Včera jsem měla hezký den, jela jsem na odpoledne ke kamarádce za Prahu. Projela jsem si hezky všechny ty vesničky, kudy jsem dřív jezdila na střední. Školáci zrovna končili a rozjížděli se do svých domovů nebo se jen tak poflakovali na zastávkách.

Vzpomínala jsem na svoje středoškolská léta. Bylo to hrozně fajn. Teda první dva roky moc ne, neměla jsem moc kamarádů. Když mi bylo 12, tak jsme se totiž přestěhovali do Prahy a já jsem o všechny kamarády ze základky přišla. Na střední jsem se sice vrátila zpátky a přes týden spala u babičky a dědy, ale musela jsem ta přátelství obnovovat. Já nejsem zrovna člověk, který by si z každého hned udělal kamarády, takže mi to nějakou dobu trvalo. Nakonec z toho ale vzniklo pár přátelství, která mi vydržela dodnes. Nejlepší byl třeťák a čtvrťák. To už jsem se otrkala, zapadla do party a užívala si života. Puberta se mnou pěkně třískala. Ještěže jsem si jí z větší části prožila u dědy, který byl lehce nahluchlý a rodiče toho zas tak moc nevěděli. :-D

Vzpomínám na to období s lehkou melancholií, bylo to totiž období, kdy jsem byla ještě "normální", kdy jsem ještě neměla ty svoje úzkosti a deprese a kdy jsem ještě žila "normálně", bez jakýchkoli omezení. Melancholická jsem proto, že si občas přeji, aby se to vrátilo. Abych zase normální byla a žila jako tehdy. I když, těžko můžu teď žít jako v 17... Možná jsem se v té době zasekla, na jiné období totiž tolik nevzpomínám. V té době jsem si psala deník. Řešila jsem hlavně diskotéky a kluky. Nebála jsem se tolik jako teď.

Nevzpomínám si ani tak, co konkrétně jsem dělala, jako spíš na pocity. Ze začátku jsem nebyla úplně šťastná, ale potom ano. Zpětně na to asi vzpomínám jako nejlepší období svého dosavadního života. I přesto, že jsem měla problémy s rodiči, dělali ze všeho drama, doma byly scény. Ale už jsem měla nějaké ty kamarádky a mohla vypadnout ven a postěžovat si. Pak se našel i nějaký ten přítel, který mi byl oporou. Já jsem ale tenkrát udělala tu chybu, že jsem všechny smutky zadupala hluboko do sebe. Až teď, kdy se k tomuto období vracím díky psychoterapii si uvědomuju, že co se týče rodiny, tak jsem byla hodně smutná a hodně věcí mě mrzelo. Naopak tam mám také nahromaděné velké množství energie díky tomu, že jsem si život s kamarády fakt užívala.