Tento týden mám zase nějaký posunutý a dneska mám středu. Když si uvědomím, že je teprve úterý, tak na mě jdou mdloby. Nedokážu si představit, jak to do konce týdne zvládnu. Mám pocit, že jsem spadla zase o několik schodů dolů a stále ještě padám. Všechna práce jde vniveč. Možná je to ale další schod nahorů... nějaký vysoký a těžký. Anebo fakt padám.

Co tím chci říct - je mi blbě a bojím se, že se mi ta moje pitomá porucha vrací. Moc mi nepřidá ani počasí. Většina lidí je nadšená, že je konečně krásně a léto. Jenže já nemám ráda horko. A taky mám alergii na trávy, které kvetou v létě, takže je mi blbě nejenom psychicky, ale i fyzicky. Nemůžu dýchat, bolí mě hlava a po ráno kýchám jak blázen. Jenže si za to taky tak trochu můžu sama, protože neposlouchám doktory a neberu ani léky na alergii ani na astma. A když nemůžu dýchat, tak se úzkosti zhoršují. Včera a dneska už mi bylo tak blbě, že jsem ten inhalátor na astma začala používat. Tak snad to brzo zabere. Já ty léky nechci brát, protože si říkám, že by se mohly nějak ovlivňovat s těma lékama, co beru na hlavu. Takže si vždycky u všeho čtu pečlivě příbalové letáky, včetně nežádoucích účinků, které mě vždycky vyděsí a tím pádem už žádné léky brát nechci. Takže teď mám na výběr. Dusit se nebo používat lék na astma s tím, že mě třeba bude chvíli bolet hlava. A taky mě bolí. Jenom nevím, jestli to taky náhodou není z toho, že jsem unavená, jak jsem nemohla dýchat. Takže zatímco si všichni užívají krásné letní počasí, já se těším na podzim. Stačila by mi tak polovina srpna, to už se mi začíná dělat líp a alergie mizí.

Když pominu to dýchání, tak mi pocity, které mám, hodně připomínají loňský rok stejnou dobou. To se mi to totiž všechno hezky vrátilo a bylo mi pěkně zle. Doufejme, že teď už jsem trošku někde jinde a nevrátí se mi to. Snad je to jenom nějaký výkyv.

V práci to stále nezvládám. Ale měla jsem asi hodinový hovor s kolegou, po kterém se mi ulevilo. Zítra jdu ale k tomu klientovi na školení a budu sepisovat jejich dotazy a tak... Nechce se mi tam. Má být vedro a já si budu muset vzít punčocháče a plné boty. Budu tam dřepět 3 hodiny s cizíma lidma a fakt tohle nemám ráda. Ještě k tomu hrozí, že to dostanu a bude mi ještě mnohem hůř. Zase si vytvářím tragické scénáře. Třeba to bude dobrý... Třeba konečně pochopím, o čem je to, co jsme jim dodali.... A kdyby mi náhodou bylo opravdu blbě, tak se potom můžu sebrat a pracovat z domova. Jde jenom o to poslechnout sama sebe. Nakonec ono opravdu o nic nejde. A když bude šéf řvát.... tak bude, no. Napsala jsem si to moc hezky - teď se podle toho ještě začít chovat. Já fakt nevím, proč všechno tolik řeším a vším se tak stresuju?

A samostatnou kapitolou jsou opět chlapi. Ženatý kolega mě svojí včerejší smskou rozhodil. Dneska dopoledne jsem mu odepsala, že se to bohužel krátí a že se toho upřímně děsím.... Děsím se toho, až ho zase budu potkávat v práci. Chtělo se mi kvůli tomu dneska v práci brečet. Jenže tam si to nemůžu dovolit. Nevím, proč se mi chce vždycky brečet v práci a ne doma, sakra!  Cítím se naprosto strašně.. ani nevím, jak bych ty pocity popsala. Nějak mi to nejde. Ani nevím, co s nima mám dělat. Snažím se aspoň zhluboka dýchat, pokud mi to zrovna jde. A to je málokdy.

Nacházím se teď zase v nějakém období beznaděje, kdy si řikám, že se té svojí poruchy snad nikdy nezbavím a je mi z toho nanic.