Zítra odjíždím na prodloužený víkend do Špindlu. Samozřejmě jsem se na to donedávna těšila, teď už se zase začínám děsit. Normální stav u mě. Včera jsem se začala balit a zjistila jsem, že se mi nevejde oblečení do tašky. Do OBROVSKÉ tašky! Jasně, musím s sebou mít už zimní bundu, kalhoty a boty a to je samo o sobě dost velké. Jenže já většinou balím tím způsobem, že si s sebou snažím vzít veškeré ostatní oblečení, které mám - kalhoty, mikiny, trička... Co kdyby se to hodilo, že jo? Jenže celá skříň se mi do tý tašky prostě nevejde. To tam ještě ani nemám kosmetiku, žehličku na vlasy (u mě naprosto nezbytná věc), atd. No, takže dneska se dostávám do druhé fáze - musím probrat, jestli to všechno opravdu potřebuju a u čeho usoudím, že to fakt nepotřebuju, vyndám z tašky. Přece se tam nestěhuju, jedu tam na 4 dny, tak nepotřeju 10 triček, ne? Anebo jo? Taky už si začínám představovat všechny tragické scénáře, které se můžou stát. Nebudu tam moct spát, na nějaké tůře se mi udělá blbě, bla, bla, bla... Musím to zarazit. Shrnuto a podtrženo, nikam se mi zase nechce. *zed*

Včera jsem se zase neuvěřitelně nasrala. Samozřejmě za to může chlap. Konkrétně ženáč. Psal mi včera, jestli už je mi dobře a jestli chodím do práce a tak. S odpovědí jsem si dávala na čas. Odpověděl zase po 2 dnech, tak co bych se namáhala. Za hodinu přišla další smska, jestli jako ještě spím a jak to se mnou dneska vypadá (včera). Po další hodině jsem mu napsala, že teda fakt nespim, že jsem v práci a že nemám čas, protože jdu na večer na kurz focení a že je fakt zajímavý, že se chce najednou scházet, když minulý týden nebyl ani schopný odpovědět.. Okamžitě přišla odpověď, že toho měl hodně a co dělám před tím kurzem, jestli se nechci sejít. Tak jsem napsala, že to se balím do Špindlu a že prostě fakt čas nemám. Po chvíli další smska, že to teda necháme na někdy příště, jestli se budu chtít setkat. Odpověděla jsem mu, že teď toho času moc mít nebudu, protože zítra odjíždím pryč a pak už nastupuju do práce na plný úvazek, ale že jestli chce, tak může přijet na Chodov a zajdeme na oběd. Dlouho nic.... a pak mi přišla smska: "Ok, raději to necháme být." No, do mě jak když vjede blesk! A jak jsem byla pořádně nasraná, tak jsem mu hned odpověděla: "Chápu, bral bys jenom pozvání ke mě domů. Ok, raději to necháme. Měj se." Odpověď už samozřejmě žádná nepřišla. Ani jsem jí nečekala. Je to normální sráč. Kdybych nenavrhla oběd, ale pozvání ke mě, tak by si hnáty zpřelámal. Fakt je to sráč. Tohle oslovení mi na něj teď sedí úplně nejvíc. Pak jsem si říkala, jestli jsem to s tou smskou nepřehnala, jestli jsem ho neurazila. Že mu třeba fakt nejde jenom o to jedno. Ale kamarádka mi řekla, že jsem to fakt nepřehnala. Že podle toho, co jsem jí říkala, mu šlo jenom o jedno a že ona by mu klidně napsala i něco ostřejšího. Kdy já ho přestanu omlouvat? Konečně si to ale začínám dovolovat - prostě být naštvaná a přestat se sama před sebou obhajovat, že jsem to určitě přehnala. Nepřehnala.

Až mě z toho úplně rozbolela osmička. Zase se dere ven, mrška jedna. A zase den před odjezdem. Paráda. Začala jsem to mazat tea tree olejem, to mi většinou pomůže, tak doufám, že už zítra to bude lepší. A taky mám své úžasné období, kdy dokážu být v jednu chvíli přecitlivělá, smutná a zároveň vzteklá... to téměř všechny ženy znají, že.... Úplně tím štvu sama sebe, takže jsem taková trochu samonasírací.  Zároveň mám ale trochu úzkosti, což s tím asi taky souvisí... tak už bych to zase chtěla mít za sebou a mít na měsíc klid.

Už aby byla neděle a já už byla zase zpátky doma.