Takže teď jsem měla být na cestě do Švýcarska. A místo toho jsem kde? Na gauči u TV s čajem, hromadou kapesníků, zalezlá pod dekou. Už dlouho mi nebylo takhle blbě. Tak si tak říkám - je horší, když je člověku blbě psychicky nebo fyzicky? Ono je to asi většinou dost propojené.

Teď jsem ráda, že ležím a obtěžuje mě i udělat si čaj, dojít si pro kapesník nebo na záchod. Potřebovala bych někoho, kdo by mi ten čaj uvařil, přinesl mi kapesník, jablko a nic za to nechtěl. Třeba se toho taky někdy dožiju. Děsí mě ale představa toho, co budu dělat až do úterý? Ležet? To nepřichází v úvahu! Bojím se, že až mi bude líp a budu zavřená doma, tak na mě skočí úzkosti... Ale tak asi bych to vyležet měla... Už zase předbíhám a přemýšlím nad tím, co bude. Měla bych to řešit, až to nastane.

Ještě včera mě jenom bolelo v krku. Koupila jsem si echinaceový sirup, pastilky se šalvějí, kloktala jsem šalvěj, pila vodu s citrónem a doufala, že se z toho do rána vyspím. Dokonce jsem se i sbalila. Ráno jsem si říkala, že mě nějak bolí úplně všechno, ale ještě pořád jsem věřila tomu, že to rozchodim. Dobalila jsem si zbytek věcí a vyrazila do práce. Jenže jsem to nerozchodila. Naopak mi začalo být ještě hůř. Když jsem přijela domů, tak jsem měla už i teplotu. Do toho mě bolí hlava, oči, v krku, tělo, vlasy, chlupy... prostě všechno. A nemůžu spát, protože nemůžu dýchat nosem. 

No, takže jsem to v práci přežila a jela jsem rovnou do postele (= na gauč). A jsem fakt ráda, že jsem se nesnažila se přemoct a nikam jsem nejela. Fakt bych to nedala. Je mi blbě i na tom gauči pod dekou, takže si nedokážu představit, jak bych přežila 7 hod cestu autem. Ještě jsem si říkala, že bych třeba tu cestu přežila a zítra u kamarádky ležela a pak by se mi určitě udělalo líp a já bych se mohla připojit k holkám. Jenže je to pěkná blbost. Ležet můžu doma, na to nemusím jezdit do Švýcarska. A obávám se, že by mi ta cesta nepřidala a během zítra by se mi asi neudělalo tak dobře, abych s nima mohla vyrazit na túru.

Dopoledne jsem tedy přemýšlela, jak kamarádce napsat, že nepřijedu. Včera, když jsem jí volala a říkala jí, že je mi blbě, tak se mi zdálo, že mi nevěří a bere to tak, že se mi tam nechce. Anebo že mi blbě je, ale mám to z nervů z cesty a měla bych to teda překonat. Občas z ní mám takový pocit, že ona mě bere jako takového přiblblého čecháčka. Ona teď žila pár let v Německu a od července žije ve Švýcarsku. K tomu má ještě práci, kde hodně cestuje. Já jí tak beru. Naopak já necestuju tolik jako ona a žiju v Čechách. Občas jsem měla takový nápad, že bych zkusila žít nějakou dobu v zahraničí. Po škole jsem vlastně byla pár měsíců v Anglii. Ale mě se prostě stýská po rodině a kamarádkách. Já nemám povahu na to, abych sama odjela do cizí země a žila tam. A mám pocit, že ona si z toho tak nějak dělá srandu. Vlastně nechápu, proč se spolu bavíme. Každá jsme úplně jiná. Ona je samotář, já mám kolem sebe ráda lidi. Ona hodně sportuje, já zase tolik ne. Ona se vůbec nechodí nikam bavit, já chodím ven ráda... Přesto jsme kamarádky už hodně dlouho. Ale je fakt, že když jsme se viděly naposled - což bylo v zimě, tak jsme si zrovna moc nerozuměly. Ona řešila, kam vlastně patří. Necítila se doma ani v Čechách u rodičů, ani v Německu (tak se přestěhovala do Švýcarska. :-)) A já jsem si vedle ní připadala jak idiot... nebo mi přišlo, že mě tak bere, protože nejsem tak zcestovalá jako ona, takže jí vlastně nemůžu pochopit. Stejně tak mi řekla, že to, že beru antidepresiva je jenom takový únik, že je to jednodušší jíst prášky, než ty věci vyřešit bez nich (její sestra je bere taky, proto jsme tohle téma řešily). Musím se přiznat, že mě tím naštvala. Ona se zřejmě nikdy nedostala do situace, že jí bylo psychicky tak zle a měla takové úzkosti, že by nebyla schopná fungovat. Potom je hrozně lehké ostatní odsoudit. No, a proto si teď asi myslela, že kamarádka čecháček má takové nervy, že není schopná ani dorazit na prodloužený víkend do Švýcarska. A to mě prostě štve. Ano, sice jsem se cesty bála, ale určitě ne tak, abych z toho onemocněla. Spíš si myslím, že jsem teď od srpna měla tolik stresu, že mám prostě oslabenou imunitu a potom stačilo, abych se párkát pořádně neoblékla (a ráno byla fakt zima) a někdo na mě v práci prsknul a je to. 

Ale ať si kamarádka myslí co chce, ne? Přece jí nebudu přesvědčovat...

Naopak radost ze mě má psycholožka i psychiatr. Ten byl překvapený, že jsem celou situaci s prací ustála. A psycholožka mi včera řekla, že jsem se jediná chovala jako dospělá a zvládla jsem tu situaci naprosto skvěle. Takže si teď snad můžu dovolit být nemocná ne? Pořád je lepší mít virózu, než se zase psychicky složit... (doufám, že jsem to nezakřikla...)