Práce, práce, práce... pořád jenom práce. Mela bych být ráda, že jí mám. V létě proběhla ve firmě restrukturalizace a všichni jsme se o práci báli. Plno lidí bylo odejito, někteří zůstali na stejných místech, jiní byli přesunuti na jiná místa. Naše oddělení bylo zrušeno a rozházeno do jiných oddělení. Dostala jsem nabídku od oddělení, kterému měl šéfovat cholerik, dost chaotický člověk, který neumí moc dobře jednat s lidmi. Na druhou stranu je to ale dobrý obchodník. Protože jsem neměla žádnou jinou nabídku, vzala jsem to a už jsem tam půl roku. Ze začátku to bylo všechno v pohodě, se šéfem i s kolegama vycházím dobře dodnes, ale.... Já mám takovou blbou vlastnost, že se pořád usmívam a dělám, že je všechno úplně v pohodě... Pak mi ale začne být blbě a já zjistím, že vlastně všechno v pohodě tak úplně není. Do stejné situace jsem se vlastně dostala i teď.

Ono to všechno jde vždycky tak nějak postupně stejně jako teď. Já se usmívám a dělám, že jsem spokojená, ale plno věcí mi vlastně vadí. Já si to ale neuvědomuju. Až když mi začne být špatně, začnu to řešit. Teď jsem se taky usmívala, celých 5 měsíců. Nevadilo mi, že za mnou šéf vždycky přiběhl s nějakým zmateným úkolem, který potřeboval hned... On potřebuje všechno hned, nerozenává, co opravdu spěchá a co ne... Když jsem to udělala, tak to potřeboval upravit nebo předělat... Nejhorší to bylo teď, když jsem jim zařizovala letenky do Moskvy... Udělám rezervaci jedné letenky. Druhý den přiběhne, ať změním čas odletu z Prahy. Další den přiběhne, ať změním čas odletu z Moskvy... Takhle se to ještě několikrát změní. Nakonec to necham vystavit, přijdou mi faktury a on zase přilítně, že každá z těch faktur má mít jinou fakturační adresu. Před tím mi to ale jaksi zapmněl říct, takže musím volat do agentury, kde to musí měnit, já musím stornovat faktury, které jsem již zadala... Pak jede do Moskvy znovu. Agentura na mě tlačí, že je potřeba vystavit letenky, nelze prodloužit rezervace, on není schopný se vyjádřit. Nekonec se vyjádřil, že mam letenky nechat vystavit. Další den zase přilítne, že mám letenky stornovat... následuje další řešení faktur, doborpisů a takhle to je pořád.

Mám na starosti i čísla našeho oddělení. Hodili mě do toho a plav. Nikdo mi pořádně nic nevysvětlil, každý měsíc bojuju s finančním kontrolerem, který je ještě ke všemu arogantní debil, který se rád po každém vozí. Šéf ze mě i z mých kolegů dře kůži, abysme měli co nejlepší výsledky. Volá, i když mám dovolenou, píše večer, nerespektuje moje volno. Kluci pracují i o víkendech, to já zatím naštěstí ještě nemusím a ani nechci. Kolegové kolem mě už vypadají jak zombie, jsou nevyspalí, naštvaní... Jak se v tomhle dá pracovat?

Na druhou stranu mě práce baví. Zase jsem se posunula někam dál, před tím jsem se už neučila nic nového a byla to pro mě nuda, přemýšlela jsem o změně místa. Teď je to docela různorodá práce, nenudím se, kolegové jsou fajn. Nakonec přes to všechno ani ten šéf není tak špatný, ale nesmím ho pustit za své hranice, což mi zatím dělá problém. Mám docela dobrý plat, teď jsme měli i bonusy. Mám i možnost profesního posunu. Snažím se hledat ještě nějaká pozivita, ale už mě nic nenapadá.

Největší problém je tedy v tom, že šéf absolutně nerespektuje žádné hranice. V jeho přítomnosti jsem ztuhlá a napjatá. Doteď jsem si to moc neuvědomovala, ale když teď tak přemýšlím, uvědomuju si, že to se mnou jde z kopce. Poslední dobou je mi častěji a častěji špatně, teď už mi vlastně dobře není nikdy. Potřebuju si odpočinout, jsem přepracovaná a mám toho všeho dost. Měla bych teda myslet hlavně na sebe. Dát se do klidu, odpočinout si a pak se vrátit do práce. Dneska jsem mohla pracovat z domova a teď mám před sebou víkend. Jenže už se zase děsím příšítho týdne. Šéf bude sice na služebce do středy, ale má můj skype, takže pořád píše.

Přesně si pamatuju moment, kdy mě to moje usmívání najednou přešlo. Šéf přilítnul a chtěl zase něco změnit a já se najednou naštvala a od té doby jsem přešlá, naštvaná, unavená, všechno a všichni mi lezou na nervy. Ale co teď? Chtěla bych, aby to zase hned přešlo a všechno bylo zase v pohodě. Jenže nějakou dobu trvalo, než jsem se do tohohle stavu dostala, tak holt bude nějakou dobu trvat, než se z toho zase dostanu zpátky. Chce to "jenom" trpělivost, stanovit si hranice a nepustit za ně šéfa, naučit se mu bránit i přes strach, že na mě začne řvát. Nebude to jednoduchý a asi to nepřejde hned, ale trpělivost růže přináší.