Neboť atom olova (= obkládačky) byl rozbit na čtverečky, trojúhelníčky a patvary o rozměru přibližně 1 x 1 cm, maximálně 1,5 cm, přikročila jsem k další fázi.

 Takže dnes nepíšu se zkrvaveným palcem, ale s bříšky prstů zkrášlenými vteřinovým lepidlem (nesnáším igelitové rukavice). Naštěstí to jde dolů pemzou.

Z dílečků obkládaček jsem nejdřív vybrala ty, které měly originál zaoblené zakončení. To byly tyto.  Umístila jsem je tedy do "první řady", na horní okraj sklenice.

To proto, abych se potom o ten okraj nepořezala. Použila jsem (jak zmíněno výše) vteřinové lepidlo.

 Trochu mi při lepení pomáhaly zbytky lepidla z původní etikety. Tam, kde zůstaly zbytky původního lepidla, neklouzaly nalepované dílky nikam - tudíž jsem je mohla krásně přitlačit a téměř hned držely jak přibité. Na bocích lahve ale předtím žádná etiketa nebyla, a tam dílky tancovaly čardáš. Musela jsem je jen volně položit a pak na ně pár minut nesahat. Po těch pár minutách už zůstaly bezpečně na místě.

Dál už bylo jen na fantazii a momentálním tvaru dílků, jak k sobě přibližně pasovaly. Vůbec mi nevadí, že mozaika není pravidelná -naopak tím pro mě sklenice získává punc nedokonalé originality  

Mezi dílky by měly být mezery asi 2 nebo 3 mm, aby se tam vlezla spárovačka. Která bude dalším pokračováním "seriálu"  - ale až zítra.

 Dnes v lékárně neměli špachtle  

  Zde polotovar. Zatím bez spárovačky (můžou za to v lékárně).