Jednou na lavičce v lese
Po cestě se dívka nese
Hrdým krokem ke mně kráčí
A mně pouhý pohled stačí
Abych poznal že je Ta
Co zaklepala na vrata
Mého srdce prázdného
Dala tam něco krásného

Jednou na lavičce v poli
Všechny rány, jizvy, boly
Zůstali za náma oběma
A Od té doby v kapse má
Báseň o tom co k ní cítím
Že jen s ní chci bloudit žitím
"Já jsem snad blázen až do nebe,
Však zamiloval jsem se do Tebe"

Na lavičce na nástupišti
Lidský životy kolem nás sviští
Já se ti díval do očí
Žaludek se mi protočil
A tys mi slibovala že se vrátíš brzy
Ani nevíš jak mě to mrzí
Že jsem tě tenkrát nechal jít
A teď bez tebe musím žít

Jednou na lavičce v parku
Já potkal tvou kámošku Klárku
Obličej zvlhlý slzami
A pak trhaně řekla mi
Že něco zlého se nám stalo
Slunce mrakům žalovalo
Jaká nespravedlnost se stala
Když Země nám tu ženu vzala
Tak moudrá přece hravá
Milující a občas dravá

Na lavičce na cestě lesní
Teď moje srdce zlostí běsní
Protože jsem tu zůstal sám
A na místo krásna v srdci mám
Jen velký zmatený vír
Namísto v tvých očích mír
Má hlava s tělem svádí boj
Kdo povede tu hlavní voj

Tak jen sedím na tom místě
A už zdaleka nic nevím jistě
Dřevo té lavičky pohladím dlouze
A pak ji roseknu sekerou ze
Vzteku, který se ve mě zrodil
Něco jsem v sobě osvobodil....