Tak a je to tu, jsem nemocná jako  všichni kolem. Od pondělí se z toho snažim vyhrabat, ale moc mi to nejde. Pořád jsem strašně uvanená a pobolívají mě průdušky. Jenže to je fakt něco na mojí úžasnou psychiku. Hned si začnu malovat čerty na zeď - co když mi nebude dobře do pondělí? Co když půjdu v pondělí do práce a ono se mi to pak zase vrátí? Co když mi bude blbě psychicky (jakože teď mi teda neni zrovna nejlíp) a vrátí se mi to v plné parádě jako v létě?

Jenže přesně takhle uvažovat nesmím. Musím se uklidnit, zhluboka dýchat a na tyhle myšlenky si odpovídat: Když mi do pondělí nebude dobře, tak prostě ještě zůstanu doma, buď si ještě v pondělí vezmu dovolenou nebo půjdu na neschopenku. Když půjdu v pondělí do práce a bude mi zase blbě, tak půjdu k doktorce a budu doma na neschopence. Když se mi v plné parádě vrátí ta porucha, tak holt půjdu taky na neschopenku a zase se z toho dostanu. A taky je tady možnost, že mi do pondělí dobře bude, normálně půjdu do práce a všechno bude v pohodě. Člověka holt napadají blbé myšlenky, když je zavřenej doma. A já jsem na tohle fakt odborník.

Jenom by mě fakt zajímalo, proč jsem to zase nechala dojít až sem a nevšímala jsem si příznaků už od začátku? Vypadá to, že já se asi fakt nikdy nepoučim a budu se v tom plácat celý život.