Život je samý překvapení! Já o to ale ani nějak moc nestojím. Obzvlášť o ty nepříjemný překvápka. Absolutně nechápu to, co se mi teď v životě děje a nechápu ani to, proč se mi to děje. V neděli jsem to už trochu naznačila a teď to zase trochu pokročilo.

Včera za mnou byl šéf, že by se mnou potřeboval soukromě mluvit. Že už to v sobě dusí asi měsíc a musí to ventilovat a jestli bych mohla v osm večer. Tak to bych teda nemohla! Řekla jsem, že mám večer už něco v plánu a nemůžu. Vytvořil mi tady v práci takovou atmosféru, že jsem vůbec nemohla pracovat a byla jsem nervózní jak blázen. Nakonec jsem ho ukecala, že už chci mít ten hovor za sebou a šli jsme na kafe už odpoledne. Dělala jsem samozřejmě, že nic nevím. V restauraci na mě vybalil, že slyšel, že se po firmě povídá, že mě chce sbalit a že mě má rád (o tom nic nevím, ale je fakt, že je to tady děsná drbárna) a že nejhorší na tom je, že je to pravda, že víkendy jsou pro něj utrpením.... Reagovala jsem tak, že má přece manželku a dítě a je můj šéf. A on, že ať do toho manželku a dítě nepletu, že s tím nemají co dělat, že je to jenom o mě. Že je v tom až po uši a neví, co má dělat. Asi čekal, že já mu řeknu, co má dělat. Když jsem řekla, že nevím, tak byl překvapenej... že prej takovou reakci nečekal. Já ale fakt nevím, co s tím má dělat. Je to jeho problém a on to naprosto dokonale hodil na mě a já jsem taková blbka, že jsem si to na sebe samozřejmě hodit nechala. Nedokázal pochopit, že s ním nechci nic mít, když je ženatej a je můj nadřízený. To nebral jako důvod. Ptal se mě, jestli je mi nepříjemnej nebo co... Musela jsem začít být trochu tvrdší a říct mu, že tam prostě z mojí strany není žádné jiskření. To už jako důvod bral. Nicméně mi řekl, že je cílevědomý a bude to zkoušet, i když jsem mu řekla, že to nemá cenu. Snažil se mě přemluvit, ať s ním jdu na večeři a dám mu šanci. Minimálně 5x jsem mu musela říct, že ne. Je mi z toho zle od žaludku.

V práci jsem s ním dřepěla do sedmi, protože jsme řešili připomínky k zápisu na tom mém projektu. Ptal se mě, jestli budu večer na skypu, tak jsem řekla, že ne. Zdálo se mi, že pochopil, byl takový skleslý. Tak jsem si šla udělat radost a vyrazila jsem do obchodního centra. Jestli se takhle budu muset pravidelně uklidňovat, tak mi asi bude muset přidat!  Opravdu se mi tím ale zlepšila nálada a doufala jsem, že to nějak ustojíme. Když jsem ale byla na cestě domů, tak mi od něj přišla smska, že by teď chtěl být se mnou. Dlouho jsem nereagovala a pak mu odepsala, že to ale nejde. On odepsal, že na to má jiný názor a že by to bylo v práci v pohodě a že mě strašně chce. Na to už jsem neodpověděla. V noci jsem kvůli tomu blbě spala. Teď sedím v práci, on tady naštěstí ještě není, ale přijde a já čekám, co bude. Je mi to tak strašně nepříjemný! Vůbec nevím, jak s ním mám teď pracovat? Nechce ani slyšet o tom, že bych si našla jinou práci, jsem taky pro něj prý naprosto klíčový člověk. Až dneska přijde, tak mu asi budu muset říct, že je mi to fakt strašně nepříjemný a ať mě nechá být. A asi si začnu hledat novou práck. Nevím, jestli v tomhle dokážu dál pracovat.

Můžete mi někdo poradit, co mám dělat????