Když mi není dobře, tak mi dost pomáhá psát, takže je tady další článek. Tentokrát o Opavákovi. Je to přesně týden, co to skončilo. Na jednu stranu to byla dost velká úleva, na druhou stranu mi z toho není zase tak úplně dobře.

Je fakt, že mi to nepřišlo ono už od začátku. Ale nebyla jsem si jistá, jestli je to mým strachem ze vztahů nebo jestli je to intuice. Tak jsem tomu dávala šanci. On se jevil jako chlap se srdcem na dlani, hodný, starostlivý, chápavý. Byla jsem z toho dost vedle, že jsem někoho takového potkala, ale stejně jsem měla pořád pocit, že tam něco nehraje nebo chybí. Přisuzovala jsem to teda tomu, že mám fakt strach se někomu otevřít a mít s ním normální vztah. Ale vadilo mi tam plno věcí. Až zpětně jsem si třeba uvědomila, že když jsem se s ním seznámila, tak jsem ještě ani zdaleka neměla vyřešeného Kolegu, takže jsem je dost srovnávala a Opavák v mnoha věcech vycházel mnohem hůř. Další věcí bylo to, že to byl vztah na dálku. Nemohla jsem s ním jen tak jít na kafe, do kina, na procházku a pak se prostě rozloučit a jít domů. Poznávat se postupně. Vždycky jsme spolu strávili aspoň dva dny a na mě to bylo prostě moc. Vždycky už jsem se těšila, až odjede. Cítila jsem se díky tomu dost pod tlakem.

Další věc, která mě od něj odrazovala bylo, když jsem se dozvěděla, že volil SPD a Zemana. Nicméně to jsem si v sobě nějak zpracovala. On mi psal, že si myslí, že je mnohem důležitější, že máme podobný pohled na to, jak má vypadat vztah, máme se jinak o čem bavit a máme stejný smysl pro humor. Jako ano, tyhle věci jsou důležitější než názor na politiku. Přesto si ale myslím, že i politické názory se dost promítají do života. Pak jsme se teda už o politice nebavili a bylo to fajn. Nicméně mně tam prostě pořád něco nehrálo. Začala jsem si všímat, že se mě pořád na něco ptá, má potřebu o mně všechno vědět a když jsem se ho zeptala, jak má nějaké věci on, tak mi odpověděl, že to má víceméně jako já. Kolikrát, když jsme si psali a vzniklo mezi náma nějaké nedorozumění, tak jsem měla pocit, že najednou začal psát jako někdo jiný. Najednou byl hrozně rozumný a víceméně napsal něco moc pěkného. Takového, co chce každá ženská slyšet. Nejdřív mi to přišlo super, ale pak jsem začínala mít víc a víc pocit, že to není upřímné.

Vyhrotilo se to, když jsem se rozložila a odjela jsem do Riapsu. On chtěl vědět naprosto všechno a neustále se mě na něco ptal. Mně ty jeho dotazy ale přišly občas tak debilní! Třeba když jsem mu napsala, že musím být trpělivá (v tom smyslu, že se to bude sice zlepšovat, ale pomalu) a on mi na to napíše, jak myslím, že musím být trpělivá. Já nevím, jak bych to jako asi mohla myslet??? A takovýma dotazama mě zahrnoval každý den. Snažila jsem se mu otevřít, psala jsem mu, co se ve mně děje a co prožívám, co jsem si prožila v dětství. Vždycky jsem pak na to dostala hromadu dotazů. Kolikrát už jsem si říkala, že mu raději nebudu nic psát, protože se mi na ty jeho debilní otázky fakt odpovídat nechce. Nastavila jsem mu hranice a napsala, že si nechci tak moc psát a že má max 5 dotazů na den. Potřebovala jsem se fakt soustředit na sebe a dávat se dohromady. To on bral jako problém do budoucna, že pokud to takhle bude pokračovat a já se budu dál takhle vymezovat, tak s tím asi bude mít problém. Další týden už mi bylo líp a začala jsem zase komunikovat víc. Fakt jsem měla pocit, že dělám všechno proto, aby věděl, co tam řeším. Jenže on mi zase jednoho krásného dne položil hromadu debilních otázek. Věděl, že mě to štve. Přesto to udělal a napsal mi k tomu, že ví, že to je zase hodně otázek, ale že to snad přežiju. Nepřežila jsem to. Naštvalo mě to. A jeho pak naštvalo, že já jsem naštvaná. A že když mi teda ty otázky tak vadí, tak že on s tím bude mít do budoucna problém. Začal mi psát, že vlastně vůbec neví, co se se mnou děje, že mu plno věcí neříkám a že on si je musí domýšlet, což není dobré. Že on na sobě pracuje, ale že toho, aby se snažil ve vztahu jenom on, už si užil až až. A já jsem bouchla. Mohla jsem se fakt postavit na hlavu, abych s ním věci sdílela a abych se mu otevřela a na takové kecy jsem opravdu neměla náladu. Ještě když jsem se fakt potřebovala dát dohromady a on mi začne posílat takové zprávy??? Takže jsem mu napsala, co si o tom myslím a vypnula jsem telefon. Ráno po zapnutí jsem tam zase měla hromadu slintů, načež jsem mu napsala, že má evidentně problém s tím, že má pocit, že mu pořád něco tajím a měl by si ho vyřešit. A že mám před sebou posledních pár dní v Riapsu, které budu soustředit na to, aby se mi udělalo líp a v naší konverzaci odmítám pokračovat a vypínám jí. On mi na to napsal, že jestli to teda chápe správně, tak že mi přeje hezký den a rád mě poznal. WTF? No, nic už jsem mu na to neodpověděla a vypnula si zprávy na messengeru. Večer mi ovšem přišla dlouhá zpráva přes whatsapp, že to teda bere jako rozchod a že by se se mnou rád rozloučil. Že mě moc rád poznal a bylo mu se mnou vždycky fajn. Že mu opravdu šlo hlavně o to, abych byla šťastná, ale evidentně pro to nedělal dost a že mi tedy přeje někoho lepšího, kdo ocení, kolik jsem toho ochotná udělat pro vztah. Že on to vidí bohužel až ted zpětně. Že mi za všechno děkuje a že jsem ho obohatila o spoustu věcí. Koukala jsem na to jak blázen. Přišel mi trochu jako drama queen a taky tak trochu manipulace. Dala jsem si pár dní na rozmyšlení a pak jsem to ukončila. Já v tom opravdu pokračovat nechci. A mám na něj fakt vztek, že zrovna v tomhle období, kdy řeším takové sračky, musím řešit ještě jeho a jeho výčitky.

Dost mě zarazila ještě jedna věc. Psal mi, že mu dělá bývalka scény a že bude lepší, když já za ním jezdit nebudu a bude jezdit jenom on za mnou. Dost se ve mně rozblikalo červené světýlko. Jako ano, asi s ní problémy měl, řešili zrovna majetkové vyrovnání, ale.... tohle mi smrdělo. Taky jsem mu napsala, že budu mít problém mu věřit, když nevím, jak žije a nebudu součástí jeho života.

Sečteno a podtrženo, myslím, že ten blbý pocit nebyl žádný strach ze vztahu, ale intuice. Ono tam fakt něco smrdělo. Nejenom v tom, že jsem neměla jezdit já za ním, ale i v tom, jak komunikoval. Jak mě zahlcoval zprávama a chtěl o mně všechno vědět a stejně to nebylo dost. Jak o sobě víceméně nic neřekl, vždycky odpověděl, že to má podobně jako já. No, jsem ráda, že jsem z toho venku. A taky jsem ráda, že jsem z toho dokázala odejít takhle včas a zbytečně se v tom netrápila roky.

Ale štve mě to. Další nepovedený vztah. A tak si říkám, jestli má cenu se ještě o něco snažit? Když se podívám zpětně na svoje vztahy, tak to byla jedna hrůza větší než druhá. Neustále na sobě pracuju, sama být nechci, tak to zkouším a stejně jsem zase potkala tohle. Tak já už fakt nevím. Každopádně teď si dám určitě oraz a nechci žádného chlapa nějakou dobu ani vidět.

Aaaaa, chlapec jak kdyby vycítil, že si tady o něm vylévám srdce, tak mi píše, že by rád věděl, jak se mám a jak pořád musí myslet na to, jak moc mi ublížil.