Opět čerpám z článku magazínu First Class "Proč se bojíme toho, co potřebujeme, aneb jak pochopit a využít strach". Článek mě ze začátku moc nezaujal. Ale na konci první stránky mě uděřily do očí věty: "Jenže strachy tu nejsou proto, aby nás děsily. Strachy jsou velmi užitečné. Mají nám připomínat, že něco stojí vážně za to." AHA! Musím se přiznat, že takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Něco na tom bude. 

"Kdo je vyděšený, strne. Přestane hledat. Začne se problému bát. Zůstává v původním stavu, byť mu to nevyhovuje."

3 základní myšlenky, které bychom si o strachu měli pamatovat:

1. Příliš přemýšlení = žádné dokončení

Říká se tomu také z analýzy do paralýzy. Budeme-li neustále analyzovat svou situaci, dospějeme do paralýzy. Stavu, kdy nebudeme schopni konat. A nejhorší je to v hlavě. Když o všem moc přemýšlíme, zjistíme, že to není dokonalé. Ono ale není nic dokonalé.

Kdykoli strachu dovolíme, aby pronikal do našeho myšlení a tam se roztahoval, zavadí o nouzové tlačítko a my se zastavíme. Paralyzováni pouhým pomyšlením na to, co špatného by se mohlo stát. Něco špatného se může stát v každém okamžiku. Pokud o tom budeme přemýšlet, zacyklíme se v kruhu, ze kterého není úniku. Ten kruh se jmenuje "Co když...? V mysli uvidíme hrozné obrázky nejhorších možných scénářů. A zacyklený strach dokáže jedno - přestat uznávat naše dosavadní úspěchy. Nevěříme si. Pak už neřešíme, co dobrého se stalo, ale pouze co špatného by se mohlo stát. O tom bych tady mohla psát hodiny, protože s tím mám bohaté zkušenosti a jsem mistr ve vymýšlení katastrofických scénářů. 

Existuje pouze jediné řešení - přestat donekonečna přemýšlet a začít jednat. Změnit strach. Pomalu, krok za krokem.

2. Nikdy nebudeme poraženi, dokud nás strach nedotlačí k tomu, abychom se tak cítili

Strach má pozitivní schopnosti. Učí nás bojovat, zvedá nám adrenalin, mobilizuje tělo do stavu nejvyšší pohotovosti. Kdo to potlačí, začne přemýšlet způsobem "Co když nejsem dost dobrý? Dost silný? Co když to nezvládnu? Co když.... co když... co když?

Negativní myšlení je jako černá punčocha uvázaná na očích. Znemožňuje naši schopnost jasně vidět, jasně přemýšlet. Strach našeptává našemu mozku, že všechny předchozí úspěchy s námi neměly nic společného, že byly výsledkem náhody. Hlavní přínos strachu, vzrušení z nové příležitosti se prostě vypne, deaktivuje. Cítíme se už pouze vyděšeni. Nalomeni. Předem poraženi. Přitom je to všechno jenom pocit, ne skutečnost.

Řešením je vypnout negativní způsob uvažování. K tomu, abychom v sobě cítili, že na to nemáme, je potřeba v první řadě náš souhlas.

3. Nikdy ve strachu nejsme sami

Strach nám radí ustoupit. Vše, co cítíme, jsou rozpaky, bázeň, chuť rezignovat. Sami sebe v té chvíli přesvědčujeme, že nikdo jiný určitě nezažil to, čím teď sami procházíme, nemůže cítit, co prožíváme. Ustupujeme z kolektivu do samoty, izolujeme se a v tom uzavření stále více přemýšlíme o beznadějnosti situace, čímž jen dál živíme náš strach.

Opět jde pouze o pocity. Skutečnost je taková, že ve strachu nikdy nejsme sami. Nespočet lidí teď bojuje stejnou bitvu. Řada z těch, kteří jsou na dně, začíná právě v této chvíli svou cestu nahoru. Jak to dělají? Především zatlačují ten negativní strach zpátky do pozice, aby vydával svou druhou pozitivní sílu a radil jim bojovat.

Je tedy potřeba připomínat si, co jsme už v životě zvládli a neignorovat to. Osvěžovat si výhody své situace. Připomínat si, že nic není dobré ani špatné, všechno je takové, jaké to vidět chceme. A právě ty nejhorší situace v sobě ukrývají ten největší důvod uspět. Je také důležité jednat. Pohnout se přesně tím směrem, kterým se díval náš strach, je první krok k tomu, abychom si sundali punčochu z očí. Abychom viděli skutečnost, ne pouze to, co za skutečnost přes punčochu považujeme. Vždycky zjistíme, že skutečnost nevypadá tak hrozně, jak nám strach namlouval.