Tak já dál pokračuju ve svém boji. Když jsem psala minulý článek, tak jsem si myslela, že touhle dobou budu už dávno v pohodě a budu chodit do práce. Ale ono ne. Je mi pořád dost zle, psychiatrička mi už zmínila hospitalizaci. Jenže když budu chtít jít někam na normální otevřené oddělení s lidma, kteří mají úzkosti, tak je všude nějaká čekací doba. Když budu chtít akutně, tak nemám šanci. Musela bych být nebezpečná pro sebe nebo pro okolí a to fakt nejsem. Mohla bych samozřejmě říct, že se chci zabít, ale s kým bych asi tak skončila na pokoji a na oddělení? To nechceš tohle...

No, takže se zatím nějak držím doma a každý týden chodím k psycholožce. Možná by mi i dost prospělo, kdybych na sebe přestala pořád tlačit a přijala to, že je mi teď prostě blbě. Ono na to všechno, co jsem si teď uvědomila, reaguje i tělo. Mám pocit, že jsem se úplně rozpadla. Záda mě bolí šíleně a nejsem schopná pořádně nic moc dělat, takže se většinu dne válím u TV a to mi nepřidává ani na ty záda, ani psychicky. Ale snažím se každý den jít aspoň na kratší procházku a odreagovat se. Každý den se několikrát protahuju, jsem v teple a snažím se lehce promasírovávat. Byla jsem i na fyzioterapii, ale to mi spíš uškodilo, bylo to na mě asi až moc.

Tátu jsem si zablokovala a odmítám s ním mluvit. Nejsem toho ani schopná. Vůbec si nedokážu představit, co bych mu řekla? Jak bych s ním mohla mluvit? Zjišťuju, že je to pěknej hajzl. Měla jsem tendence ho omlouvat, že to třeba všechno dělá nevědomě, že si to neuvědomuje. Že mi v dětství vědomě neubližoval. Ale zjišťuju, že to není tak úplně pravda. Že je to člověk, který manipuluje ostatníma pro svoje potřeby. Je to člověk, který i mě využíval pro svoje potřeby a ve svůj prospěch a bylo mu úplně jedno, co to se mnou udělá. Je to člověk, který je schopný sestře svojí zemřelé manželky říct, že teď už s ní konečně nemusí jezdit na kolo a že už si teď konečně může dělat co chce a jezdit kam chce. Je to člověk, který pomlouvá svojí nevlastní snachu s rodinou všude kolem. A je to ten samý člověk, který si pak přede všema hraje na chudinku a stěžuje si, že tam za ním nikdo nejezdí. A já mu tohle chování celý život žrala. Celý život jsem věřila tomu, že on je ten chudák. On je ten, který musí všem trpět hrozné chování a je tak strašně osamělý. A já jsem jediná, kdo ho může zachránit a kdo ho chápe. Fuj, když tohle píšu, tak je mi z toho zase úplně blbě. Měla jsem teď pocit, jak kdybych to napálila ve vysoké rychlosti do zdi. Byl to pro mě fakt strašný otřes a dost tvrdé přistání z nějakého pomyslného obláčku na zem.

Další fakt je ten, že jsem z otce měla příšerný strach. A ten strach jde teď ven a já mám docela problém to vůbec zvládat sama doma. Vůbec se mi to nechce pouštět ven, je to fakt děsivý. Jsou to ty nejstarší emoce, které jsem kdysi zazdila někam hluboko a nechtěla je cítit. Musela jsem to udělat, abych to všechno přežila. Teď se to teda snažím postupně pouštět ven, píšu si deník, zpívám a každý den doufám, že se to třeba postupně začne zlepšovat. Blbý je, že se to moc nezlepšuje a to mě tak trochu děsí. Psycholožka mi tvrdí, že se nemůžu divit. Je to ve mně uložené dlouho a vlastně nikdo neví, kolik tam toho je. Takže vlastně nikdo neví, jak dlouho to může trvat, než se mi udělá líp. Což je teda dost děsný. Kdyby to bylo aspoň trošku snesitelnější. Ale ono mi fakt není vůbec dobře a občas mám co dělat, abych to nějak ustála.

Tak mi asi držte palce...