Už ráno mě pohled z okna pohladil po duši. Nenávidím zimu, chlad, a zkrátka všechno co k tomu patří, zvlášť, když chci s kobčou trávit delší dobu kde jinde než venku. Na nebi nebyl ani mrak a a už o čtvrt na 3 jsem si to štrádovala ke stájím. Sihája byla opět obalena bahnem, tentokrát to ale již nebyla krusta, ale i tak mi trvalo dobrou 3/4 hodinu, než jsem to z ní dostala.

Dnes byla nezvykle klidná, potěšilo mě, že nemá vůbec žádné námitky, ať jí šáhnu kamkoli - což je u koně nesmírná výhoda a rozhodně dobrý vklad do budoucího výcviku. Žvýkala seno, sem-tam koukla na kolemjdoucí nebo na mě, jak se potím s hřbílkem v ruce. Z hadice jsme zkusili sundat ten "syčící" uzávěr, ale bála se vody i tak - proudu, takže opět kýbl, rýžák a houba. Když už byla zbavena bahna, nikoli nekonečného prachu, rozhodla jsem se nasadit novou část naší výbavy - provazovou ohlávku a PHN lano z Toriconu - odkaz na tento obchod je v menu. Vše sedělo jak mělo, tak jsme se vydaly na první procházku. Bylo vidět, jaký rozdíl to byl, když šla Sihája s touto ohlávkou oproti klasické placaté stájovce. Prošly jsme se poprvé dál než 200 m od stáje a kobylka vypadala, že je jí to úplně jedno. Ráno už se prý ani nedovolávala mámy - takže konečně obrat k lepšímu. Nechala jsem ji popásat se, klidně jsme tak strávily asi hodinku.

Když se setmělo, opět jsme omyly kopyta a poprvé namazaly vnější stěnu. Sihája si pak povinně očichala čtyřkolku, která ve stáji pravidelně rachotí, když převáží vozík, do kterého se kydá hnůj z boxů. Vypadala, že se nic neděje a když řidič hlasitě nastartoval, jen sebou lehce cukla. Ve Věřících jsme vyděli projíždět stejná "vozítka" hned kolem výběhů, takže jsem byla ráda, že už to zná.

V hlavní části stájí se pořád svařuje a řeže, protože se dostavují boxy pro poníky, takže jsem Siháju dala do předku, kde  byla sama. To se ale ukázalo jako velký problém. Šla jsem si uklidit věci na mytí a uslyšela, jak několik lidí Siháju okřiklo, zazněly taky věty typu "ty vole" apod. Kobyla se prý postavila na zadní a přehodila si předky přes vrata (cca 2m vysoko). Pokaždé, když jsem se pak od boxu vzdálila (cca 3x) to udělala znovu. Nejspíš to kdysi zkusila doma a podařilo se jí dostat se z boxu ven vytlačením nebo otevřením dveří, tak se rozhodla praktikovat to i tady.  Ve Věřicích ale mají dveře boxů posuvné - tedy pokud si dobře pamatuji, takže buď pochopila otevírání dveří tady na Ranči, nebo kdoví proč a jak na to přišla. Samozřejmě byla okřiknuta po každém pokusu se postavit. Rozhodla jsem se dát jí seno a to ji na chvíli uklidnilo, přesto, když jsem odešla pryč, byla o poznání neklidnější,  než když jsem u ní stála.

Je fakt, že ve stáji je teď rušno - tam rachotí čtyřkolka, tam se zametá, vidle a lopaty dřou o podlahu, z druhé strany zvuky sváření a řezání pily. Bylo toho na ní dost.. Nestačila stříhat ušima. Podařilo se nám to přečkat a když jsem už byla doma, psala jsem ještě Marti, jestli je Hájka v pořádku. Byla v pohodě. V té době už stála u sebe v boxe, bylo ticho a cpala se opět senem :).

Vzala jsem si z toho každopádně ponaučení. Než v ní zakotvit tenhle zlozvyk, to ji raději pustím po práci do výběhu, ať se zase zaprasí.. Raději špinavého ale klidného koně, než zraněného nerváka.. Na druhou stranu mi začíná věřit, moje přítomnost pro ni začíná být jistotou - což stálo za to zjistit. :)