Tak je asi na čase zase něco napsat. I když ono se teď vlastně ani nic moc neděje. Což je strašně dobře! V minulých letech se v mém životě událo tolik změn, že mám teď aspoň čas načerpat energii a být taky chvíli v klidu.

I když v klidu. Ono to v téhle době zase tak moc dobře nejde. Pořád je tam někde vzadu strach z toho blbýho covidu. Abych byla zdravá, aby rodina byla zdravá. Takže samozřejmě všechno dodržuju a starám se o svojí imunitu. Snažím se hýbat, hodně spát, relaxovat, dobře jíst, atd. atd. Ale musím přiznat, že jsem teď měla celkem krizi. Už mi to všechno leze na mozek. Chybí mi zajít si s kamarádkou do kavárny, jít do kina. Dokonce už bych si i zašla někam zatancovat a to se mi už tak moc často nestává. Chybí mi hodiny zpěvu a dokonce i ty nervy, když jsem měla vystupovat na koncertě žáků. Už je to prostě dlouhý. Drží mě nad vodou to, že jsem začala v květnu chodit na skupinové psychoterapie a taky si jednou za čas zajdu na individuální sezení k psycholožce. Naštěstí se taky občas setkám s nějakou kamarádkou a jdeme se aspoň projít. Občas potkám kolegyně v práci a občas zajedu za rodičema. Fakt díky bohu aspoň za tohle, protože jinak už by mi z toho asi jeblo.

Na druhou stranu je asi dobrý, že má teď člověk víc času věnovat se sobě. A že se díky tý skupinový terapii a díky tomu kurzu, který jsem si koupila a který jsem tady zmiňovala posledně, začaly dít věci! Jako, že je táta debil, jsem věděla už dlouho. Ale až teď mi dochází, jak moc velkej debil a jak strašně komplikovaná osobnost to je! Já to dětství fakt neměla jednoduchý. Mlácení, vydírání, manipulace, ponižování. Nejhorší je, že když v tom člověk vyrůstá, tak to bere jako normu. A to teda můžu být ráda, že jsem vůbec procitla a uvědomila si, že to norma fakt není! Někdo se neprobere vůbec, že jo. Když už se máma rozvedla a otec se odstěhoval, tak si pro změnu přivedla otčíma. No, musela bych nad sebou brečet. A taky jsem brečela. Ale život jde dál a tohle už je minulost. Teď mám před sebou budoucnost. Hezkou budoucnost, protože přesně takovou si jí udělám.

Vlastně jsem celé tohle covidové období pojala jako práci na sobě. Na jaře jsem si pořádně uklidila byt a vyházela nepotřebné věci. Tím si i dost uklidila v sobě. Od podzimu pracuju na vztahu s otcem a tím pádem i vztazích s muži. A není to lehká práce. Učím se mít ráda a nebýt mu k dispozici, kdykoli si zamane. Ale dělám to pro sebe, to je teď konečně to nejdůležitější.

S kolegou se už teď víceméně nevídám. Strávili jsme spolu Silvestra a Nový rok a to bylo naposledy, kdy jsme se viděli. Já žádné první kroky nedělám a nezvu ho k sobě a on taky ne. Zajímavý ale je, že mi neustále píše. Každý den. Vlastně ho ani nezajímá, jak já se mám, ale posílá spíš různé odkazy na písničky a články. A mě to nějak přestalo bavit, takže jsem mu začala odpovídat, jenom když se mi chce a o sobě mu nepíšu vůbec. Hodně jsme se jeden druhému vzdálili, ale já si pořád říkam, že je to vlastně dobře a dává mi to prostor na sobě pracovat, užít si svobodu a to, že jsem teď sama a pak si třeba časem i najít konečně někoho normálnějšího.

Vlastně jedna věc je teď nová. Byla jsem po roce na magnetické rezonanci kvůli roztroušené skleróze a všechno je v pořádku! Žádný nový nález. Potvora spí. Kéž by to tak zůstalo co nejdýl.