Tak tenhle týden jsem nastoupila do nové práce a musím říct, že jsem zatím moc spokojená. Už jsem tam kdysi dávno pracovala a pár lidí ze starých časů tam ještě zůstalo, ale asi se s nima jen tak neuvidím. Ono je to dost naprd nastupovat v téhle době covidové do nové práce. Lidi pracují většinou z domova a když už vyrazím do kanceláře a s někým se tam potkám, tak máme na obličeji respirátor, takže když se pak potkáme znovu, tak zase nevím, kdo to je.  Ale jinak jsem fakt spokojená. Svojí nadřízenou znám už z dob, kdy jsem tam pracovala a vždycky byli lidi u ní v oddělení spokojení, což je jeden z důvodů, proč jsem do té firmy šla pracovat. Náplň práce je přesně taková, jakou jsem chtěla a plat mi nabídli naprosto úžasný, o benefitech nemluvě. Takže v téhle oblasti si nemůžu vůbec na nic stěžovat.

Horší je to v osobním životě. S tím "rozchodem" se postupně smiřuju a je mi líp a líp, ale ještě to není ani zdaleka ono. Je to teprve měsíc, tak bych na sebe asi neměla moc pospíchat. Hned týden na to, co se to stalo, jsem odletěla ke kamarádce do Švýcarska. Musím přiznat, že se mi teda vůbec nechtělo, nejraději bych se zahrabala doma a brečela. Bylo to hodně náročné období. Docela mě to sebralo, ráno jsem se budila v pět, šest a už jsem nespala, měla jsem úzkost, průjem, zvracela jsem žaludeční šťávy, nemohla jsem dýchat. Cítila jsem se, jak kdyby mi na hrudníku sedělo sto kilové závaží. Ale odlet do Švýcarska bylo to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat. Jeli jsme na výlet do hor, vyjeli jsme zubačkou do 2tis. metrů a musím říct, že pobyt v horách byl pro mě balzám na duši. Další 2 dny propršelo, tak jsme s kamarádkou jeden den aspoň vyrazily na kafe do města a pak mi ukázala historické centrum Lausanne. Krásný to tam je. V pondělí musela pracovat a zase pršelo, tak jsem se jenom šla projít do parku. V úterý brzo ráno jsem se vracela už do Prahy. A vracela jsem se ve stavu, kdy jsem už neměla průjem, nezvracela jsem a spala jsem. Naopak jsem se cítila, jak kdybych se zbavila obrovského závaží. Obrovská úleva to byla. Pak mě čekal poslední týden v bývalé práci. Musela jsem všechno předat a to byl teda docela mazec. No, naštěstí jsem to stihla a mohla jsem pak před nástupem do nové práce mít týden volno. Jenže úplně nevím, jestli jsem si ho užla. Docela to na mě doma padalo a to jsem doma zase tak moc nebyla. Ušla jsem za ten týden tolik kilometrů! Chůze a pohyb celkově mi hodně pomáhá.

Jenže já to celé prostě cítím jako obrovskou křivdu. Stála jsem při něm, když ho vyhodili z domu rodiče, když ho vyhodili z práce, když byl v léčebně, když se vrátil z léčebny a hledal práci, když se v práci dozvěděli, co udělal v minulé práci za průser.... při tom všem jsem byla po jeho boku. Ano, věděla jsem, že nechce vztah a já ho vlastně asi taky nechtěla, ale měla jsem ho hodně ráda. A on si potom najde svoje bydlení, začne samostatně hospodařit, postaví se na vlastní nohy a oznámí mi, že si někoho našel a konec. Od té doby se neozval. Ne, že bych o to stála, ale.... Takže já prostě pořád nedokážu pochopit, co to je za zmrda? A hlavně, když jsem to všechno racionálně věděla a vlastně jsem ty poslední měsíce ani nebyla spokojená a nic mi to nepřinášelo, tak proč jsem to nedokázala ukončit? Kvůli strachu ze samoty? Asi jo, no. Tak teď tomu stejně musím čelit. No, nic. Ono to přejde. Jenom chci teď být asi nějakou dobu sama. Snažím se opravdu věnovat sobě a práci na sobě. Hodně chodím, relaxuju, spím, snažím se jíst zdravě (ale dost často mi to ujíždí ), chodím na skupinové terapie, říkám si pozitivní afirmace, snažím se mít opravdu ráda a vážit si sama sebe. Koupila jsem si nové brýle, nechala jsem se ostříhat a dát si výraznější barvu, takže jsem teď fakt hodně zrzka.

Ale není to lehké. Vlastně jsem teď přišla o dva blízké lidi. Kromě kolegy do toho započítávám i mámu. S tou v kontaktu stále nejsem. Sice jsme se viděly na oznamování pohlaví bráchova miminka a na otčímových narozeninách, ale komunikace mezi náma je opravdu velmi vlažná. A to jsem se vlastně jenom ohradila vůči jejímu chování ke mně. Jenže kdykoli jsem tohle udělala, tak byl sekec mazec a já se pak musela jít ještě omluvit. Tak s tím je konec. Nic špatného jsem neudělala a jestli se chce urážet jak malá holka, tak fajn. Pokud se ke mně nebude chovat slušně, tak prostě v kontaktu nebudeme. Tečka. Je to těžký, ale nějak se mi to teď už zvládá líp.

No, tak já jdu asi zase chodit někam do lesa.  Hezký víkend všem!