Taková menší povídka, no spíš moje myšlenky, je to přesně to, co člověku běží hlavou předtím, než si chce ublížit (aspoň u mně ) ............. Jaké to je když si o vás vlastní kamarádi myslí, že jste nula, že nic neokážete, když vás každý pomlouvá za zády, a ani vy sami už si nedokážete nikdy věřit, vaše sebejistota je ta tam a nikdy se vám už nevrátí zpět. Je jedno, jak moc se snažíte, když se vám něco takového jednou stane, už nikdy nebudete stejní, už navždy si budete myslet o sobě jen to nejhorší, i když to tak není a to je to nejhorší. Přes den se usmíváte, každý si mysli jak jste skvělí a jen se ocitnete sami, všechno na vás dolehne, začnete myslet na to, na co jste přes den zapomněli, aby vás to teď, když jste sami a vaše svědomí vás dojebe ještě víc, aby vás to užíralo. Jenže nejhorší je ten moment, kdy nejen vaše svědomí, ale i vlastně vy sami, se nakazíte virem, zvaným utrpení. V tu chvíli jste se stali společenskou zombii, přes den skvelim člověkem a v noci děvkou, je jedno jak to muže byt myšleno, pokud se ocitnete sami s vašim utrepenim, kterým jste prosáklí skrz naskrz nevylecite se, nemusíte ani vyhledávat zadního doktora, nebo kohokoliv jiného, proto aby vám pomohl, na to už je příliš pozdě a je to tedy už naprosto zbytečné. Jediné, co vám, pomůže, nebo si myslíte, že by vám mělo pomoct, co si zasloužíte, co vám, tvrdí vaše svědomí, mysl a hlavně celé utrpení je krev. Prahnete po krvi jako malé dítě po hračce, a není pro vás lepší pocit, než ten, že víte, že si můžete ublížit, a že každý zářez do čerstvého masa je za každého člověka, který vás má ještě aspoň trochu rád, za to, že by se pro vás obětovat, za to že jste vůbec známí a kamarádi, kvůli takovým lidem je třeba trpět, protože aby oni mohli žít v míru a pokoji, vy musíte nést jejich břemena, potíže jejich vlastní utrpení, které není o krvi, ale pro vás jiné východisko není. Žiletka, nůž, skalpel, nůžky, hrot kružítka či jakákoliv jiná dosti ostrá věc na to, abyste si dokázali pořádně ublížit, aby touha po krvi byla splněna se vším, co k tomu patří, s krví, bolestí, pomstou, ublížením, a hlavně znetvořením vlastního těla tak, aby vás nikdo už nechtěl, aby se na vás každý díval s odporem a nechutí, abyste sami sobě byli tak odporní, že se nemůžete sami sebe dotknout, ale taky aby jste s tím, co jste započali nepřestali, jelikož, když už vás nikdo nechce a jste si odporní, není cesty zpět, abyste v tom nepokračovali, jelikož není nikdo, kdo by vám, řekl NE! A tak v odplatě, po síle vlastní krve pokračujete a začínáte se v tom ztrácet natolik, že už prakticky není ani možné přestat a jelikož není nikoho, kdo pomohl by vám s takovýmhle problémem, neboť všichni jsou z vás natolik ohromeni a ochromeni, že jediný kdo by vám mohl pomoci, jste jenom vy sám, ale to není možné, vždyť jste s tím sám začal, jak byste se taky sám mohl odpomoct? No samozřejmě nijak a tak se pořád točíte v nekonečném zamotaném kruhu. Takže, jaká je vlastně možnost, že jste si sami pomohli? Takže žádná, to prostě není možné. Vždyť ani Šípková Růženka se jen tak sama od sebe nevzbudila, ani Červená Karkulka s babičkou se nedostali sami z vlkova břicha. Každý potřebuje pomoc od někoho druhého, jenže, většina z nás o svém problému nemluví ani se svými a většinou jedinými nejlepšími přáteli. A proč by taky měli? Muset vydržet ty soucitné pohledy všech kolem, za které by si dotyčný musel pouze zase více ublížit, jelikož by ho to sralo? Ne a proto se tolik lidí diví, že to o svých nejlepších přátelích nevěděli, a teď když už jsou jejich vlastní nejlepší kamarádi mrtví, se začínají starat, ale to už začíná být pozdě. I když to sami nikdy nikomu neřekli, proleželi celé noci v tichých slaných slzách za lepší zítřky, ale ne pro sebe, nýbrž pro jejich přátele, rodinu, pro nás je to to nejhlavnější pro co vlastně žijeme, ale i tak to několik z nás za rok vzdá, neboť už nemají sílu pokračovat dále. Nejhorší však je, že ať se budete snažit sebevíc, nikdy nás nepochopíte, nevíte, jak se cítíme, jenže mi sami to úplně vysvětlit nedokážeme, ale vlastně všichni cítíme to stejné. Nikdo od nás nečekejte žádné vysvětlení, proč, protože proč bychom vysvětlovali něco, co je nám samotným jisto jisté, jelikož mi sami vysvětlení nepotřebujeme a tak pro nás ani vysvětlování není na místě. A je mi děsně líto, když lidem, kteří to vzdali, se vysmíváte, proč? Nikdy je nemůžete pochopit, chápou je jen tací, jako jsem já, a právě proto píši tuhle zpověď za ně, jelikož již není v jejich moci a úsilí, aby sami řekli, co cítí. Připadáme si, že vše, co se nám děje je pro nás osudově dáno, že si to všechno zasloužíme, že nechutnost sobě vlastní, řezání se žiletkami, či jakoukoliv jinou věcí, že touha po vlastní krvi, že to všechno je osud. A tak je pro nás lepší vzít si život teď, co nejdříve než žít život dlouhý, plný nesplněných přání.