Byla jednou jedna královna a ta si moc děťátko přála,

a když královna do lázně usedla, vylezla z vody  žába.  

"Tvé přání se vyplní a krásná dceruška se ti do roka narodí."  

Co žába vyřkla, to se stalo, a královně se děvčátko narodilo.  

Král radostí celý uvytržení byl a slavné křtiny vystrojil.  

Také pozval mocné kouzelnice, aby dopřály šťastný osud Růžence.  

A těch kouzelnic bylo v jejich království třináct, ale protože zlatých talířů měli jen dvanáct,  

jednu z nich vynechali a na křtiny ji nepozvali.  

Přenádherné křtiny se slavily, a když hosty na hostině dobře pohostili,  

nad kolébkou mocné kouzelnice promluvily a mocným slovem dítěti osud udělily.  

Ctnost princezničce přisoudila první, druhá zdraví, krásu třetí,  

čtvrtá bohatství a všechno, po čem kdo na světě touží.  

Právě když jedenáctá kouzelnice skončila, zčistajasna do sálu ta třináctá vkročila.  

Nepozdravila, na nikoho ani nepohlédla, jenom hlasitě pravila:  

"Až plně rozvije růžový květ, až bude princezně patnáct let,  

vřetenem píchne se do prstíku a padne mrtva v tom okamžiku."  

Všichni leknutím oněměli, a co si počít nevěděli.  

Vtom však dvanáctá kouzelnice předstoupila a svou sudbu vyslovila:

"Nezemře, nezvadne růžový květ,  princezna jenom ve věži v hlubokém spánku si poleží a probudí se za sto let."  

Všechna vřetena v celém království byla spálena. A Růženka jako z vody rostla a krásněla.  

Krásná, způsobná, přívětivá i moudrá byla, že každého její krása potěšila.  

Ale stalo se, zcela náhodou, že jednou odjel král i s královnou.  

Princezně patnáct roků právě bylo a zůstat v zámku bez rodičů ji moc potěšilo.

Po celém zámku se procházela, a jak se jí chtělo, komnaty i komory si prohlížela.

Až nakonec k jedné staré věži zabloudila.  

Po úzkých točitých schodech nahoru stoupala, až malá dvířka objevila.  

Ve světničce stařena s vřetánkem v ruce seděla a pilně len předla.  

"Dobrý den, babičko," princezna hezky pozdravila. "Copak to tady děláš?"  

"Předu," bába odpověděla a hlavou pokývala.  

"A co to máš v ruce, že to tak vesele poskakuje?" princezna se dál vyptávala.  

Pak vřetánko do ruky vzala a také příst chtěla.  

Ale sotva na vřetánko sáhla, vyplnila se dávná věštba a ona se do prstíku píchla.  

A jen to píchnutí ucítila, hned usnula a v hlubokém spánku ležet zůstala.  

Jenže ten zvláštní spánek se přenesl i na celý zámek.  

Král s královnou zrovna přijeli. Jakmile do sálu vešli, hned usnuli a celý jejich dvůr s nimi.  

Usnuli také koně ve stáji, na dvoře psi, na střeše holubi a na stěně spaly mouchy.  

I vítr spal a na stromech před zámkem se už ani lísteček nehýbal.  

Okolo zámku pak šípkové keře rostly a rok od roku vyšší byly, až celý zámek zarostly.

Sice čas od času princové přicházeli a do zámku tou houštinou proniknout chtěli.  

Ale nic nepořídili, v trní vždycky uvázli, vyprostit se nemohli, a tak tam bídně zahynuli.  

Mnoho, přemnoho let uplynulo, a téměř sto let tomu bylo, co se to všechno přihodilo.

Zas jednou jeden králevic přišel a slyšel, jak nějaký stařeček o živé šípkové hradbě vyprávěl.

Za ní prý zámek stojí, v tom zámku už sto let překrásná princezna spí  a král a královna i dvůr celý, spolu s ní.  

Králevic se rozzářil a pravil: "Já se nebojím a Šípkovou Růženku vysvobodím!"  

Ať mu to stařeček sebevíc rozmlouval, králevic si na svém trval.  

Tehdy právě uplynulo těch sto let, líbezně zavoněl šípkový květ  a nastal den probuzení, kdy se všechno v dobré změní.

Šípkové keře se samy rozestoupily, aby králevice do zámku vpustily  a za ním se znovu v živý plot spojily.  

V zámeckém dvoře viděl skvrnité lovecké psy, jak leží a spí.  

Na střeše holubi seděli a hlavičku zastrčenou pod křídly měli.  

A když  vešel do zámku, na stěně uviděl spát mouchu.  

Kuchař v kuchyni stojící měl ruku napřaženou, jakoby chtěl spícího kuchtíka za límec popadnout.  

Děvečka v sedě nad černým kuřetem spala a vypadala, jakoby ho oškubat chtěla.  

Králevic dál šel a v trůnním sále královnu a krále u trůnu spát uviděl.  

Nakonec až k věži přišel, po točitých schodech nahoru vyšel  a dveře do světničky otevřel.

Tam Šípková Růženka spala a tak krásná byla,  že od ní oči neodtrhl a vynadívat se na ni nemohl.  

Nakonec si klekl a tiše řekl: "Šípková Růženko, vzbuď se mi, ať mohu šťastně žít na zemi!"  

Sklonil se a políbil ji tak lehounce, jako když motýl dosedne.  

A jak se jí ten polibek snesl na rty, Šípková Růženka otevřela oči,  

procitla a přívětivě se na něho podívala a řekla:  

"Každého tady v zámku znám, odkudpak ty jsi přišel k nám?"  

Spolu pak dolů po schodech sešli a do trůnního sálu vešli,

kde zatím už král a královna i celá dvorní družina probuzeni byli

a všichni vespolek na sebe udiveně hleděli.  

Koně ve stáji také už vstávali a hned se otřepávali.  

Psi po dvoře skákali a oháňkou vrtěli.  

Holubi na střeše hlavičky zpod křídel vytáhli, jenom se rozhlédli a frr do polí letěli.

Korouhvička zas vesele povrzávala a po větru se otáčela.  

Mouchy na stěnách lezly a bzučely.  

Oheň v kuchyni hořel a plápolal, a kuchař jídlo chystal.  

Ještě mnohem slavnější, než kdysi její křtiny, byla svatba králevice a Šípkové Růženky.  

Jen ta uražená třináctá mocná kouzelnice se na svatbě ani neukázala.  

Když tenkrát na princeznu své vřeteno políčila, aby se Růženka o ně píchla a sto let spala,  

do jiného království se potom rychle přestěhovala.

 

www.databook.cz/pradenka-pohadek-predeme-klasicke-pohadky-a-povesti-3084