O mě
Pro koně jsem se nadchla už jako prcek a na rozdíl od mnohých mých známých a kamarádek to nebyl jen holčičí rozmar, který v pubertě obykle vyprchá. :) Z počátku to bylo jako u většiny běžných lidí, kteří nemají to štěstí a nenarodí se do "koňácké" rodiny. Hračky asi v deseti letech vystřídali koně skuteční a z příležitostných svezení se na dětských dnech se časem vyvinulo skutečné ježdění.
Nyní jsem majitelkou vlastního, prvního, koně. Cesta to ale byla spíše strnitá, než jednoduchá. V našem kraji je to s jezdeckými oddíly či stájemi slabé (tím nemyslím jejich úroveň, ale počet a ochotu věnovat se tehdy nezkušenému dítěti) a tak jsem se ke koním dostávala těžko. Paradoxně jsem jako malá chodila také do zámecké obory v Holešově k Martině H., u které mám v současné době ustájenou kobylku. :D Dodnes, když tudy projíždím již v sedle vlastního koně, vzpomínám na první lekce lehkého klusu na Lindě, která dodnes na Ranči u Tuffa trpělivě učí další a další malé jezdce. :)
První oddíl byl JK Haná v Hulíně, kam jsem docházela cca v letech 1999-2002. Ve sportovní stáji jsem se naučila především péči o koně a také přičichla k práci, které je u koní skutečně hodně a byla ráda za každé svezení, kdy jsme krokovaly koně po starších jezdcích. Ježdění samotné jsem doháněla hlavně na jezdeckých táborech v Hipocentru v Koryčanech, kam jsem poté s kamarádkou často dojížděla na vyjížďky a kde dodnes zavzpomínám na první cval ve svém životě v rámci jedné ze soukromých lekcí. Cenných zkušeností se mi dostalo také v jezdecké škole Michala Fojty ve Starém městě u UH, kde jsem trávila jedno léto. Několik let jsem také jezdila v Rajnochovicích u Novosadů, kde se jezdilo ve westernových sedlech, už tam jsem si ale koupila první anglické sedlo :D a jezdila raději v něm. Western mi prostě k srdci nikdy nepřirostl. Také jsem měla možnost zúčastnit se tam několika dětských hobby závodů (barely a tyče) ze kterých mám dodnes někde schované první získané stužky.
Bohužel, u koní to nebývá s kolektivy zrovna dvakrát slavné, zvláště, když se aktivity a vůbec celý řád věcí, řídí rozmary nejstarších členů, jejichž osobní sympatie a antipatie dokáží člověku zprotivit i to, co má skutečně rád.
Po delší odmlce jsem nakonec začala chodit do Pravčic (JK Sport Pravčice), kde jsem konečně našla to, co jsem tak dlouho hledala.Tam, ač jsem byla členkou poměrně krátkou dobu (cca 3/4 roku), jsem dostala dost cenných lekcí, abych si dokázala uspořádat v hlavě co od jezdectví vlastně čekám, co bych chtěla v budoucnu dělat a hlavně jak. Děkuji Tamaře S. a Ivě H. za čas a hlavně příležitost. Bouhužel se pak vyhrotila spousta věcí a já a mí blízcí jsme v životě udělali velký kotrmelec, a tak jsem musela tehdy koně oželit nadobro.
Pořízení vlastního koně bylo obrovskou shodou okolností, náhod a osudových malčkostí – dlouho jsem tomu nemohla ještě jako novopečený majitel uvěřit. Rozhodně nebylo v plánu pořídit si remontu, která ve svých třech letech znala asi tolik, jako roček, ovšem byla již tenkrát mnohem větší a o pár metráků těžší. :D Děkuji její chovatelce, paní Bambasové, za důvěru, kterou mi prokázala tím, že mi Siháju prodala a za rady, které mi do začátku pomohly.
Nyní, po třech letech, mě ale hřeje u srdce, že nás se Sihájou svedl život dohromady.
Už v oddílech jsem se často setkávala s tím, že mi na mé dotazy nedokázali odpovědět tak, jak jsem si představovala. Nikdy mi nestačila odpověď "protože se to tak dělá odjakživa"..:D Zkuste se někoho od koní zeptat, proč se na koně nasedá právě z levé strany.. málokdo vám odpoví, že je to kvůli využití koní v minulosti v armádě, kdy měli vojáci u nohy šavli a proto nasedali právě z této strany a tento princip již zůstal. ;) Od mala jsem bádala v knížkách a později na internetu, nasávala do sebe informace a vědomosti více do hloubky, od prvních jezdeckých lekcí se ptala nejen jak, ale také proč.
I nyní je to vidět na mé práci se Sihájou, nenásleduji žádný směr, školu či jezdecký nebo cvičitelský styl. Spíše si beru od z každého nového poznatku to, co bych mohla konkrétně u svého koně (protože každý kůň je individualita, každý je jiný – tak, jako lidé) použít, s čím se názorově ztotožňuji a co vyhovuje mé představě – koně nesvazovat, nebít a zachovat jeho přirozenou podstatu. Nelámat ho, nepotlačovat jeho osobnost a neproměnit ho v apatického tvora naučeného bezmoci či v uzel nervů, který vidí v člověku především nepřítele. I takové jsem při svých pobytech ve stájích poznala. Snažím se také naslouchat právě koni, protože i když nemluví slovy, řekne kůň všechno svým tělem.
A především se snažím o to, chovat se ke koni slušně a být k němu spravedlivá.
Protože na to spousta lidí, kteří s koňmi žií a pracují, zapomíná.