Poslední dobou mám takový blbý pocit, necítím se být sama sebou. Jako kdyby za mě jednal někdo jiný... jako kdyby se za mě pohyboval někdo jiný. Nějaký automat, který reaguje pořád stejně. Ví, že má vystoupit z tramvaje, tak vystoupí. Ví, že má jít pro papír do tiskárny, tak jde. Je to strašně nepříjemný. Psycholožka mi říká, že to může být tím, že jsem teď ve svém životě udělala strašně moc změn a musím se s tím nějak sžít. Jenže já jsem strašně netrpělivá. Ještě do toho stres v práci.. Vlastně jsem doteď vůbec neposlouchala, co mi tělo naznačovalo. Bylo mi už delší dobu blbě od žaludku, chtělo se mi zvracet a ten pocit depersonalizace jsem měla už dřív, ale prostě jsem to ignorovala a pracovala jsem a pracovala jsem... jela jsem v rozjetým vlaku. A ten vlak se teď porouchal a já to musím řešit.

Proč to ale vždycky nechám dojít tak daleko??? Proč to nezačnu vnímat hned ze začátku, že se mi něco nelíbí a nezačnu s tím něco dělat hned??? Už bych za tu dobu, co mam tu pitomou poruchu mohla být poučená, ne? Tak proč, DO PRDELE, nejsem??? Proč se nejdřív musím dostat do sraček a pak s tím teprve začnu něco dělat? Tole mě na sobě opravdu štve. V plno jiných věcech jsem opravdu udělala pokrok, tak proč ne v tomhle?

Poslední dobou jsem udělala změny - třeba jsem přestala všechno říkat mámě, začala jsem řídit auto, začala jsem cvičit jógu, začala jsem psát tenhle blog, nechala jsem se konečně tetovat :-), mám jinou práci a nové kolegy, přemýšlím o koupi bytu... Je toho málo? Já bych řekla, že ani ne. Tak proč chci, abych hned všechno zvládla hned a nedávám si vůbec čas ty změny vstřebat? Proč jsem na sebe zlá? Vždyť bych se měla mít ráda.

Také na tom všem asi má podíl to, že se mi díky psychoterapii vracejí pocity z minulosti, které jsem si ještě neprožila. Zadupala jsem v sobě hodně smutku, někdy i vzteku. Hrála jsem si vždycky na velkou hrdinku, která všechno zvládne, nic jí nerozhází a všichni můžou jít někam. Jenže v hloubi duše to tak nebylo. A všechny ty pocity, které jsem ukryla pod slupkou té drsné holky jdou teď ven a já nevím, co s nima... Jsem často smutná, chce se mi brečet, ale neumim s těma pocitama zacházet, jsou pro mě nové.  Nemůžu ale čekat, že když jsem si přes 20 let v sobě zadupávala své pocity a emoce, tak že to během chvilky ze sebe zase dostanu. A jsme zpátky u mého problému - nejsem se sebou trpělivá. Jenže komu by se taky chtělo tohle všechno prožívat x měsíců?

Musim se teď naučit poslouchat svoje pocity hned, pokud se mi něco nelíbí, tak to říct hned a ne to v sobě dusit. 

Musim se přestat na svoje okolí usmívat, když se tak necítím. Musím se začít chovat tak, jak se cítím a být pro své okolí čitelná.

Třeba se mi někdy povede a třeba někdy vysadím prášky a budu šťastná?