Mami,

rozhodla jsem se Ti napsat dopis, protože už v sobě nemůžu dál všechno držet. Už je toho moc. Bohužel nemá cenu Ti něco říkat osobně, protože se akorát naštveš a začneš říkat, že Ty jsi holt zase ta špatná. Nehledě na to, že vlastně ani neposloucháš, když se Ti něco snažím říct a začneš hned mluvit o sobě a o tom, jak jsi to měla těžký a co všechno jsi musela zvládnout.

Ano, určitě jsi to neměla lehké s babičkou, která byla fakt docela semetrika a plno věcí Ti nedovolila dělat, nedovolila Ti ani žít svůj život. S tátou to taky asi nebylo lehké a rozvod pro Tebe musel být strašně těžký. Ale neprožívala jsi to sama. Byla jsem tam taky já a brácha. Bráchovi bylo 5 let a netuším, jak to prožíval. Nemluví o tom dodnes a tváří se v pohodě. Ale já jsem to moc lehce neprožívala. Bylo mi 11 a začínala jsem být v pubertě. A byla jsem tátova holčička. Táta u nás najednou nebydlel a místo něj se k nám nastěhoval cizí člověk, který se mě snažil převychovat podle sebe a absolutně nerespektoval, že už nějak vychovaná jsem. Říkal mi, jak jsem nesamostatná, nešikovná, urážel mě a ponižoval. A ty jsi nikdy nezasáhla. Byla jsi najednou úplně jiná. Už jsi nebyla ta hodná mamka, na kterou jsem byla zvyklá v době, kdy jsme byli rodina. A byla jsi na jeho straně. Najednou jsem byla ta špatná i pro Tebe. Chápu, že pro Tebe bylo těžké stát mezi náma a jím, ale někdy bych opravdu ocenila, kdyby ses mě před ním zastala. Vím, že jsem občas byla drzá, ale byla to jenom sebeobrana. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak se mám chovat a tak jsem měla radši tátu. Byla jsem nešťastná. Existoval pro Tebe jenom Bohouš a brácha. Tak jsem začala být často nemocná. Myslela jsem si, že tím třeba Tvojí pozornost přitáhnu zpátky k sobě. Jenže se stal pravý opak. Je sice pravda, že jsi se mnou obíhala všechny možný léčitele a homeopaty, ale jinak jsem ležela sama izolovaná od vás všech v pokoji. Ty jsi přišla z práce a ani ses mě nepřišla zeptat, jak mi je, aby ses nenakazila. Říkali jste mi, že jsem chcípák. Ani nevíš, jak strašně moc jsem si přála, abys za mnou přišla, popovídala si se mnou a POSLOUCHALA MĚ! Když už se někdy poštěstilo, že jsem Ti něco řekla, tak jsi to většinou použila proti mě. Občas z toho byla šílená scéna a ty jsi na mě pak řvala, že když jsem s váma tak nespokojená, tak ať táhnu k tátovi. Tohle všechno si dodnes pamatuju a asi to ani nikdy nezapomenu. Ještě dneska je mi z toho do breku. Nevím, co jsem vám udělala a proč jste se ke mě takhle chovali a vlastně dodnes chováte. Občas bych opravdu ocenila aspoň trochu té opory. Většinou jsem musela být oporou já Tobě. Trochu jsme si vyměnily role.... Ani když se u mě objevila panická porucha, jsi mi nebyla oporou. Naopak, řvala jsi na mě, že mám všechno, tak ať se uklidním. Když měla problémy sestřenice, tak jsi říkala, že nechápeš tetu, že jí není schopná pomoct a vyhazuje jí z baráku. Přitom Ty jsi byla úplně to samý.

Mou vzpurnost a hrdost se vám naštěstí nikdy nepodařilo zabít, jenom díky tomu si teď konečně začínám budovat svůj život. Ale díky tomu věčnýmu ponižování jsem neměla a dodnes nemám žádné sebevědomí, takže jsem si nikdy nevěřila, že bych něco mohla dokázat a proto jsem se na vás stala až nezdravě závislá, což vede k tomu věčnému kolotoči, kdy vy mi vyčítáte, že jsem nesamostatná a já se bojím osamostatnit. Ale teď se to začíná měnit a Ty to víš. A bojíš se, že mě tím ztratíš. Bojíš se mě i bráchu pustit do světa. Na jednu stranu bys chtěla, abysme byli pořád s Tebou, ale pak děláš scény, že bydlíme ve Tvém bytě a že jsme tím pádem nesamostatný. Fakt nevím, co vlastně chceš.

Dost často se o Tobě bavíme s psycholožkou, která se mě ptá, co od Tebe vlastně chci? Proč se vám vlastně pořád snažím nějak zavděčit, i když to v podstatě není možné? Už jsem udělala pokrok - vím, že se vám nezavděčím, i kdybych se postavila na hlavu. Vůbec si nevážíš toho, jaké máš děti. Přijde Ti normální, že máme s bráchou dobrou práci a jsme schopný se uživit, platit si na půl byt. Já jsem loni školu skončila, brácha jí snad dodělá letos. Jsme slušně vychovaní. Pravidelně za váma jezdíme, kdykoli je potřeba s něčím pomoct, můžeš se na nás obrátit. Co víc ještě chceš? Víc snad ani nejde, ne? Na otázku, co od Tebe vlastně chci a snažím se nějakým způsobem získat je asi jednoduchá odpověď: trochu uznání. Pochvalu za to, co jsem dokázala, za to, že se na mě můžeš kdykoli spolehnout.

Ale já už teď vím, že se toho nikdy nedočkám. I když světlé okamžiky se najdou a Ty mi občas řekneš i něco hezkého. Moc to pro mě znamená. Vím, že jsi mě i bráchu vychovávala jak nejlíp jsi mohla, proto se na Tebe nedokážu zlobit a ani nechci. Mám Tě moc ráda a nikdy bych Tě za nikoho jiného nevyměnila. Ale to, co jsem tady napsala mám nějak pořád v sobě. Snad Ti to někdy odpustím, protože vím, že jsi to nedělala schválně a vlastně nejvíc bojuješ sama se sebou....