Tak přicházím zase po nějaké době s další várkou novinek. I když ono se tentokrát nic moc neděje. Na jednu stranu bohudík, na druhou asi bohužel.

Práci pořád nemám. Ta, co jsem tak moc chtěla, nevyšla a docela mě to sebralo. Na druhou stranu se zase nic tak strašnýho nestalo. Momentálně to vypadá tak, že jsem měla už téměř před třema týdnama 3 pohovory, z toho 2 byly už poslední kola. A nikdo se mi neozval. Jenom z té jedné firmy, že se omlouvají, ale že se manažerka ještě stále nerozhodla a jestli jsem pořád k dispozici. To bylo před týdnem a půl. Přemýšlím, že jim tam napíšu, jak to vypadá. Dál jsem poslala CV do firmy, kde mají 2 volné pozice a tam jsem měla pohovor v pátek. Mají mi dát vědět během týdne, jestli postupuju do dalšího kola. A pak jsem poslala CV na další 2 místa a nikdo se mi neozval. Popravdě mě to docela ubíjí. Ale vím, že jsou prázdniny, lidi jsou na dovolených a prostě asi nereagujou tak rychle. Plus mají taky další zájemce, tak je asi normální, že jim to nějakou dobu trvá, že jo. To jenom já jsem zase netrpělivá. Přitom k tomu nemám důvod. Nic mi nechybí a můžu si užívat léta!

O to se teda i snažím. Chodím se koupat, takže už je ze mě skoro černoch a taky jsem byla na dovolený. Rozhodla jsem se překonat jeden ze svých velkých strachů a odjet na dovolenou sama. Poprvé v životě. Využila jsem toho, že stát přispíval na pobyty v lázních a jela jsem na týden do Poděbrad. Měla jsem tam 6 nocí a 5 procedur a bylo to hrozně fajn. Přesně to jsem potřebovala. Jenže bylo divný tam být sama. I když tak úplně sama jsem tam nebyla. Kousek tam bydlí kamarádka, takže tam za mnou jednou byla a jednou jsem jela já k ní. A taky tam za mnou přijel na návštěvu táta. Jinak jsem se byla koupat u jezera, jela jsem na výlet lodí k soutoku Labe a Cidliny, chodila jsem na procházky podél Labe a pak jsem měla ty procedury. Taky jsem teda hodně spala a přečetla jsem tam jednu tlustou knížku.  Takže fakt pohoda. Docela jsem si tam urovnala myšlenky a uzavřela v sobě rozchod s DJem. Ten mi teda mimochodem pořád psal a dokonce tam za mnou i chtěl přijet, abychom si popovídali. Z nějakého neznámého důvodu se mnou chce zůstat kamarád a má pocit, že jsme se nerozešli správným způsobem a měli bychom to všechno probrat a vyčistit. Poslala jsem ho někam, protože jsem si tam chtěla od všeho odpočinout a poslední, co jsem chtěla, bylo řešit nás dva. Nicméně přemýšlím, že bych se s ním někdy fakt sešla a řekla mu, co všechno mi vadilo. Je fakt, že jsme se rozešli tak nějak, že se to nechalo vyhnít. On neudělal nic proto, abychom spolu zůstali a já už neměla energii dávat do toho vztahu cokoli. Ono už to bylo i dost zbytečný. A je fakt, že jsem si říkala, že by bylo fajn se sejít a říct mu, proč jsem se s ním vlastně rozešla. Co všechno mi vadilo, čím mi ubližoval atd. Asi se mu to nebude líbit, ale možná to bude nakonec dobrý nápad.

No, a pak tu máme Kolegu. Ten se vrátil z léčebny a během 3 týdnů se mu podařilo najít si práci, takže už maká. A vídáme se. A je to hezký. A nemá to žádnou budoucnost. Takže tak. Někdy před týdnem mi napsal něco, co se mě dost dotklo a já si díky tomu uvědomila, že ho mám raději, než bych asi měla. On mi sice říká, že mě bere jako kamarádku, ale chová se taky trochu jinak. Říkala jsem si, že bych mu to možná měla říct. Jenže pak jsem si uvědomila, že vlastně vůbec netuším, co chci. Na jednu stranu bych vztah chtěla. Na druhou stranu ne a popravě se i dost bojím a jsem ještě hodně zklamaná z předchozího vztahu. A na třetí stranu mi to takhle možná i celkem vyhovuje. A ještě na další stranu asi nechci vztah s někým, kdo má momentálně dost co dělat sám se sebou a vlastně vztah taky nechce. Takže mi z toho vyplývá, že bude nejlepší to nechat tak, jak to je a ted to prostě neřešit.

Když to tak všechno shrnu, tak se mám vlastně fajn a nic mi nechybí. Nejdůležitější ze všeho je asi fakt, že jsem zdravá a nemám teď žádné projevy roztroušené sklerózy. Potvora spí a doufám, že to tak i zůstane, nejlépe navždy. Začala jsem chodit na akupunkturu. A po tý se mi teda udělalo hůř, dokonce i úzkosti se zhoršily, ale to je součást procesu. Jinak zjišťuju, že na tom, že jsem bez práce, je pro mě paradoxně nejhorší to, že mám víc času na sebe. Že trávím víc času se sebou. Tomu jsem se vždycky snažila pokud možno vyhýbat a teď nemůžu. Takže ono je ve výsledku asi dobře, že to tak teď je, protože mám aspoň možnost se to učit. Jsem sama sobě totiž tou nejvetší překážkou. Vím, že asi teď zním jako blázen, ale já si opravdu sama sobě hrozně komplikuju život. Včera jsem si řekla, že už toho bylo fakt dost a je potřeba začít pracovat s myšlenkama a emocema. Měla bych ovládat já je, ne ony mě. Tak snad se zadaří.