Nějak se stalo, že jsem zase po více než půl roce skončila na neschopence. A nejsem vůbec schopná rozeznat, jestli je to psychický nebo fyzický. Ona psychika dokáže být pěkná potvora, to víme.

Asi před měsícem a půl jsem měla takovou hnusnou virózu a od té doby jsem se nezbavila kašle. Taky dost hnusného. A najednou po takové době se mi to zase zhoršilo a já nemůžu pořádně dýchat. Objednala jsem se k doktoru a mezitím to konzultovala po telefonu. Bylo mi řečeno, že taky můžu mít plicní embolii a mám jet okamžitě na pohotovost. To mě vyděsilo natolik, že jsem okamžitě jela. Naštěstí se potvrdilo, že to embolie není. Asi prostě jenom zhoršené astma. Ale musím teda říct, že mě to vyděsilo pořádně. Jenže mně je prostě zle pořád. A tak jedu k doktoru nechat si udělat celkovou prohlídku a jsem teda zvědavá, jestli na něco přijdou. V mém případě je fakt možný, že je to psychický. Ona ta psychosomatika dokáže divy. Aspoň ale zatím dneska nemám pocit, že se celá rozskočím a asi se mi taky trochu líp dýchá, ale nechci to úplně zakřiknout.

Víceméně nemůžu dýchat od té doby, co jsem byla v pátek u psycholožky a řešily jsme tátu. V pátek mi bylo celkem fajn a říkala jsem si, jak je super, že na to, co jsme spolu řešily, tak je mi vlastně celkem dobře. Necítila jsem kolem toho žádné emoce. Přitom to, co jsme řešily bylo poměrně nechutný. Já si plně uvědomila, že otec mě nikdy nebral jako svojí dceru, ale bral mě spíš jako svojí partnerku. On vlastně vůbec netuší, jak se ke mně jako k dceři chovat. Nějaké projevy emocí nikdy nepřijímal, vždycky to byla slabost. Stejný přístup teda měla i máma. Já jsem byla jeho spojenec proti mámě a babičce. Já jsem byla jeho vrba, která poslouchala všechny jeho výlevy. Já jsem byla ta, která se mohla přetrhnout proto, aby mu pomohla a jemu bylo líp a on si konečně přestal stěžovat a byl šťastný. On mě měl jako někoho, s kým si mohl dělat absolutně cokoli. A upřímně musím říct, že to bylo strašný. Mlátil mě, citově mě vydíral, vyléval si na mně všechna svoje traumata a komplexy. A já to všechno snášela a snažila se mu udělat radost. Tak to prostě děti dělají. Chtějí, aby jejich rodiče byly štastní. A jsou schopni kvůli tomu obětovat sami sebe. 

Upřímně, přijde mi to naprosto nechutný. Já teď vlastně teprve zjišťuju, že si můžu nějak nastavit hranice a nejsem tady jenom pro něj. Musím tady být taky pro sebe. On nemůže jenom brát. On je ještě k tomu člověk, že ať udělám cokoli, tak to není dost. Úplně jsem se na tom vyčerpala. Krom toho mám totálně špatně nastavený vzorce chování vůči chlapům. Mám pocit, že když někoho potkám, tak musím udělat všechno, co si on přeje nebo i jenom to, co se domnívám, že si přeje (on to přitom vůbec chtít nemusí). Byla jsem tady vždycky jenom pro ně. Teď se to snažím nastavovat jinak. Teď už vím, že jsem v bezpečí. Hranice jsem si s tátou nastavila a už si nemůže jen tak brát, jak se mu zlíbí. To samý chlapi.

A to mě přivádí ještě k těm Vánocům. Jedu s kamarádem a opravdu jsme jenom kamarádi. Ale já neumím být s chlapem jenom kamarádka a popravdě se trochu obávám, jak to skončí. Chodit s ním nechci. Nechci teď chodit s nikým a popravdě - on je fajn jako kamarád, ale víc si s ním neumím představit. Tak si začínám pokládát otázku, jestli s ním chci jet? Jenže když nepojedeme, tak co budu o Vánocích dělat? Zase vymýšlet, kde budu na Štědrý večer a zase 25. hned k tátovi? Zase ten obvyklý kolotoč? Popravdě bych si přála, aby žádné Vánoce nikdy nebyly.