A miluju a maluju a miluju a maluju a maluju a miluju... Právě dávají Šíleně smutnou princeznu, mojí nejoblíbenější pohádku. A taky je tu máj... lásky čas. A mě se to stále netýká. 

Včera jsem měla hezký večer. Po práci jsem jela ke kamarádce, slavila narozeniny, tak se nás tam sešlo pár holek ještě ze střední školy, ukazovala nám fotky z Thajska a Vietnamu, kde byla celý prosinec. Pak jsem jela ještě na Ladronku za dalšíma kamarádkama. Byly tam včera čarodějnice, oheň, koncert. A pak jsem jela domu. Opět na mě padla taková nějaká sentimentální nálada a ta mě ještě pořád nepustila. Byl hezký večer, bylo teplo... ideální na procházku s někým, s kým je člověku dobře. Tak to na mě tak nějak padlo a bylo mi smutno. Myslela jsem na svého kolegu, který se mi líbí, ale raději si nechává ubližovat od své přítelkyně, než aby to ukončil. Nechci to řešit, je to jeho problém. Ani to nechci lámat přes koleno a za každou cenu si někoho hledat. Ono to stejně nejde.

Napřed si musím vyřešit svoje problémy, kterých je ještě stále víc než dost. Důležité je mít se ráda. Na tom pracuju a myslím, že se to zlepšuje. Psycholožka mi řekla, že mám sebedestruktivní sklony. To sedí. Už jenom tím, že jezdím k mámě dost často na víkendy. Oni se ke mě prostě chovají hnusně, hnusně, hnusně! Možná to tak nemyslí, ale mě jejich chování opravdu ubližuje. Brácha je pro ně přednější, starají se hlavně o něj, chtějí vidět jeho fotky, zajímají se o jeho práci. Ne, že by se o mě nezajímali, ale cítím, že on je prostě opravdu přednější. Ví, že jsem začala fotit, ale moje fotky vidět nechtějí, prostě je zas až tak nezajímám. Když jsem u nich, tak se musím tvářit, jak jsem v pohodě a usmívat se - z toho asi pramení to moje přetvařování - navenek se tvářím pořád v pohodě, i když to tak není. Takže jsem pro své okolí naprosto nečitelná. Všichni si myslí, že jsem pořád v pohodě... Jak to opravdu je, víte vy, co to tady čtete.

Na jednu stranu je mi mámy strašně líto. Ona vyžaduje, abysme tam s bráchou jezdili co nejčastěji a každý den si volali. Takhle fungovaly její vztahy s babičkou a dědou a od nás teď vyžaduje to samé. Ale já to nechci. Nechci tam jezdit každý týden nebo každé dva týdny. Nechci si každý den volat. Chci mít svůj život, ne její život. Jenže jí tím zároveň asi ubližuju. Nebo mě jenom vydírá? Když jsem tam teď přijela po třech týdnech, vyslechla jsem si, že na ní kašlu a že bych tam měla jezdit častěji. Že by mi snad bylo i jedno, kdyby se jim tam něco stalo.  Když tohle píšu, tak cítím obrovské rozhořčení a vztek... a zároveň lítost. Je to máma, mám jí ráda, ale chci si žít svůj život, aniž bych musela poslouchat takové řeči! Chci toho moc? Nehledě na to, že máma mluví hlavně o sobě. Ona je nespokojená se svým životem a chce, abych jí ho pomohla zlepšit. A jak asi? To přece musí chtít ona! Když se dostaneme k minulosti, tak vypráví, jak to bylo s tátou strašné, jak hrozně trpěla a že se prostě musela rozvést, protože jí vydíral. A jak byla dobrá, když sebrala mě a bráchu, pořídila si byt a odstěhovala se od babičky a dědy... To ona byla ta chudinka a ona to měla nejhorší. Ano měla to těžké, určitě to pro ní nebylo lehké období. Ještě mě obviňuje z toho, že já jsem jí nenáviděla, protože mi sebrala tátu. Za celý ty roky jí ani nenapadlo, že by se třeba pokusila vžít i do mých pocitů. Za celý ty roky jí nenapadlo, jak těžké to bylo pro mě! Jak já jsem se v tom všem plácala a byla na to úplně sama! V krátké době přišel rozvod, nastěhoval se k nám její současný manžel, který mě tak akorát ponižoval a chová se ke mě hnusně dodnes. A do roka jsme se přestěhovali do Prahy, já byla vytržena ze svého prostředí, neměla jsem žádné kamarády. Byla jsem sama. Na všechny tyhle změny. Bylo mi 12. Vždycky když se máma začne litovat a mluvit o tomhle období, tak mám chuť na ní začít křičet, že mluví pořád jenom o sobě a ať si uvědomí, že pro mě to bylo taky těžké, ne jenom pro ní!!! Že jsem byla dítě a musela jsem tohle všechno zvládat sama, protože ona byla pod vlivem svého manžela a pro toho byl důležitější brácha. A pro ní taky. Oni byli rodina, já jsem se plácala mezi tátou a mámou. U táty jsem bydlet nemohla, u mámy jsem bydlela, ale cítila jsem se tam nechtěná.

Asi jí to někdy budu muset říct. Ale bojím se, že jí tím ublížím. Její reakce bude ta, že ona je holt ta nejhorší, zatímco tatínek je pro mě Bůh. Není to pravda, myslím, že už to teď vidím očima dospělého člověka. Ale moje máma není dospělá. Nechová se tak. Chová se pořád jako dítě.