A je tady další článek, který mě hodně oslovil. Jsou to věci, které teď zrovna řeším a myslím si, že se týká hodně lidí. Možná většiny. Protože většina lidí opravdu řeší to, co si o nich ostatní budou myslet. A přitom proč? 

V článku se píše, že to máme v genech i ve výchově. V dávných dobách být vyloučen z kmene znamenalo zahynutí v divočině. Jenže tohle už přece neplatí.  Ale i dneska chceme někam patřit, být obklopeni lidmi. Jenže žijeme ve společnosti, která naší osobnost spíš potlačuje. Takže "lidé, kteří mají největší dar a schopnost se odlišit od druhých, jsou společností nejvíce ubíjeni. A protože co člověk, to jedinečný a nenapodobitelný unikát, pak velká část populace postrádá sebevědomí." Je fakt, že rodiče, učitelé i zaměstnavatelé nám vnucují, že je máme poslouchat. Takže se raději chováme tak, jak ani nechceme a bojíme se, že nás okolí nepřijme. Tím se ale vzpíráme přírodě. Každý dospělý jedinec se totiž v přírodě stará především sám o sebe. Bije se o svůj život.

"Lidičky, mysleme na to, že i nám jde o život. O jediný, který máme."

Také se hodně trápíme tím, podle koho se máme jak chovat. Většinou se chováme podle toho, jak chtějí rodiče. Jenže takhle se zavděčíme jenom těm rodičům. Pokud mají zrovna dobrou náladu. Když nemají náladu, tak se nemusíme zavděčit ani jim. Třeba já ze své zkušenosti vím, že zavděčit se mámě a otčímovi bylo nemožné. Ať jsem udělala, co jsem udělala, pořád to bylo špatně. A to teď píšujenom o rodičích. Jak se ale zavděčit všem lidem? To prostě není možné.

Dobrá zpráva je, že většina lidí o nás vůbec nepřemýšlí. Takže i když máme pocit, že nás někdo pořád sleduje a kritizuje, tak je to jenom náš strach a nejistota. A pokud už nás někdo řeší, tak je to jeho problém. Lidé si vždycky budou myslet, co si myslet chtějí a my to nijak neovlivníme. Proto nám nemůže záležet na tom, jak nás vidí ostatní. Jediné, na čem by nám mělo záležet, je to, jak vidíme my sami sebe. Zda se sami za sebe nestydíme, zda žijeme podle toho, jak my chceme. Podle svých hodnot a svých přesvědčení.

Většina z nás se zabývá otázkami jako:

- Co když mě lidé přestanou mít rádi?

- Co když potom zůstanu sám?

- Co když se jim nebude líbit, co dělám?

Pokud se to opravdu stane, tak to není konec světa. Pokud nás někdo přestane mít rád, tak je to spíš krok dopředu. Takého nikoho kolem sebe přece nepotřebujeme. Opravdu nemá cenu z toho mít strach a dělat si katastrofické scénáře. Sama ze svých zkušeností vím, že nakonec nic nedopadne tak strašně, jak jsem si to v hlavě představovala. 

Takže opravdu nemá cenu vyžadovat souhlas okolí. Nejdůležitější je být šťastný sám se sebou a nemusíme to dokazovat ostatním. Hlavní je, že to víme my. 

Zdroj: http://www.firstclass.cz/2015/05/o-zenach-ktere-klidne-cely-zivot-veri-ze-zmeni-muze-aneb-7-duvodu-proc-neresit-co-by-si-lide-rekli/3/#sthash.3aCW8ARi.dpbs