Takže jak ty moje Vánoce dopadly? Špatně. Nebo vlastně ony byly nakonec docela fajn, ale já jsem nikam nejela. Musím říct, že momentálně prožívám jedno v nejhorších období v mém životě. Ale od začátku.

Po viróze, které jsem se nemohla zbavit, se mi zhoršila štíná žláza, následkem čehož jsem měla šílený úzkosti a byla jsem hrozně unavená. Takže jsem milému kamarádovi oznámila, že nikam nejedu, protože to nezvládnu. On jakože teda dobrý, snažil se najít někoho jiného a já to brala jako vyřešené. Nicméně tři dny před plánovaným odjezdem mi napsal, že ta holka, které to nabízel, nejede a že prý je tedy záchrana Vánoc na horách na mně. Dost mě to naštvalo, protože co to jako je? A řečma typu, že by mi to udělalo dobře (jak to mohl vědět?), atd. tomu moc nepřidal. Nakonec to tedy dopadlo tak, že jel sám a já jsem zůstala doma. Vánoce nakonec byly super, protože oba moji rodiče onemocněli a já tak strávila Štědrý večer s bráchou a jeho rodinou a ještě se k nám přidala švagrová a její rodina. A bylo to fajn. Díky tomu, že byl táta nemocný, tak se tam 25. nejelo a já tím pádem měla volno. Mohla jsem spát, koukat na pohádky a šla jsem taky s kamarádkou na Českou mši vánoční. Moc hezký to bylo. No a 26. už bylo mamce líp, tak jsem jela znovu k bráchovi a měli jsme tam druhé Vánoce s mamkou.

Bylo to dost v pohodě. S mamkou jsme se totiž před Vánocema usmířily. Velkou roli v tom hraje fakt, že se mi hodně otevřely oči ohledně toho táty. Naprosto příšerný manipulátor a my jsme vlastně s mámou byly na jedné lodi, akorát nás táta rozeštval. Mě si vzal jako spojence proti mámě a máma pak měla oprávněně pocit, že pro mě existuje jenom táta, táta je na piedestalu a je ten nejlepší a jí vlastně ani moc nemám ráda. Zní to hrozně, ale bohužel to byla pravda. A bylo to pro mě strašně těžký. Ale všechno jsme si to s mamkou vyříkaly a je to teď fajn.

S tátou jsem sem po Vánocích ještě neviděla. Nemám vůbec chuť s ním mluvit a vidět se s ním. A další a mnohem větší problém je ten, že jsem částečně ztratila cit v pravé ruce. Což mě neskutečně vyděsilo. Vypadá to, že se mi zase rozjela roztroušená skleróza. U pravé ruky mě to vyděsilo obzvlášť, protože jsem pravák, že jo. Čekala jsem s úzkostí, co se bude dít dál, ale naštěstí se to nijak víc nerozvinulo. Došla jsem si na fyioterapii, jestli to není od zad, ale ani se to nehlo. Takže jsem byla v pondělí v RS centru, kde mi řekli, že to opravdu vypadá na ataku RS. Dostala jsem kortikoidy a příští neděli jdu na magnetickou rezonanci a podle toho se uvidí. Po kortikoidech se ruka malinko zlepšila. Ale fakt jenom malinko. A mě to prostě děsí. Děsí mě to natolik, že jsem se úplně psychicky rozložila a v pondělí nastupuju do Riapsu, protože ty úzkosti a strach už sama doma nedávám. Nejradši bych tam nastoupila hned, ale bohužel tam mají až do pondělí plno a ještě k tomu tam mají nějakou havárii vody, takže tam ani nebudu moct být hospitalizovaná, ale budu tam chodit jenom na denní stacionář. Tak díky bohu aspoň za to. Chtěla jsem teda taky zkusit krizové centrum v Bohnicích, ale mají pokoje po 4 (v Riapsu po 2 a většinou tam mají jenom jednoho člověka, takže tam má člověk soukromí). Krom toho je v Riapsu taky bohatější program. Třeba skupinová terapie v Bohnicích chybí. Snažím se to doma teď ty dva přežít. Nějak převést myšlenky, přestat se sledovat, jestli se RS zhoršuje nebo zlepšuje, ventilovat emoce. Hodně brečím, hodně se vztekám. Ony i ty kortikoidy dost zamávají psychikou, takže to je i tím.

No, je toho teď dost a už bych si fakt moc přála, aby už se to nějak zlepšilo a stabilizovalo.