Tak jak zvládáte ten blázinec?

Já teda jak kdy. Chvíli jsem celkem v klidu a užívám si, že je všude klid a že vlastně vůbec nic nemusím. Pracuju z domova, pak můžu vyrazit na procházku. Venku svítí sluníčko, zpívají ptáci, příroda se probouzí. Mám čas, abych si probrala doma hromady věcí a protřídila to, vyházela a pořádně si uklidila. Mám čas udělat si pořádek v sobě. Na druhou stranu jsem doma sama a je mi smutno. Teda já jsem sama doma teprve druhý den, v pátek jsem ještě byla v kanceláři a pak venku s bráchou a jeho manželkou. Oni si šli zaběhat a já si vzala na starosti jejich psa a prošla se s ním. 

Je mi smutno, protože jsem teprve pár měsíců po rozchodu a jsem najednou sama. S DJem už nejsem přes měsíc v kontaktu, kolega je v léčebně. S nejlepší kamarádkou jsme se pohádaly.

A mám strach. Bojím se, co bude. Nechci se nakazit, ale ani nechci neustále sedět sama doma. Je mi jasné, že se to teď bude ještě nějakou dobu zhoršovat a nakažení lidé budou přibývat, ale upřímně doufám, že to tady nikdy nedojde tak daleko jako v Itálii. Hlavně se začíná ukazovat, že teplé počasí zpomaluje šíření viru. Tak už aby bylo teplo.

A v neposlední řadě jsem naštvaná. V únoru jsem si prošla očistcem a nakonec jsem skončila na 5 dní hospitalizovaná v krizovém centru, kde mi fakt hodně pomohli a já se zase začala pomalu stavět na nohy. Pak jsem byla ještě 2 týdny doma a teď už dva týdny pracuju. Začalo mi být fyzicky i psychicky líp a líp a chtěla bych tedy chodit víc ven a taky víc mezi lidi a ono to nejde, že jo.

Tak si asi držme všichni palce, ať to zvládneme a přežijeme pokud možno ve zdraví.