Před dávnými časy žila v hornickém městě Štiavnici jedna panna, široko daleko vyhlášená pro svoje bohatství. Patřily jí nejbohatší doly na stříbro a nikdo se jí z celého dalekého okolí nemohl vyrovnat. Byla také nadmíru pyšná a rozmařilá a lidé se u ní neměli dobře.

 

 

Jedenkrát si vyjela s několika pány a služebnictvem do kraje. Každý jí nabízel své služby, každý se jí chtěl zalíbit, ale ona si z nich tropila jen kruté žerty.  

"Dej už pokoj!" okřikl ji její starý strýc. "Vždyť tvoje pýcha je hanba a hřích, může se stát, že i ty budeš potřebovat lidskou pomoc."  

 

 

Tu stáhla pyšná panna z prstu skvostný prsten, hodila jej do řeky Hronu a zvolala: "Jako jsem si jistá, že tento prsten už nikdy neuvidím, tak také vím, že se moje bohatství nikdy nezmenší!"  

 

 

Strýc pokrčil rameny a mlčel.

 

 

Po nějakém čase přinesla rybářka do kuchyně bohaté panny rybu na prodej. Kuchařka rybu koupila, a jaké bylo její překvapení, když v jejím žaludku našla zlatý prsten. Běžela k paní a ukazovala jí, jakou vzácnost ryba ukrývala. Pyšná panna poznala svůj prsten, který hodila do Hronu, vzpomněla si na svá pyšná slova a zachvěla se.

 

 

Od té doby se jí bohatství ztrácelo. Bohaté žíly stříbra mizely v štolách, jako by je zlí skřítkové odnášeli, nic se nedařilo, co od pyšné panny pocházelo, až se z ní nakonec stala bídná žebračka, kterou nikdo ani nepolitoval.