Tak začal týden, kterého se docela děsím. Jenom pracovně teda. Bude se dokončovat projekt, který "mám řídit". A taky je konec měsíce, takže budu připravovat finanční reporting za uplynulý měsíc. Prostě super. Může mě uklidňovat jenom to, že když jsem se po víc jak půl roce ten finanční reporting konečně naučila, tak že se třeba i naučím řídit projekty.  Akorát mě začíná trochu rozčilovat reakce mého okolí. Všichni říkají: "To zvládneš, jsi šikovná". A co kdybych někdy něco nezvládla? Lezlo mi to na nervy i před státnicema. Člověk přece nemusí pořád všechno zvládat, ne? No.... nevím, jestli mi to všichni říkají, protože se to tak říká nebo jestli mi opravdu tak věří, že to zvládnu. Pokud je to to druhé, tak je to hezký a možná bych si taky konečně mohla začít trošku věřit.

Aby toho nebylo málo, tak mě normálně začal balit můj bývalý šéf a zve mě na pohár.  Zřejmě využívá situace, že tady není můj ženatý kolega (asi něco vytušil?), dneska totiž psal, že to musíme stihnout, než se kolega vrátí z dovolené. Samozřejmě je také ženatý, má 2 dospělé děti a je asi tak o 20 let starší. Fakt už nevím, co si o těch chlapech myslet. No... nebo spíš vím a nelíbí se mi to... Ženatý kolega jaksi nedodržel to, že mi teda nebude z dovolené psát a dneska mi od něj přišla smska, že mi posílá sluníčkovou pusinku, že už se to krátí a ať zvládnu ten reporting. Neodepisuju... Snad se udržím? Hned potom mi přišla smska od mého bývalého šéfa, že je venku fakt krásně, akorát na ten pohár... Hm.  Když to tak píšu, tak mi to přijde docela vtipný. Je to vlastně docela hezký být takhle obletovaná. Akorát se mi nelíbí, že je to ženatýma chlapama. Raději bych brala ty svobodný. A začínám zjišťovat, že těch svobodných taky není málo... Což je dobré zjištění.  Akorátže já zajímám asi jenom ty ženaté a ještě se mi nepodařilo dostat do takové té pohody, kdy jsem spokojená a nikoho cíleně nehledám. A hlavně - kdy se nebojím, že mi zase někdo ublíží.

Nějak jsem se teď nechtěně dostala do stadia, kdy si uvědomuju, že je fakt příjemný někoho mít a nemůžu si hrát na hrdinku, že nikoho nepotřebuju a že mi samota vlastně vyhovuje. Prostě už to nějak nejde. A za tohle všechno může ten ženatý kolega. Asi bych mu za to měla poděkovat. Ale není mi z toho dobře a jsou to pro mě nové pocity, se kterýma zase nevím, jak naložit. Docela by mě zajímalo, kolik cestou za sebepoznáním ještě poznám nových pocitů?

A když už jsem teda u toho stěžování, tak jak začalo léto, tak se mi hezky rozjela alergie a astma a blbě se mi dýchá a ....  .... a už se těším na podzim.

Cestou z práce se mi to všechno nějak rozleželo a zase se mi začalo chtít brečet. Musím se přiznat, že ty pocity, které teď zažívám mi hodně připomínají léto v roce 2002, kdy mi dnes už bývalý přítel řekl, že neví, jestli se mnou chce být a mě se zhroutil svět. Rozhodla jsem se tenkrát jet s rodičema na 14 dní na dovolenou a on ať si to mezitím srovná v hlavě. Byla to nejhorší dovolená v mém životě. Bylo mi tam zle, propukla mi tam plnou silou panická porucha, nemohla jsem spát, jíst a chtělo se mi pořád brečet. Hrozně se mi po něm stýskalo, každý den jsme si psali. Teď mám stejné pocity. Jíst i spát naštěstí můžu, už jsem přece jenom někde jinde. Ale zrovna dneska se mi taky chce brečet a čas od času ještě cítím hrozný tlak na hrudi. A nevím, jak to mám rozdýchat, když se mi tak těžce dýchá. On ve mě vyvolal všechny ty pocity, které já jsem už  nikdy nechtěla. Mám ho ráda a chybí mi, ale nikdy nebudeme spolu. To se hodně těžko rozdýchává. Je hezké, že mu chybím taky a že je kvůli mě schopný zalést někam, kde mi může v klidu napsat smsku. Akorát že já mu neodepíšu. A je mi to strašně líto, protože si dokážu živě představit, jak čeká na odpověď a ono se nic neděje. Touhle myšlenkou se akorát tak trápim.  Jenže co bych mu měla napsat? Pusu mu poslat nechci. To, že se to krátí mě moc netěší - naopak z toho mám hrůzu. A reporting zvládnu.

Co on po mě vlastně chce? Občas si užít, když on zrovna bude mít čas a nebude muset plnit manželské ani rodičovské povinnosti? Vybočení ze stereotypu? Vzrůšo? A co z toho jako mám mít já? O tohle opravdu nestojím. Nechci ho mít jenom kousek. Chci ho mít celého a to se mi nikdy nesplní, takže na něj musím zapomenout, tak ať mi dá sakra pokoj a nepíše mi! Ať se věnuje manželce a dětem a neotravuje mi život!

Když jsem tak cestou domů sledovala chlapi, tak mi z nich bylo na blití. Vím, že bych je neměla házet do jednoho pytle, ale zrovna teď mi to moc nejde. Mám chuť si zalést zpátky do své věže a zavřít se v ní, abych od nich všech měla pokoj. A taky zadupat ty pocity, které se mi tak nelíbí.... A to taky dělám.... Třeba zase někdy vylezu....