Kombinace pohovorů a snižování léků je vražedná. Jsem strašně nervní a musím se hodně ovládat, aby to neodnášelo moje okolí. Včera ráno jsem měla pohovor s nějakou manažerkou. Vůbec jsme si nesedly, ona ze mě udělala blba, jakože nemám dostatečně dost zkušeností a zkazila mi tím celý den. Na dnešek mám naplánovaný ještě pohovor s nějakým senior directorem z USA. Všechno probíhá přes telefon. Ohledně té manažerky ze včerejška jsem mluvila se svojí bývalou kolegyní, která tam v té firmě teď pracuje a nahlodala mě tak, že jsem se do toho kolečka pohovorů pustila. Bylo mi řečeno, že jsem narazila na největší blbku, na jakou jsem vůbec mohla narazit. No, to mě asi ani nepřekvapuje. Prej se tím nemám nechat odradit. Uvidíme teda, jaký to bude dneska. Při představě, že by to nevyšlo, jsem nervózní, protože nabídka vyššího místa mě láká. Při představě, že bych odsud měla odejít, jsem nervózní, protože se mi bude těžko loučit s těma lidma tady a samozřejmě se budu bát, jak budu zvládat práci sice líp finančně ohodnocenou, ale taky víc zodpovědnou. Takže je asi jedno, jak to dopadne. Budu teď nervózní za všech okolností.

Do toho snižování léků. Léky otupují, takže když jich mám víc, tak míň cítím. Když si jich vezmu míň, tak najednou cítím víc a to mě děsí. Ale zvládam to. Vysazuju postupně. Hodně postupně. Neurol snižuju o čtvrtku. Vzhledem k tomu, že jsem brala ráno půlku, tak jsem teď na čtvrtce. Doktor mi řekl, že to je jak kdybych si ráno lízla cukru. Hm, asi jo, ale psychická závislost je mocná. Jsem zvědavá, jak pak budu zvládat vysazování antidepresiv. Po deseti letech. Uffff.

V pondělí mi psal pianista, jak se mám a všechno kolem mě ho zajímalo. Práce, vysazování léků, vztah se švagrovou... O víkendu byl pracovně ve Walesu, nebyl s žádnou blonýnou, jak si vymyslela moje chorá mysl. Rozhodla jsem se, že se mu nebudu bránit a budu mu normálně odpovídat. Při psaní s ním se vždycky hodně zasměju a kdykoli mi bylo zle, tak mi byl oporou. I mi nabídnul, abych se ozvala, kdykoli potřebuju. Tak jsem mu dneska ráno psala. Já s ním teď nemůžu přerušit kontakt. S těma pohovorama, vysazováním léků a problémama, které si teď řeším s tátou by to bylo už trochu moc. Potřebuju mít někoho, na koho se můžu kdykoli obrátit a on mě rozesměje nebo mi jenom napíše něco hezkýho. Nebo mi aspoň pošle virtuální pusu. A to on dělá. Nevím proč, ale nebudu po tom pátrat. Je to od něj hezký. Ano mám kolem sebe i jiné lidi, kterým to všechno můžu napsat nebo říct a taky to dělám. Ale ta opora z jeho strany je jiná. 

V úterý jsem byla na kurzu Portrétní fotografie v přirozeném prostředí. K narozeninám jsem dostala dárkový certifikát a mohla jsem si vybrat jakýkoli kurz. Tak jsem si vybrala tenhle a bylo to fakt super. Začala jsem konečně fotit na úplný manuál a hodně pár se mi fakt povedlo. Naučila jsem se tam hodně věcí. Možná někdy nějaké fotky zveřejním pod heslem.  Když jsem pár fotek dala na facebook, tak se strhla bouře a všichni teď chtějí nafotit. Jedna kamarádka, která chce rozjet službu hlídání koček chce, abych jí nafotila na webové stránky, další kamarádka chce, abych jí udělala fotky na webovky fitness centra, kde předcvičuje spinning, další chce vyfotit s rodinou. Musím se přiznat, že z toho mam radost. Aspoň budu mít na kom trénovat a zdokonalovat se. Ještě chci vyfotit kamarádku, která je těhotná a na to se těším asi nejvíc.

Včera jsem byla na přednášce Roberta Vana. Musím se přiznat, že mě to trochu zklamalo. Myslela jsem si, že tam budeme víc fotit, ale ona celou hodinu a půl jenom mluvil a na závěr nám ukázal, že když dáme k modelce odrazovou desku, tak ten obličej vypadá úplně jinak, protože se na něj to světlo odrazí. Tak to vim taky. V podstatě z toho, co říkal, vyplynulo, že je potřeba najít si nějaké vlastní téma a fotit s vášní. Téma si asi teprve hledám. Nejdřív mě bavilo makro, teď mě spíš baví lidi. Jinak ta přednáška ale byla fajn. On tak legračně mluví a je vtipnej. Akorát já jsem na to asi neměla tak úplně náladu, no. Pro změnu jsem byla nervózní.

Hm, a našim ukradli auto. Já nevím, co je to dneska za lidi...