Na dnešek se mi zdál naprosto strašný sen. Byla jsem v nějakém domě na pobřeží a každou chvíli ho zalila velká vlna. Byl tam i táta a tak. Vždycky, když přišla ta vlna, tak jsem na chvilku zadržela dech a ona zase odešla. Jenže pak přišla obrovská vlna a já byla dlouho pod vodou a nemohla jsem se nadechnout. A to mě vzbudilo. Nedýchala jsem, takže jsem se musela nadechnout, abych se neudusila... Bylo to dost nepřijemný. Mám z toho divný pocit a přes den jsem na to hodněkrát myslela, co to asi znamená a jestli se mi to dneska v noci třeba nestane znovu a jestli bych se třeba takhle fakt nemohla udusit???? No... asi se dneska budu bát usnout.  Může to znamenat třeba to, že je toho na mě teď hodně a trochu se v tom topim? Nic jiného mě vlastně asi nenapadá. Ale čim víc se blíží doba, kdy půjdu spát, tím větší strach mám.

Co se týče práce a mého úžasného projektu, tak už se to snažím brát víc v klidu a začala jsem víc relaxovat a říkat si, že je to jenom práce. Mnohem víc přece záleží na mě, na mojí rodině a kamarádech. Nebo ne? Minulý týden mi to teda ještě moc nešlo. Krom toho bylo šílený vedro a to mi opravdu nedělá dobře. Ještě když máme v práci centrální klimatizaci, která nejde regulovat a minulou středu byla v práci fakt zima. Měla jsem ledový nohy i ruce, kolem krku šálu. Ty teplotní rozdíly udělaly svoje a začaly mě bolet průdušky. Ve čtvrtek jsme byli celý den mimo kancelář a měli jsme mít každý cca půl hodinovou prezentaci o vnímání našeho oddělení a tak. Tak z toho jsem samozřejmě měla nervy taky. Ve čtvrtek mi bylo ještě hůř, ale na chvilku se mi zlepšila nálada, když mi bylo řečeno,že moje prezentace byla nadstandardní a šéf přede mnou smekl klobouk. Fak mě to potěšilo. A co se práce týče, tak už je to fakt lepší.

Je ještě jedna věc, ve které mám pocit, že se docela dost plácám. A tím je můj ženatý kolega. Před odjezdem na jeho dovolenou jsem to skončila, ale nevydržela jsem to. Bylo mi strašně. Nedokázala jsem kolem něj chodit a být odměřená. Chtělo se mi pořád brečet. Začala jsem se s ním zase bavit a skončili jsme v posteli, no. A už nebrečím. Snažím se stát nohama na zemi, uvědomuju si, že má manželku a děti a že je nikdy neopustí a snažím se to brát jako úlet. Jakože si prostě občas užiju. Ale když budu chtít já. Ne, když on bude mít zrovna na mě čas. Snažím se myslet hlavně na sebe a na to, co chci já. Snažím se mít sama sebe ráda taková, jaká jsem a brát na sebe ohledy. Ale čeká mě v tom ještě hodně práce. Stejně ale spokojená nejsem. Nejsem spokojená, i když s ním něco mám, i když to skončím. Tak co vlastně chci? Momentálně tomu nechávám volný průběh a sleduju, co cítím a snažím se sama sobě vyjít maximálně vstříc.  A hlavně cítím, že když to teď skončí, tak už to budu brát mnohem líp, než když to skončilo před jeho odjezdem na dovolenou. Snažím se pochopit, proč je pro mě tak těžký to skončit a co mě u něj vlastně drží...

Stejně je nejdůležitější myslet hlavně na sebe a dělat hlavně to, co člověku vyhovuje. Stále se to učím....