Udělalo se mi nějak divně. Sedím v práci, čumim do monitoru a nechce se mi nic dělat. Nechce se mi ani pracovat, ale ani jít domu. Asi se mi chce jenom tak koukat do blba. To je teda docela blbý v pracovní době, ne? Tak to aspoň zkouším rozdýchat.

V práci toho mám teď zase docela dost. Šéf na mě hodil, abych dělala projektovou manažerku na jednom našem projektu, kde sice pracuje jenom jeden člověk, ale ten projekt byl celkem průserovej. Já jsem to nikdy nedělala, nevím přesně, o čem ten projekt je, co se tam děje... nevím nic. A mám chodit na projektové schůzky a tvářit se, že tomu rozumím. Mám reagovat na jejich maily, kde posílají připomínky. Naštěstí mi hodně pomáhá kolega, od kterého to přebírám. Ale fakt z toho nemám dobrý pocit, spíš naopak. Sice je to výborná zkušenost, ale teď si nějak nejsem jistá, jestli o ní stojim. Odpoledne tam zrovna jdeme na projektovou schůzku a příští týden tam máme školení. Mám z toho trochu hrůzu. Nechci tam. Ale asi mi nic jiného nezbyde. Musím si v tom udělat nějaký pořádek, systém. Třeba to pak bude lepší. A hlavně bych si asi měla dát čas na to, abych se to naučila a pochopila to. Já se v tom chci samozřejmě orientovat a umět to hned. Nevím, kdy konečně pochopím, že to nejde....

Díky ženatému kolegovi jsem také nucena řešit chlapy. Po kolegovi se mi stýská, ale nechci si to připustit a nechci na to myslet. Ale teď zrovna mi to nějak nejde. Hm...  Sepsala jsem si plusy a mínusy vztahu s ním a kupodivu úplně jasně vyhrály mínusy. Věděla jsem to i před tím, než jsem si to začala psát, ale chtěla jsem to mít černé na bílém. Taky jsem si tak přemýšlela, že vlastně znám nejenom plno svobodných holek, ale i kluků. Četla jsem nedávno nějaký článek, kde se psalo, že převažují svodobné ženy kolem 30 let, vysokoškolačky. A prý je to hlavně tím, že plno vztahů je nevyrovnaných - muži vysokoškoláci klidně žijí se ženami nižšího vzdělání, takže na ty vysokoškolačky zbývají muži s učňákem. A to k sobě moc nejde. Teda jde... mám kamarádku s VŠ, která má za manžela vyučeného malíře a klape jim to, ale od svých svobodných kamarádek vím, že by raději někoho vzdělanějšího, ke komu by mohly "vzhlížet". Ale ti svobodní kluci, co znám, nejsou vyučení. Většina z nich má VŠ, dobrou práci, nejsou to asociálové, mají kolem sebe kamarády, mají koníčky. Akorát jsem si holt s nikým z nich nepadla do oka. Ale někde přece musí být někdo, s kým si budu rozumět a zároveň mě bude přitahovat... prostě takový ten ON. Nebo ne? Jsem jenom naivní?

Vím, že nemá cenu to řešit, že to prostě nějak někdy přijde. Ale nějak se do toho "neřešícího" stadia nemůžu dostat. A přitom bych fakt chtěla. Chtěla bych si ten život užívat a nestresovat se tím, že nikoho nemám. Prostě až někdo přijde, tak přijde. A když nepřijde, tak se taky nic nestane. Proč mi to sakra nejde??? Kolega ve mě oživil pocity, které člověk má, když má vedle sebe člověka, na kterého se může obrátit jako na svojí oporu. Nebo které člověk má, když ho někdo obejme, když ho má někdo rád, když si s někým rozumí... Když se má s kým smát. A já chci tyhle pocity zažívat dál... Ale s někým svobodným.... A on nikdo takový není.

Sakra, už zase mám slzy v očích, takže jdu radši zase pracovat. No, ale je mi líp.