Je mi blbě. Bolí mě hlava a chce se mi spát. A taky se mi chce být sama a nechodit mezi lidi. To bohužel dneska musím. Čeká mě totiž druhé kolo pohovoru v bance. Nechápu, jak je možné, že jsem postoupila, ale stalo se. Nevím, na co se mě ještě chtějí ptát, když už ten první pohovor byl dost podrobnej. Jsem z toho akorát nervózní a to mi teda moc nepřidá. V pátek jsem byla podepsat Dohodu o provedení práce v té druhé firmě (farmaceutické) a měla jsem tam ještě pohovor s ředitelem. Líbí se mi tam. Do té banky asi ani nechci a pokud to vyjde, tak bych raději pracovala v té farmaceutické firmě. Je tam lepší plat, lidi, které znám z předchozí práce. Nakonec ani ta náplň práce snad nebude tak hrozná, jak jsem se bála. Vzhledem k tomu, že už mám zkušenosti, tak tam nastoupím na seniorskou pozici. Teda... ještě nevím, jestli mě budou chtít, protože si po 14 dnech ještě sedneme s ředitelem a promluvíme si o možnosti pracovat tam od listopadu na plný úvazek. Tak snad to vyjde. V bance mě odradilo, když mi řekli, že budu chodit řediteli pro oběd a tak. Holka pro všechno... To se mi moc nechce, protože už přece jenom mám nějakou praxi a školu. No, nic. Na pohovor tam zajít můžu, je to dobrý trénink. Tím pádem bych ani nemusela být nervózní, protože vůbec o nic nejde....

O víkendu jsem byla u táty. Byla to docela pohoda, jezdím tam strašně ráda. V pátek jsme grilovali a slavili ještě moje narozeniny a narozeniny nevlastního bráchy. Byla to sranda jako vždy.  Nevlastní brácha má super přítelkyni a když se tam takhle sejdeme ještě s bráchou, tak to je záruka dobré nálady. Máma té bráchovy přítelkyně prodává Alpine Pro - vozí jí tam věci, které se reklamovaly nebo jsou to vzorky. Tak tam občas zajedeme a dobře nakoupíme. To by člověk nevěřil, co všechno jsou lidi schopní reklamovat! Třeba to, že jim upadl knoflík... Nebo že se rozšířila dírka u knoflíku. Nechápu. Tak si přišiju knoflík a nosím to dál, ne? Ale díky takovým lidem mám pak super kalhoty jenom za 200,-. Teď jsem tam udělala docela velký nákup. Potřebovala jsem věci na hory. V říjnu zase pojedeme do toho Špindlu, tak už tam moc nechci běhat v teniskách. Takže jsem si koupila super kotníčkový boty, byl to vzorek, takže úplně nové, jenom za 350,-! Normálně v obchodě by stály přes 2.000,-. Pak jsem si tam koupila tričko, mikinu, soft-shellové kalhoty a ještě kalhoty, které můžou být jako dlouhé nebo když se odepne spodek, tak můžou být 3/4. Jo, a ještě batoh. Takže jsem na hory vybavená. Ještě bych potřebovala soft-shellovou bundu a nějaké funkční triko a je to. No, dohromady jsem tam za tuhle hromadu věcí nechala necelé 2.000,-, což mi přijde hodně dobré a mám z toho fakt radost, protože jsou to věci, které využiju a jsou pěkné.

Včera, když jsem jela autobusem od táty, si ke mě přisedla ženská, která strašně smrděla. Byla tam ještě s jednou ženskou, která si sedla přede mě. No, děs! Snažila jsem se zakrýt si nos rukou, abych ten smrad nemusela dýchat. Asi jsem na takové lidi alergická, protože se mi často stane, že když takhle někdo smrdí, tak se mi stáhnou průdušky a nemůžu dýchat. Včera jsme ještě k tomu stáli asi hodinu v zácpě, takže to bylo strašný! Jak jsem nemohla dýchat, tak jsem pořád pokašlávala, což děsně rozčilovalo tu smradlavou ženskou přede mnou, pořád se otáčela a něco si brblala. Měla jsem sto chutí se jí zeptat, jestli má nějaký problém. Že mám astma a alergii na smradlavý lidi. Musela jsem si potom dýchnout z inhalátoru a udělalo se mi líp. Nechápu, proč takové lidi vůbec pouštějí do autobusu. Fuj! Každý, kdo chce cestovat hromadnou dopravou by měl povinnost se umýt a čistě obléknout.

Pak jsem nemohla dýchat ještě večer a v noci a musela jsem znovu použít inhalátor. Možná z toho je mi tak divně, protože nejsem zvyklá ho používat tak často. Hlavně mě překvapuje, že mám ještě pořád problémy, na konci srpna už většinou bývám v pohodě. Možná je to ale hodně psychický....  Je mi nanic ze všech těch změn, které se mi teď staly a kterým ještě není konec, protože mě čeká ještě nástup do nové práce, zaučování, seznamování s novýma lidma. Nevím, proč se to děje zrovna mě, já tak nemám ráda změny! Měním se i já sama, hodně to na sobě cítím a musím si na své nové já zvykat...

S tím, co se stalo, se začalo zřejmě vyrovnávat i podvědomí. Zdá se mi totiž o práci. Na dnešek se mi zdálo, že jsem šla do práce a nemohla jsem chodit. Vůbec jsem tam nemohla dojít, musela jsem se někoho chytit, aby mě tam dotáhl. Tam jsem zjistila, že na mě šéf dal žalobu. Tak jsem šla k právníkovi a zjistila jsem, že ten už bude zastupovat šéfa. Byla jsem z toho dost na dně. Vzbudila jsem se a bylo mi úplně na nic. Hnusně. Točila se mi hlava. Byla jsem ráda, že to byl jenom sen. Většinou to mám tak, že to, co se mi zdá, se nestane. Stane se pravý opak. Takže můžu být asi úplně v klidu, protože na mě šéf žalobu nepodá...

Už bych chtěla, aby se mi život zase ustálil. Abych si zvykla v práci, abych si zvykla na své nové já.... Prostě na svůj nový život....