tak asi ani nebudeme. Dokud budu cítit, že by mi to akorát ubližovalo, tak budu na facebooku i na skypu schovaná.

Ráno jsme si psali se ženáčem. Jo, jsme pořád v kontaktu, ale nic spolu nemáme. I když on se občas snaží. Nechápu to. Čím víc ho odmítam, tim víc se snaží. Stejně tak to bylo s pianistou. Když byl tady v Praze a já mu řekla, že ho domu nevezmu, tak o to víc chtěl. Co je s nima špatně? Kamarád mi řekl, že chlapi prostě rádi loví. Že se jim líbí, když ženská jakože nemá zájem a oni se musí snažit. Tak mě tak napadá - když jsem teď napsala pianistovi, že mezi náma už nic nebude, začne mě najednou chtít? To asi nee. I když se mi tahle myšlenka líbí, tak se jí snažím vždycky zapudit.

A vůbec, když tak koukám kolem sebe, tak mám plno kamarádek a kamarádů, kde ty vztahy teď nějak stojí za prd. Plno lidí kolem mě se rozešlo. A taky tak nějak sleduju, že většina chlapů si i ve vztahu nechává svojí svobodu a zuby nehty si jí brání, zatímco ženský se přizpůsobí životu chlapa, vykašlou se na kamarádky a žijou jenom pro něj. Nedivím se, že to pak chlapy nebaví. Ale proč to my ženský děláme? Taky je s náma něco špatně.