Mám problém... je teprve úterý a já už bych chtěla pátek. Mám pro změnu trochu problém sama se sebou. Tentokrát ale trochu jiný, než jindy. Nemám zrovna moc dobré období. V neděli se mi nějak udělalo hůř a od té doby to zatím trvá... Nevím, jestli to tu psát nebo ne... Ale co, kašlu na to. Normálně mám tohle období jednou za měsíc. Jsem vzteklá nebo se mi chce brečet, v noci se mi blbě spí, jsem rozežraná a hlavně strašně protivná... PMS, většina žen to jistě důvěrně zná.  Jenže teď to není po měsíci, ale po 7 týdnech, což mě trochu znervózňuje, i když není důvod... Prostě jsem vysadila prášky a tělo se s tím nějak pere. Ale už by tohle období mohlo skončit, jinak asi exploduju. Cítím se jak papiňák. Chtěla jsem napsat, že za to můžou pitomý hormony, ale ty hormony nejsou pitomý. Jsou přece moje.  Každý koho potkám mě otravuje, každý mi přijde jako idiot. Nejlepší je, když na mě pokud možno nikdo nemluví a nezdržuje se v mém okolí. V práci to ještě jde, horší je to na cestě do práce a z práce, kde se mi pod nohama motá plno lidí a mě to fakt strašně rozčiluje! Říkám si, jak někdo může chodit tak strašně pomalu???? Nebo si schválně stoupnout doprostřed výstupu u metra a rozdávat letáky, když se tam akorát motá????  A pak to doma ještě občas schytá brácha, protože už třeba přes týden nevynesl odpadky a mě už na to fakt nebaví koukat. Normálně tam ty odpadky leží týden... Já jsem trpělivá, nechávám to tam, protože to je jeho povinnost a já to dělat nebudu, on to někdy vynese. A najednou mi "rupne v kouli" a mě to strašně vadí a začnu ho prudit. Tím ho naštvu a sebe naštvu ještě víc. Krom toho všeho mám pocit, že mě dneska všechno svědí a nejradši bych vylítla z kůže. Jestli se brzo nedočkám svých dní, tak se asi zblázním?

Možná by se mi i ulevilo, kdybych se vybrečela. To prý pomáhá. Jenže já to mám s tím pláčem celé nějaké pochroumané. Prostě nebrečim. Nebrečela jsem ani když mi umřely babičky, ani když mi umřeli dědové. Nebrečela jsem, když mi máma a Bohouš dělali doma scény... Brečela jsem jenom loni, když nám umřel pejsek. Nebrečím u filmů. Občas si říkám, že jsem divná. Občas bych fakt strašně brečet chtěla, ale nejde to! Jenom někdy, když je mi fakt nejhůř a jsem zalezlá sama doma, tak brečím, ale to je fakt málo kdy. Když mi teď bylo zle, tak to občas šlo. Někdy to řešíme i s psycholožkou, proč vůbec nebrečím. Co by se stalo, kdybych si to dovolila? Povolilo by to napětí, které někdy cítím a určitě by mi bylo líp. Tak co mi brání?

Asi to vezmu cestou z práce pěšky, abych upustila páru.

Update: Trochu mi zlepšil náladu náš právník, který mi řekl, že si mám pamatovat, že každý zákazník je idiot. Já teď zrovna s jedním bojuju, takový vůl se jen tak nevidí. Ještě ke všemu se jmenuje Chvosta.... Prostě ocas, no... Měl by si koupit ebonitovou tyč a třít se o ní.  Budu na to myslet pokaždý, když mu budu volat, aspoň se nebudu tolik rozčilovat...

A ještě pokračování:

Zřejmě si někdo nahoře přečetl o mém vzteku při cestování MHD, takže jsem dneska čekala přes čtvrt hodiny v tramvaji, dokud se neodstranila nehoda a 5 zastávek od domova najednou musela tramvaj zajet do vozovny a všíchni jsme si museli přestoupit do tramvaje, která jela za námi.... Fakt chuťovka. Ale já jsem se už ani nevztekala díky posledním událostem z práce. Kolegovi zavolal Ocas a stěžoval si na mě, že prý jsem drzá a moc na něj kvůli tomu výkazu práce tlačím a pokud to tak půjde dál, tak si bude stěžovat. Nejdřív jsem si připadala jako totální idiot, který není ani schopný vycítit, kdy se někomu připomínat a trochu zatlačit a kdy to nechat být. Vím, že kdyby si stěžoval šéfovi a ten zjistil, že oni nám dluží peníze, tak by si asi moc nepomohl, protože by tam šéf viděl hlavně ty nezaplacené peníze. Kolega se vlastně také choval tak, že jsem z toho vydedukovala, že se nemám nechat odbýt. Postupně ve mě začíná převládat vztek a rozhořčení. Tenhle blbeček mě od začátku spolupráce zve téměř každý měsíc na víno nebo na oběd a vyloženě mě s tím obtěžuje. Jenže já jsem se snažila být slušná a nikdy jsem mu natvrdo neřekla ne. Teď toho lituju. Ještě minulý měsíc mi volal (opět po takovýchle peripetiích), že pro mě má výkaz a jaký že je... Asi chtěl zjistit, že je naprosto úžasný! Pak mě opět začal zvát na oběd.... Kolega to celkově moc neřešil, jenom řekl, že ho teď necháme na pokoji...  Mám z toho dost protichůdné pocity. Na jednu stranu si připadam naprosto neschopná, na druhou stranu na toho zákazníka cítím vztek.... A na třetí stranu bych nejradši brečela, kdyby to šlo....