10. 09 2016 | 14.00
Kdysi dávno na Dunaji jeden pán a rybář žili. 
Pro pána rybář tam ryby lovil, ten den však žádnou rybu neulovil.
Najednou v zeleném obleku podivný pán mu zvláštní nabídku navrhoval.
"Když mi to, o čem nevíš, přislíbíš, ještě dnes dostatek ryb nalovíš."
"To, o čem ani nevím, že to mám, to ať klidně postrádám."
Rybář mu dal tímto slib a nalovil spoustu ryb.
Ale žena rybáře doma překvapila, synáčka mu porodila.
Do černé školy ho do učení dali, neboť se jeho budoucnosti trochu obávali.
Za nějaký čas se syn vrátil zas.
Všechno, co bylo a co bude, věděl, až jednou tátovi pověděl:
"Otče, už musíme k řece jít, já musím splnit tvůj dávný slib!"
Na Dunaji divný pán v zeleném oděvu se synem v loďce odrazil od břehu.
Loďka se potopila s nimi a na břehu stál rybář sám zarmoucen a plný viny.
Mezitím syn po vodě šel, až do zakletého města v podzemí přišel. Když utišil hlad, chtěl už v klidu spát.
Ale něco ho do zámku lákalo a to mu usnout nedalo.
Tam u velikého stolu seděl a ospale ke dveřím hleděl.
Sotva půlnoc odbila, ve dveřích se zjevil had.
Najednou se postavil a o polibek poprosil.
Mládenec se bál a hada odehnal. "Odstup ode mne, ďáble, nemáš ke mně moci žádné!"
A jak had vešel, tak taky odešel.
Ve snu se mládenci na druhý den zdá, že velkého hada políbit má.
A druhý den had dvouhlavý k prosbě se postavil: "Prosím tě, polib mne!"
Mládenec se bál, proto hada odehnal: "Odstup ode mne, ďáble, nemáš ke mně moci žádné!"
A na třetí den znovu měl ten sen: "Dobře bys byl učinil, kdybys hada políbil!"
Zvečera šel do zámku zas, kde počkal na půlnoční čas.
O půlnoci se připlazil had tříhlavý a proti mládenci se postavil.
Veliký byl a strašlivý, ale mládenec ho políbil. A vtom okamžení před mládencem panna stojí.
Láska přišla dozajista, král už v duchu svatbu chystal.
Mládence ale rmoutilo pomyšlení, že v zámku jeho otec a matka není.
Krásná panna mu prsten darovala, protože mládence milovala.
"Ale nikomu prsten ukázat nesmíš, jinak ho ztratíš a mne víc nespatříš!"
Rodiče se společně s pánem radovali, že svého syna zas zdravého přivítali.
Jejich pán dvě dcery měl a jednu z nich mládenci zaslíbit chtěl.
"Na mne už čeká princezna nejhezčí a celé podzemní království."
Když pak s těmi dcerami na procházku šel, všechno jim o prstenu, i o své nevěstě, pověděl.
"Zůstanu s vámi několik dní, však lehko se mohu zas navrátit k ní."
Pátý rok už byl nejvyšší čas, aby svou princeznu mohl získat zas,
ale protože její prsten už dávno ztratil, musel najít novou cestu, jak by se k ní vrátil.
Šel a šel tmavým lesem a pozdě večer stavení našel.
Žena k němu vlídná byla, ale dál ho nepustila: "Až se bratři vrátí, život ti ukrátí."
"Nic se ženo, nestarej a víno mi přichystej!" O půlnoci přišli bratři a chtěli vědět, kampak patří.
Že se toulá světem, odpověděl, neboť o jejich ztraceném bratru věděl.
Jménem toho bratra odpovídal, aby bratry na svou stranu získal.
Bratři zlodějské řemeslo vychvalovali a mládenci vypravovali, co všechno dostali.
"Dostali jsme toho dnes mnoho – střevíce, plášť a klobouk."
Mládenec je požádal, aby věci prozkoumal. Skočil do střevíců, až se země třásla a v plecháči místo mléka byla hrudka másla.
Nejprve šel ke Slunci, tam, co vychází, jestli neví, kde se podzemní město nachází.
"Neznám v úzkých skulinách cestu, snad Luna ti poradí, kde máš hledat svoji nevěstu."
Mládenec šel tam, co Luna vychází, zeptat se, kde se podzemní město nachází.
"Nevím, já mezi hory nikdy nepřijdu, zeptej se ale Větru."
Vítr mu pověděl: "Jakpak bych to nevěděl? Na svatbu tam půjdu a do zámku foukat budu."
Vítr lehce provál skalní skulinou, ale mladík se přes skálu nemohl protáhnout.
Když o skálu mládenec uhodil tím kouzelným kloboukem, hned mohl jít dál za Větrem.
K ránu byli v podzemním městě a Vítr šel na svatbu foukat nevěstě.
Mládenec v kostele počkal, až kněz oddávat začal.
Potom si kouzelný plášť přes sebe přehodil a z rukou kněze svatební knihu shodil.
Svatební kniha na zem upadla a nevěsta hřích vyznala.
"Já slíbila svému ženichovi pravému, že sedm let počkám na něho a nevezmu si žádného."
A kněz otázal se jí, koho by měla raději.
"Svého ztraceného milého, co mne vysvobodil ze zakletí zlého!"
Najednou nevěsta mládence spatřila, hned ho poznala a vroucně ho objala.
Brzy na to svatbu měli, a jestliže neumřeli... Když pohádky rádi máme, jak je to dál jistě známe.
