Jinak spím, občas chodim ven a otravuju svoje spolužáky a taky občas chodím domů ke svým spolužákům a otravuju je ještě víc. Chodím na Autorská čtení. Občas něco napíšu. Čtu. Jím. Chodím na srazy dobrovolníků.V úterý všem říkám, že je mám ráda. Píšu si s jednou holkou z Iowy. Začínám se vídat i s lidma, se kterýma to není jen ze setrvačnosti... Ne jen proto, že jsou moji "kamarádi" už nějakou dobu. Moji "kamarádi" mi totiž sráží náladu skoro na normálního člověka. Vysávají ze mě energii. Ničí mě to jak je všechno nucený. Jak říkám... Všechno jen setrvačnost. Takže se vracím k některým starším kamarádům a taky si hledám nový. Tancuju. Spím. Možná už jsem to psala, ale já spím fakt hodně... Poslední dobou od chvíle, kdy se ze školy vrátím do chvíle, kdy zase do školy odejdu. Poslouchám hudbu. Poslouchám lidi. Poslouchám to jak si stěžujou. Ale jejich problémy beru v potaz, jen když si nestěžujou moc často. Lidi mě serou. Směju se lidem. Směju se s lidma. Utíkám před svýma "kamarádama" na co nejdelší dobu, ale pořád se snažím, aby to nebylo moc nápadný. Aby mi nenadávali, že když mám chvilku, nejsem s nima, ale s lidma, který mluví. Pozoruju lidi. Objímám lidi. Kreslím lidi. Kreslím po lidech. Vyhledávám fyzický kontakt s lidma, který mám ráda. Nechápu lidi. Těším se na lidi. Sbírám výroky lidí, kteří nejsou slavní. Sbírám věty, který se mi líbí. Čtu si, co píšou jiný lidi a nad tím drsným se pousmívam, protože je to napsaný tak, jak to je. Nad tím veselým brečím, protože to je to samý jako ty drsný věci...Napsaný tak, jak to je. Jenže na tělo a ještě k tomu vtipný. Do ticha, nebo do chvíle, kdy se to hodí nejmíň vykřikuju hlášky z filmů, z knížek. Hlášky, který nikdo nezná. Nikdo nechápe. Lidi mě děsí... Děsí mě to, že patřím mezi lidi. Že přes všechno co dělám pro to, abych se odlišila, jsem stejná jako všichni. Mám obvyklej počet končetin. Podobný priority, potřeby. Mám stejný myšlenky jako ostatní...Jen možná trošku chaotičtější. Děsí mě svět. A miluju ho.... A MILUJU lidi.