Tak... už došlo i na mě. I já jsem se začala cítit mizerně. Ale naštěstí už to zase přechází. Ach ta psychika.

Začalo mi být divně v sobotu, když jsem jela na bowling s kamarádama. Byl mezi nima i Objev. Nijak jsem ho doteď neřešila, ale on už s tou pipinou zase není a pokaždé, když se vidíme, mě prostě svým chováním znovu a znovu přesvědčuje o tom, že by mi s ním mohlo být fajn.... Jenže on nemá zájem o mě. Kdyby ho měl, tak už by asi něco udělal, ne? Protože když se seznámil s tou pipinou, tak udělal první krok on. Nějak to na mě všechno po tom sobotním večeru padlo. V neděli už mi bylo dost blbě, ale řekla jsem si, že to rozchodím. Tak jsem jela k mámě na oběd. No, nerozchodila jsem to. Máma s manželem se do mě pustili, že nechápou, jaktože si tak hezká holka jako já nemůže nikoho najít a že se musím otevřít, bla, bla, bla... Jo, oni to se mnou myslí dobře, jenže s mámou vůbec nemá cenu se o něčem bavit, protože to všechno vztahuje na sebe a nedokáže pochopit, že to má někdo jinak. Ona problém s chlapama neměla. Ještě než se rozvedla s tátou, potkala svého současného manžela. A ani ve svých 53 letech nemá o nápadníky nouzi (dokonce jí obletuje i houslista J. Svěcený *zed*).

Když jsem se v neděli vrátila domů, tak jsem si lehla k TV a vzbudila jsem se až za 2 hodiny. A stejně mi pořád nebylo dobře. Včera ráno jsem na tom byla pořád stejně, pořád bych spala, bolela a točila se mi hlava. Opět jsem si řekla, že to rozchodím, ale nerozchodila. Cestou do práce se mi dělalo pořád hůř, tak jsem se prostě otočila a vrátila se domů a do práce jsem zavolala, že budu doma, protože je mi blbě. Skoro celé odpoledne jsem zase prospala a pak jsem šla k psycholožce.

Říkala jsem jí, jak strašně je mi smutno. A poslední dobou fakt je. Stýská se mi po bývalé práci a ... a .... a prostě je mi strašně smutno. Bylo mi řečeno, že mi nejspíš vyplouvají ještě nějaké smutky z minulosti. Ano, dřív jsem všechny tyhle pocity někam zazdila. Tak to teď mám. Teda ale bylo to hustý. Nesnáším to. Takovéhle zazděné pocity se mi s přestávkama vyplavují už rok. Jak dlouho to ještě může trvat? Prý je to běh na dlouhou trať. Až odezní ty nepříjemné pocity, tak by se měly vyplavovat ty příjemné... Kdy to bude? Doufám, že se toho ještě v tomhle životě dožiju.

Taky jsem s psycholožkou řešila svojí rozežranost. Měla jsem to už dřív, ještě než se mi úzkosti loni v létě vrátily, ale nikdy jsem to s ní neřešila. Občas v noci se mi stalo to, že jsem měla pořád pocit hladu, ať jsem snědla, co jsem snědla. A teď se to už zase 2x objevilo. Tak mám sledovat, v jakých situacích se mi to stává. Jenže dělám ještě jednu úžasnou věc - prej si pěstuju takovou pěknou fobii. Prostě mám pocit, že se musím pořádně najíst, než někam jdu a pokud možno si sebou vzít jídlo, kdybych náhodou dostala hlad. Následkem toho začínám tloustnout. Z toho mám potom výčitky a myslím pořád na to, že bych neměla tolik jíst. A hlavně na to, že mi máma s manželem budou pořád říkat, ať se na sebe podívám, jak jsem tlustá a že mě takhle nebude nikdo chtít.... bla,bla,bla... a tak se dostávám do takového blbého koloběhu... a vlastně si tím vytvářím takový problém, který bych mohla řešit místo těch zásadních věcí.. jako jsou třeba vztahy. Naštěstí jsem tuhle fobii nestihla moc rozjet. Ode dneška teda přemýšlím o tom, jestli když jím, tak mám opravdu hlad nebo se jenom nudím nebo se snažím jenom něco zajíst.

Co ta psychika všechno nedokáže? Pořád mě nepřestává překvapovat.... Ale myslím, že to nejhorší jsem si prožila včera a dneska už se začínám cítit líp. Už jsem normálně  vyrazila do práce a i když mám neustále nasazená sluchátka a poslouchám samé smutné písničky, tak už ty pocity nejsou tak strašně inteznivní jako včera. Vypadá to, že teda další vlna hnusu odeznívá a teď by zase mohlo být chvilku líp... Doufám.