Vrátila jsem se ze sezení s psycholožkou. Dneska to bylo opravdu hodně přínosné. Pokládala mi otázky, které už mi sice položila několikrát, ale já si na ně ještě nedokázala odpovědět. Jedna ze základních otázek zní: "co bych dělala, kdybych byla spokojená?" No, po pravdě, já vlastně ani nevím? Musím totiž pořád něco řešit a nevím, jak přestat věci řešit.

Ve svých téměř třiceti se učím cítit. Od dětství jsem se naučila pocity potlačovat a tvářit se jako děsná drsňačka bez emocí. Aby máma s Bohoušem neviděli, že mi ubližují. Přece bych jim neudělala takovou radost. A tak jsem se usmívala, tvářila jsem se děsně nad věcí, nepřijemné pocity potlačovala. Dotáhla jsem to k naprosté dokonalosti, kdy už se usmívám i sama před sebou a hraju se sebou takové hry, kdy si namlouvám, že jsem vlastně spokojená, i když vůbec nejsem. Vlastně jsem se pořád spokojená snažila být. Ale když si člověk nikdy nedovolí být smutný, tak těžko může být veselý.

A teď najednou, po rozchodu se ženáčem, si dovoluji cítit smutek a jsem z toho vyděšená. Vlastně ani nevím, jak mám všechny ty emoce, co teď prožívám, pojmenovat. Možná smutek, lítost, zklamání? Po letech, kdy jsem se snažila necítit nic, je zvláštní něco cítit. Hlavně ty nepříjemné pocity. A jelikož musím mít všechno pod kontrolou, tak se snažím ty pocity prožít "správně". Zní to směšně, u té psycholožky jsem se tomu docela nasmála, ale já se prostě snažím kontrolovat to, jak ty pocity prožívám. Prostě se je snažím prožít tak, aby se mi pak nerozjely úzkosti a snažím se to mít pod kontrolou. To je ale totální blbost. Tím se do toho akorát tak zamotám a vyvrcholí to například tím, co se stalo v pátek. Takže panikou. Takže další otázka: "co by se stalo, kdybych neměla pořád všechno pod kontrolou a pořád všechno neřešila?" No, tak to už vůbec nevím! Asi bych umřela vyděšením z toho, že nad vším tu kontrolu nemám.

No, takže mám za úkol ty pocity prostě prožívat a neřešit, jestli je prožívám "správně" nebo "špatně". Jsem fakt blázen... mám to potvrzené od psychiatra a dneska jsem se o tom znovu přesvědčila.

Jinak setkání se ženáčem jsem dneska přežila celkem v pohodě. Ráno jsem byla nucena se s ním chvilku bavit, naštěstí ve skupině více kolegů. Neustále jsem uhybala očima a nevšímala si ho. Stejně tak během dne. Vyhybala jsem se očnímu kontaktu a když už jsme se na sebe podívali, tak jsem se neusmála. Pochopil a nepsal. V hlavě mám srovnané to, že je dobře, že už je konec. Ale je mi smutno. Občas se podívám, jestli u sebe sedí a když odešel domů, tak to na mě trochu padlo. Ale musím to zvládnout. Nechci být druhá. Myslím, že si zasloužím být s někým, pro koho budu na prvním místě a kdo pak nebude pospíchat za manželkou.

Tak hezký večer a držte mi palce, abych neumřela vyděšením ze svých nově objevených emocí a hlavně z toho, že se to budu snažit nemít pod kontrolou a jenom je prožívat tak, jak přicházejí!!!