Zdá se, že mi bylo dlouho dobře. No, tak už není. Stejně jako před rokem zaútočily úzkosti.

A to jsem byla tak spokojená, že jsem zvládla stěhování! Takovou změnu! A byla jsem spokojená i v práci a tak nějak celkově se svým životem. Jenže hluboko uvnitř se něco dělo. Práce je dobrá, ale mám tam kolegyni, o které jsem tady už psala. Tlačí na mě horem dolem a leze mi pěkně krkem. Bylo toho poslední dobou hodně a já jsem držela, držela, až jsem dodržela. Nemůžu dýchat, bolí mě záda (možná to spolu souvisí, radši zítra zajdu k doktorce, jestli to není zánět průdušek) a mám tik v oku. Už nemůžu. Ona chce všechno hned, všechno je děsně urgentní. Dneska jsem jí napsala, že něco urgentně neudělám, protože mám i jinou práci a nic se nestalo. Je to tak s ní celý rok a půl, co s ní pracuju, tak proč jsem se ještě nenaučila to zvládat? A co budu jako dělat, až mě povýší? Nevím, jestli to zvládnu. Začalo se mi v práci dělat zle, zřejmě mám lehčí panické ataky. Všichni mi lezou na nervy, dneska jsem vůbec s nikým nekomunikovala, pokud to nebylo fakt nutný. Dokonce i oběd jsem si snědla sama u počítače. Takhle to nejde.

A na seznamku kašlu. Neříkam, že tam jsou samý hrůzy, občas se tam někdo zajímavý vyskytne. Ale mě to vůbec nedělá dobře. Moc to řešim, moc se na to upínam a lámu to přes koleno. A taky kdykoli začnu řešit vztahy, tak se objeví úzkosti. Asi by bylo lepší začít se smiřovat s tím, že vztah prostě nebude. Budu sama. Ale i tak může být život fajn, ne?

No, snad jsem zakročila včas a úzkosti se nerozjedou tak, abych musela na neschopenku. Tak a teď si pěkně zazpíváme: