Tak za sebou máme víkend. A zítra pondělí. V týdnu už mi bylo dobře, ale jak se blíží pondělí=návrat do práce, tak je mi zase hůř a hůř. Jenže já už tam zítra musím. Musím se postavit šéfovi a říct mu, co mi vadí. Pokud bych zůstala doma, tak bych si to sice třeba o týden protáhla, ale na konci příštího týdne by to bylo to samý. Zase by mi bylo blbě, protože by přede mnou bylo pondělí. Zatímco jsem byla doma, v práci se děly věci! Kolegové se proti šéfovi vzbouřili a řekli mu, že jestli se takhle bude chovat dál, tak se mu tam na to všichni vykašlou, takže budeme mít zítra mimořádnou poradu. Na to jsem fakt zvědavá. Ale ještě před tím bych si ráda sedla se šéfem sama a řekla mu, co mi vadí a že se ke mě takhle chovat nebude. Jenže z toho mám strach. Mám strach, jestli už je mi natolik dobře, abych zvládla normálně chodit do práce. A mám strach z konfrontace se šéfem. Neumím to. :-( Nikdy jsem to neuměla a přitom se mi v životě objevují pořád takoví lidé.

Ono se to se mnou táhne už z dětství. Po rozvodu našich s náma začal bydlet mámin přítel, nyní manžel. A ten se ke mě vždycky choval dost děsně. Ve 12 letech jsem poslouchala, jak jsem nesamostatná, nešikovná... Prostě všechno špatně. Abych tohle nejedla a tamto nejedla, protože budu určitě tlustá. Pak jsem přibrala, takže jsem poslouchala, jak jsem tlustá a že bych se sebou něco měla dělat a že bych neměla tohle a tohle a stále jsem nesamostatná a nešikovná a neschopná. Zbylo mi nulové sebevědomí. A člověk s takovým sebevědomým se za sebe jenom těžko postaví. No... ale pracovala jsem na tom. A jednoho dne jsem mu řekla, ať se ke mě laskavě chová slušně a hledí si sám sebe. Udělalo se mi zle a musela jsem odjet domu. Od tý doby se to zlepšilo, už jsem schopná ho poslat téměř někam. Jeho chování ke mě se nezlepšilo a nezlepší, jenom už si to nenechám tolik líbit. Ale co se týče cizích lidí, tak to bohužel nejde. Nejsem schopná se postavit nadřízeným, kolegům... nikomu jinému. A zítra budu muset. Už je načase. Ale kdyby mi z toho už předem nebylo tak blbě. Vrací se mi vzpomínky. Jak se ke mě naši chovali, co všechno jsem si vyslechla. Nikdy se jim nezavděčím. I kdybych byla generální ředitelka, vydělávala miliony a měla vlastní vilu, manžela a děti. Vždycky by si něco našli. Ale proč? Ty vzpomínky bolí. Moc bolí. Cítím na srdci obrovský balvan a špatně se mi dýchá. Chce se mi brečet, ale nejde to. Já jsem nikdy moc nebrečela. Vždycky jsem si hrála na drsňačku. Nadávala jsem, ať si trhnou nohou a jdou někam, že je nepotřebuju. Ve skrytu duše mi to bylo líto. Ale to jsem zadupala někam hluboko. A najednou se ty pocity vyplavujou a mě je strašně smutno.

Zítřejší konfrontace se šéfem je pro mě konfrontace s tímhle vším, s mým dětstvím a dospíváním. Proto je to pro mě tak těžké. Proto je mi zle. Nejradši bych před těma pocitama někam utekla. Ale ono nejde utíkat sama před sebou. Je neuvěřitelné, jak dětství ovlivní celý život. Kdybych to nezažívala na vlastní kůži, tak tomu nevěřím.