11. kapitola
Anna se probrala s odporně sladkou pachutí v ústech, která se jí rozšířila do nosu a nosních dutin a úplně jí otupila čich.
Nevolnost a děsivá bolest hlavy bojovaly o titul nejmizernějších pocitů se stříbrným obojkem a středověkými okovy a řetězy s vysokým obsahem stříbra. Anna se snažila vzpomenout si, jak se ocitla spoutaná jako v nějaké extrémní sado-maso fantazii v kleci velké tak akorát pro člověka zavěšené v rozlehlé prázdné místnosti. Byla tu tma a ona byla sama.
Hovořila s Heuterem, který se choval divně. A pak... Ježíši. Omámili ji chloroformem? Desítky let zabíjeli a používali magii čarodějů i staré, děsivé faeské pokrevní linie – a na ni použili chloroform. Několikrát, pokud její nejasné vzpomínky na zadní sedadlo auta nelhaly.
Bylo to tak... obyčejné.
Zvedla se do kleku – dál ji řetězy nepustily. Pálení stříbra a zoufalá potřeba vyzvracet se potlačily její paniku a ona se tak mohla pokusit vymyslet nějaký plán, třebaže jí třeštila hlava.
Lizzie znásilnili během několika hodin po únosu. Patřilo to k prvním věcem, které jí provedli. A to u Anny opravdu vyvolalo zvracení.
Jídlo v Isaacově irskému pubu bylo výtečné, cestou ven už tak dobře nechutnalo. Většinu zvratků se jí podařilo dostat ven z klece, část jí ale uvízla ve vlasech – kvůli spoutaným rukám si je nemohla odhrnout – a trocha pošplíchala podlahu klece, což ještě zhoršilo její mizérii.
A pak ji napadlo, jestli je v místnosti opravdu sama. Fae, který hlídal Lizzie na ostrově, nebyl vidět ani cítit. Hrozilo, že zpanikaří, ovládla se ale, protože věděla, že jí to nijak nepomůže.
Charles ji už bude hledat. Když se ale dotkla jejich pouta, bylo stále pevně uzavřené. Copak nevěděl, že zmizela? Isaac se s ním určitě hned spojil. Co když ale neměl Isaac o ničem ani tušení? Co když mu Heuter řekl, že se Anna rozhodla vrátit domů sama? To ale nedávalo smysl,
protože Isaac by poznal, že Heuter lže – a Heuter to věděl. Bude se muset od vlkodlaků držet co nejdále, aby se neprozradil.
Tak proč neotevřel Charles jejich pouto?
Vně obrovské místnosti uslyšela Anna mužské hlasy, přikrčila se proto a snažila se ztišit dech a zklidnit tlukot srdce, aby slyšela přes dveře a stěny. Hovořili spolu dost hlasitě, takže jim bez problémů rozuměla.
"...hezká. Mám rád ženy, a hlavně ty hezké."
"Myslel jsem, že ses rozhodl, že jsi superhrdina, buldoku," posmíval se Heuter.
"Jsou líp placení," řekl cizinec. "Líp než údržbáři. Nikdy mi ho nikdo nevykouřil za to, že jsem vytřel podlahu; ne jako když jsem zachránil tu štětku před jejím pasákem. Je hezká?"
"Ne tak hezká jako ta, kterou sis nechal sebrat," prohlásil Heuter.
"Nemůžu za to. Nemůžu. Ten velký vlk – chtěl mě zabít." Mužův hysterický hlas měl zvláštní kadenci. "Nikdy jsi mi neřekl, že s sebou mají netvory. Zabíjet vlkodlaky není těžké. Zabil jsem všechny, které mi strýček Travis poslal. Proč je tak těžké zabít tohohle?"
"Ta čarodějnice s ním něco udělala," řekl Heuter. "Dala mu magii, aby tě viděl, a to ho asi udělalo i silnějším. Ta holka, kterou jsme unesli dneska, je jeho manželka."
"Rozzlobí se na mě." Hlas zněl vyděšeně.
Heuter ho rychle přerušil. "Napřed nás musí najít. Tahle je letos poslední a pak půjdeme dál."
"Já si ji vezmu první," řekl cizí muž. Anna si byla jistá, že Heuter není fae – Beauclaire by to určitě poznal. Takže fae musel být druhý muž. Žádný z hlasů nezněl staře a Lizzie tvrdila, že jeden z únosců byl starší – pokud tedy Anna hádala správně a fae byl jeden z mužů, které slyšela, nikdo ji nemohl sledovat ze stínů.
"Já si ji vezmu první, protože mi ten vlk ublížil. A teď ublížím já jí. Vezmu si ji a ukážu jí, kdo je tu šéf. Já..."
Pokračoval obdobným stylem, byl stále rozčilenější a čím dál sprostším jazykem v ohavných detailech popisoval, co jí provede. Anna ho přestala vnímat. Naučila se to krátce po proměně, než poznala Charlese, který ji před šílenými parchanty v narušené chicagské smečce zachránil.
Necítila Charlese. Přijde pozdě, a to ho zničí. Zatahala za řetězy, udržely už ale jiné vlkodlaky před ní. Nedokáže je přetrhnout. Foukla si na ruce, aby ochladila pálení, a vzpomněla si na to, co Isaac řekl o Ottenovi, že čekal na svoji šanci, vrahové mu ji ale nedali.
Nemohla si dovolit čekat – musela si šanci vytvořit. Protože Anna už byla obětí a zatraceně dobře se postará o to, aby se jí znovu nestala.
Navzdory odhodlání se ale bála. Její šance nebyly dobré – tihle muži zabili už spoustu lidí, vlkodlaků a fae, a mnozí se uměli bránit lépe než ona.
Zvrácený, štiplavý pach hrůzy zbavil její čich posledních zbytků chloroformu. Sebrala proto strach, zbytky bolesti hlavy a agonii, která jí vsakovala do svalů ze stříbra, obrátila všechno proti okovům, které ji poutaly – na krku, zápěstích a kotnících – a začala se měnit.
Nejednalo se o smečku vlků; byli to lidé a fae. Znásilnit Annu ve vlčí podobě bylo něco úplně jiného než ublížit jí, když neměla děsivé ostré zuby a drápy, které by udělaly čest kterékoli pumě na Zemi.
Proměna bolela. Vždycky. A Anna se už dávno naučila obrátit bolest proti odpornému pocitu, kdy se jí natahovaly a smrskávaly kosti, narůstaly svaly a ostřily se zuby, ten byl totiž ještě nesnesitelnější než bolest.
Tentokrát byla proměna horší než obyčejně.
Její krk se vzepřel stříbrnému obojku. Spálenina se zahojila, pak krk na obojek znovu zatlačil, kovový kruh byl totiž příliš těsný, než aby ho obemkl. Právě ji napadlo, že únosce předběhla a zabila se sama, když něco v mechanismu zámku konečně povolilo a obojek se rozlétl. Spadl z ní a spolu s řetězem zařinčel o podlahu.
Nasávala vzduch do plic jako kovářský měch, pořád se ale musela soustředit a v pravou chvíli pohnout rukama. Měnily se v běhy, potřebovala je však vytáhnout z okovů a musela to udělat, dokud byly pořád rukama, jen měly jiný tvar. Anna lapala po dechu a co nejtišeji se snažila sundat si z krvácejících zápěstí pět centimetrů široká pouta. S těmi na kotnících si nedělala starosti, protože byla širší a vlčice z nich prostě vystoupí.
Strnula, hovor venku ale neustal. Buďto byli příliš zaujatí, než aby si jí všimli, očekávali, že bude dělat rámus, nebo byl jejich sluch příliš lidský na to, aby ji slyšeli přes stěnu jako ona je.
Chvíli vyčerpaně ležela – potom si ale uvědomila, že se okamžik protahuje a proměna nepokračuje. Bylo nebezpečné proměnu zastavit, třebaže nejdominantnější vlci to na nějaký čas zvládli. Snažila se najít způsob, jak ji znovu nastartovat, její tělo ale bylo příliš unavené, třásla se hladem a...
Něčím ji nadopovali. Vlkodlaci byli odolní vůči většině drog a alkoholu. Jejich metabolismus je prostě zpracovával příliš rychle, oni jí ale něco podali a patrně toho bylo hodně. Možná GHB nebo rohypnol – anebo nějaké sedativum, které ji mělo udržet pasivní. Ať už to bylo cokoli, nedokázalo to vzdorovat návalu adrenalinu, který s sebou přinesla představa, že zůstane bezmocná v rukou násilníků a vrahů – zastavilo to ale její proměnu.
Ve vlnách ji zalévala bolest, protože její tělo nebylo stavěné na to, aby v tomto stavu zůstalo dlouho. Na podlahu klece začaly kapat její tělesné tekutiny, čiré, růžové a ostře rudé. Natáhla se po Charlesovi, místo toho ale našla měsíc.
Zítra měl být úplněk a jeho píseň bude příliš silná, než aby jí odolala, tu noc ale stále narůstal a byl plný síly, kterou půjčil své dceři, když požádala. Bolestivě, trhaně a za hlasitého drhnutí řetězů a okovů po podlaze klece se její svaly napnuly, potrhaly, změnily tvar a Anna se znovu začala měnit.

Charles byl zabraný do práce. Bratr vlk miloval lov, i když probíhal na internetu a na konci se nedočkal krve a masa. Oba cítili kořist, která se slabá a roztřesená schovávala na dosah. A tak z něj klepání na dveře vyloudilo jen podrážděně zavrčení.
Byl to bratr vlk, kdo si po druhém zaklepání všiml, že je něco v nepořádku. Dokonce i když byl pohroužený do lovu, smysly měl nastražené a ty mu řekly, že za dveřmi stojí chytrá žena z FBI, chytrý muž z FBI, který usiloval o to, aby ho všichni podceňovali, fae, jehož dceru zranili, a místní alfa – a všichni měli být s jeho družkou a ta tu nebyla.
Anna. Charles se po ní natáhl, ale necítil ji, a to ani poutem druhů, ani poutem smečky. Pomohl duchům k tomu, že ho úplně izolovali.
Rozzuřený a zároveň vyděšený kvůli Anně otevřel dveře a věděl, že z očí hledí bratr vlk. "Kde je Anna?" zavrčel.
Isaac se o ni měl starat, zatímco Charles pracoval. Ovládlo ho pokušení svalit vinu na alfu Starého města, zase ale polevilo. Anna byla Charlesova; měl ji chránit, a selhal. Bratr vlk toužil vyrazit do noci a zabíjet, dokud ji nenajdou; Charles ho držel zpátky s vědomím, že existují způsoby, jak Annu najít rychleji – a že pak poteče krev.
"Doufali jsme, že nám to povíš ty," řekl Isaac. "Odešla na záchod a už se nevrátila. Jste druhové, že? Můžeš nám říct, kde je?"
Charles to znovu zkusil, ve dveřích a před ostatními se pokusil otevřít pouta, která uzavřel, aby ji chránil.
Nic. Zkoušel to a zkoušel, až to bolelo víc než proměna. Zavrčel a zkusil to znovu – a cítil, jak duchové, kteří ho strašili, vítězoslavně zavyli. Otočil se a téměř poslepu zamířil do ložnice, kde se zahleděl do zrcadla. Duchové byli skoro k nepoznání, splynuli totiž v jedno stvoření s padesáti ústy a dvaceti rukama a pilně se snažili roztrhat jeho pouto na kusy.
Můžeme ji zabít a nezáleží na tom, jak moc se ji snažíš chránit, prohlásilo stvoření vysokými, krutými hlasy. Tvoje vina, tvoje vina, že jsme zemřeli, tvoje vina, že zemře i ona. Jeden hlas se rozesmál a ostatní se k němu přidaly, až se mu hlavou rozléhala příšerná kakofonie.
Charlesovi začala kapat z nosu krev a bělmo v očích mu zrůžovělo popraskanými žilkami – jeho žluté oči tak vypadaly obzvláště bizarně.
"Hledal jsi ji?" zeptal se Isaaka tak tiše a chraplavě, že svůj hlas skoro nepoznával, a dál zíral do zrcadla. Vmáčkl zuřivost do ledového koutku a slíbil si, že jí dá průchod později, pokud teď bude moct pracovat. Zachová klid a chladnou hlavu, dokud nenajde místo, kam Annu odvezli – a pak je roztrhá na kousíčky.
"Ano," odvětil alfa Starého města. Charles se odvrátil od zrcadla a pohlédl na Isaaka, který ho obezřetně sledoval z relativního bezpečí obýváku a vysvětlil: "Byla na toaletě, a když vyšla ven, vydala se asi půl metru špatným směrem, pokud se chtěla vrátit zpátky na oslavu – a to chtěla, protože si podle číšnice objednala další porci ryby s hranolky – pak její pachová stopa prostě končila. Stejně jako Ottenova."
Isaac musel být dobrý stopař. Nebylo obvyklé, aby mladý vlk dokázal tak dobře stopovat, dokonce i ve vlčí podobě. Ale bez ohledu na to, jak dobrý byl, Charles byl lepší.
Počítač sice ještě nepotvrdil jeho tušení, čekal už ale jen na poslední důkaz. Zvažoval, že by vyrazil po stopě lidí, kteří podle jeho názoru za vraždami stáli – pokud se ale mýlil a jednalo se o špatnou stopu, Anna by zůstala v rukou únosců déle. A pak tu byl problém v tom, že lidé, po kterých šel, měli skoro Branovy zdroje, proto potřeboval...
"Co je s ním?" zeptala se Leslie tiše, přesto ho vytrhla ze zamyšlení. "Proč krvácí? Vidíte jeho oči? Když otevřel, takhle nevypadaly."
"Nemám zdání," řekl Isaac klidně. "Podívejte, vy dva, pokud mu přeskočí, nebudete mít proti němu šanci. Zůstaňte tady, hezky stranou – vytáhněte zbraně a dávejte pozor. Když to bude vypadat, že po vás jde, střílejte – a dejte si pozor, abyste trefili. Pokud je takový, za jakého ho považuju, radši zemře, než aby vám ublížil. A když bude natolik mimo, aby zabíjel civilisty, Anně stejně nepomůže."
"Civilisty?" řekl agent FBI uraženě. Bratr vlk by si vzpomněl na jeho jméno, kdyby bylo důležité. Zmizela ale jeho družka a nic jiného ho nezajímalo.
Isaac agenta ignoroval – možná uvěřil jeho unavenému, ztrhanému výrazu, bratr vlk ale znal pravdu. Poznal v agentovi FBI predátora,
i když Goldstein – přece jen si vzpomněl na jeho jméno – neohrožoval nic, co Charles miloval.
"Lidé jsou civilisté," řekl Charles. Zdálo se mu, že působí klidně. "A radši Isaaka poslechněte, i když si nemyslím, že bych na tom byl tak špatně, abych zabíjel spojence. Isaaku, měl bych ji být schopný najít – nedokážu ale otevřít naše pouto." Stáhlo se mu hrdlo, jak se bratr vlk snažil v panice po Charlesově přiznání probojovat na povrch.
Anna zmizela. Byla v rukou těch, kdo ublížili malé tanečnici. Jeho Anna, která si už tolik vytrpěla – přísahal, že se jí nic podobného nestane, dokud bude jejich. A oni selhali, bratr vlk i Charles, dvě duše v jednom těle... zklamali svoji družku.
Charles přesvědčil bratra vlka, že v lidské podobě budou mít větší šanci Annu najít, potřeboval k tomu ale větší sílu vůle, než tušil, že má.
"Nemůže ji najít?" zeptala se Leslie.
"Říkal jsem, že to není jistá věc," namítl Isaac. "Pouto druhů je velmi osobní."
Isaac dělal, co mohl, aby ztlumil svoji povahu alfy; jeho tichý hlas nepředstavoval hrozbu. Bratr vlk měl Isaaka rád, zrovna teď ale nebyla vhodná chvíle pro boj o dominanci. V podobných soubojích umírali lidé – a bratr vlk zrovna teď toužil zabíjet.
"Taky jste říkal, že v tom případě jsme v pořádném průšvihu," namítl faeský otec silné malé tanečnice. "Protože neexistuje nebezpečnější vlk než ten, jehož družka je v ohrožení. Jsme v pořádném průšvihu?"
Ano, pomyslel si Charles. Potřeboval něco naléhavě udělat – zuřivost bratra vlka mu ale kalila rozum. Potřeboval jít k počítači a potvrdit si...
"Nechci, aby ti parchanti ublížili Anně," řekla Leslie. "Jestli ji nemůže najít Charles, co moje přání? Říkal jste, že ho můžu použít jenom na určité nebo malé věci, jinak je nebezpečné. Ale já ztratila štěně – a teď se pokoušíme jedno najít."
Charles přimhouřil oči a pohlédl na ni. "Jaké přání?"
Beauclaire ho ignoroval a hleděl na Leslie téměř s nadšením. "Chytré," řekl. "Ach, jak chytrý náhled na věc."
"Když jsem byla dítě, jeden fae mi něco dal," odvětila Leslie Charlesovi a pamatovala si, že mu nemá hledět do očí. "Myslím, že mi tak chtěl nahradit ztracené štěně. Nikdy jsem ten dar nepoužila – a náš expert na faeskou magii tvrdí, že s ním musím nakládat opatrně. Tohle mi ale připadá jako spravedlivá výměna." Pohlédla na Beauclaira.
Vážně kývl. "Myslím, že máte pravdu."
Otevřela kabelku, vytáhla z ní peněženku a Charles i z dálky cítil magii. Faeskou magii dost silnou na to, aby kýchl, dost mocnou na to, aby mu dala naději. Vytáhla z peněženky malou bílou kartičku. "Nevím, jak funguje."
"Magie se řídí úmyslem," řekl Charles a Beauclaire na něj ostře pohlédl. "Řekněte té kartičce, co chcete – pak ji roztrhněte, abyste stvrdila dohodu."
"Odkdy je marokův syn odborníkem na faeskou magii?" zeptal se Beauclaire – a Charles si všiml, že Goldstein nasadil netečný výraz. Mohla za to slova "marokův syn". Goldstein ten pojem slyšel už dřív, a teď chtěl vědět, co znamená.
"Odkdy podávají fae informace o vlkodlacích?" opáčil Charles hladce. Anna zmizela: nezajímalo ho, co Goldstein zjistí. Fae by ale určitě ukojil touhu bratra vlka něco rozsápat. Bratr vlk dospěl k názoru, že
Beauclaire by byl vhodný protivník, a až by něco zabil, možná by mohl opět rozumně uvažovat.
Beauclaire udělal opatrný krok vzad a Isaac se postavil mezi ně. "Neudělej nic zbrklého, Charlesi," varoval ho. "Všichni hrajeme za stejný tým."
"Přeju si..." řekla Leslie a odvrátila Charlesovu pozornost od fae. "Přeju si..." Pohlédla na Charlese. "Jedno ztracené štěně za druhé – Anna je tvoje stejně, jako byl Toby moje. A protože já svoje štěně, svého psa, kterého jsem milovala, ztratila, přeju si, aby Charles našel svoji ztracenou vlčici." Roztrhla kartičku v půli a magie... něco udělala.
Charlesův mobil zazvonil dřív, než stačil přijít na to co. Ostré zvonění nebylo písničkou, kterou mobil hrál, když mu volala Anna, což bratra vlka podráždilo, proto vytáhl telefon z kapsy a rozmáčkl ho, aby ho umlčel.
Všichni v bytě přestali dýchat – a Charles si uvědomil, že jeho schopnost vyjadřovat se smysluplně v nich očividně vzbudila falešný pocit bezpečí.
"Jak dlouho to bude fungovat?" zeptal se Beauclaira tichým, tichoučkým hlasem.
Fae si povzdychl. "Ani nevíme, jestli to vůbec bude fungovat, vlkodlaku. Něco se stalo, v kartičce ale nebyla moje magie. Treasach si liboval v jemné magii, která se připlížila nepozorovaně."
Zazvonil další mobil a Charles zavrčel. Isaac vytáhl telefon a chystal se ho vypnout, zarazil se ale. "Čtyři-nula-šest je Montana, že?"
Než mohl Charles odpovědět, přijal hovor a z reproduktoru mobilu se ozval hlas Charlesova otce, jasný a zřetelný.
"Cítím, že na tom můj syn není dobře," řekl Bran. "Naučil jsem se neignorovat instinkty, zvlášť když ani on, ani Anna nezvedají telefon."
Isaac na Charlese nervózně pohlédl. "Máte pravdu. Charles je tady a Annu unesli ti vraždící parchanti, po kterých jdeme. Máme tu dva agenty FBI, kteří s námi spolupracovali. A taky Beauclaira, fae, jehož dceru jsme včera zachránili."
Charlese napadlo, že to bylo dobré shrnutí toho, co se stalo.
"Proč neběží Charles za Annou?"
Bratr vlk zavrčel.
"To nepomáhá, Charlesi," opáčil Bran.
"Říká, že se s ní nedokáže spojit."
Nastala velmi dlouhá odmlka, načež se otec tiše zeptal: "Charlesi. Jde o stejnou věc, která ti dělala problémy už před odjezdem do Bostonu?"
Charles nemohl odpovědět, nebyl na to dost člověkem. Obrátil se a přešel na opačnou stranu pokoje. Kdyby je nezabil, kdyby nepopravil vlky v Minnesotě, dokázal by najít Annu dřív, než jí ublíží.
"Před Bostonem..." řekl Isaac a zmlkl. "Ach, já vím, kde jsi předtím byl, Charlesi. Tak to by mohlo být ošklivé," řekl ostatním rozhodně. "Myslím, že s tím můžeme něco udělat, bude ale lepší, když se na chvíli uklidíte stranou. Lidi jsou příliš zranitelní. Můžete počkat na chodbě?"
"Chcete mluvit o něčem, co nemáme slyšet," uhádl Goldstein. "Nemusíte lhát. Půjdeme."
"Poldům ani federálům nikdy nelžu," řekl Isaac. Charles si mimoděk všiml, že nelže. "Všechno by se mohlo dost zhoršit, než se to zlepší, a já nechci, aby se vám něco stalo."
Beauclairovi Isaac nic neřekl, fae ale pravil: "Myslím, že počkám venku s ostatními. Bude snadnější promluvit si s ním, když u toho nebudu."
Ozvalo se tiché cvaknutí, jak se zavřely vstupní dveře, a další, když Isaac zamkl.
"Dobrá," řekl Isaac a Charlesovi chvíli trvalo, než pochopil, že mluví s Branem. "Jsme tu jenom Charles a já – Beauclaire má ale dobrý sluch. Možná slyší každé naše slovo."
"Přijatelné," řekl Charlesův otec úsečně. "Beauclairovi můžeme věřit – a dluží nám, pokud jste zachránili jeho dceru."
No jistě, že Bran znal Beauclaira.
"Dobrá," řekl Isaac. "Jestli to chápu dobře, jde o tu posr..." Zarazil se, protože ho asi někdo varoval, aby před Branem neklel. Charlesův otec byl starý, a přestože uměl klít líp než ostatní (obvykle velšsky), obecně se tomu snažil vyhnout. Se sprostými podřízenými dokázal děsivě zatočit. Isaac proto pokračoval trochu mírněji. "S tou podělanou věcí v Minnesotě, kterou dostal Charles za úkol, a ta teď zasahuje do jeho pouta s Annou?"
"Já nevím," řekl Bran. "Charlesi, o to tu jde?"
Charles Isaaka neznal dobře a mluvit o tom před ním mu připadalo asi stejně příjemné jako tančit nahý na veřejnosti. Jestli ale jeho otec najde způsob, jak mu pomoct – a když to nezvládne on, nezvládne to nikdo – pak by klidně proběhl nahý centrem Bostonu během oběda, jen aby dostal šanci promluvit si s ním.
"Zlomili naše pouto," řekl Charles.
"Kdo?" zajímal se Bran.
"Duchové lidí, které jsem zabil a kteří měli žít." Otočil se, aby na otce pohlédl, viděl ale jen Isaaka, jenž držel v ruce mobil.
Ponuře se usmál, Isaac o krok ucouvl, a vysvětlil: "Jiný muž by se pravděpodobně duševně zhroutil – a svedl celou věc na všemožné psychózy. Můj dědeček ale byl šaman a já po něm zdědil schopnost vidět duchy těch, kterým jsem ublížil."
"Takže tě straší," řekl Isaac s kamenným výrazem.
Charles nečekal, že by ho alfa obvinil ze lži – Charles byl koneckonců marokův kat. Isaac mu ale jednoduše uvěřil, což Charlesovi připomnělo, že Isaacův dědeček taky viděl duchy.
"A oni mě teď straší," přitakal. Bratr vlk se zklidnil a už se nechystal zaútočit. Isaac se mu líbil, tedy když zrovna nebyl moc vlezlý.
"Pověz mu proč," řekl Bran do ticha. Jeho hlas zněl divně, jako kdyby se řídil instinktem, kterému úplně nerozuměl. Pravda byla, že Charles zdědil nadání pro magii po obou rodičích – Branovi ale někdy vadilo, když k němu magie promlouvala, protože vedle Branovy matky vypadala zlá čarodějnice jako víla z pohádky.
"Drží je tu můj pocit viny," odpověděl Charles, protože to Bran považoval za důležité. "Měli by odejít tam, kam mrtví odcházejí, ale já je tu držím, protože je nedokážu nechat jít."
"Proč se cítíš provinile?" zeptal se Isaac upřímně zmateně. "O tom, co se stalo v Minnesotě, všichni víme – nikdo nedrbe tak jako alfové. Tři vlci zabili nějakého starého pedofila, napůl ho sežrali a tělo nechali na místě, kde ho našli civilisté – objevil ho desetiletý kluk. Podle drbů a policejních hlášení, která jsem viděl, to asi bylo dítě, po kterém ten chlap šel. Ti zatracení blbci zřejmě nadělali tolik rámusu, když se rvali o tělo, že se kluk přišel podívat, co se děje. Aspoň že měli dost rozumu na to, aby utekli, místo aby ho taky zabili, vysloužili si ale tolik bodů za blbost, že budou na předních příčkách seznamu idiotů dobrých deset let."
Charles nevěděl, že tělo objevilo dítě. Otec mu přikázal, aby zjistil, jestli to byli oni, kdo muže zabil a nechal na místě, kde ho objevili
lidé – a pokud ano, aby je popravil. Bratr vlk z nich dostal přiznání – dostatečně dominantní vlci to uměli – a pak splnil rozkaz svého alfy.
"Chudák kluk," zamumlal Bran. "Nikdo mi neřekl, že tělo našel on." Charles věděl, že někdo kontaktuje chlapcovu rodinu a ujistí se, že se mu dostane psychologické pomoci. Chlapcovi rodiče budou přesvědčeni, že se jedná o nějakou organizaci pečující o oběti nebo o něco podobného. Byla to jedna z věcí, o které se dříve staral Charles.
"Cítíš se vinný, protože jsi je popravil," řekl Isaac a upoutal tak Charlesovu pozornost. "To chápu. Nechápu ale, proč bys měl. Brečeli jako mimina? Protože to je fakt na nic, když to dělají. Byl to Robert, jejich alfa? Slyšel jsem, jaké nesmysly vykládal. Obětí byl parchant, který si zasloužil smrt. Fajn. Pokud si byli jistí jeho vinou, měli ho zabít někde stranou a zbavit se těla. Pokud se ptáš mě, já bych zabil i jejich alfu za to, že byl neschopný a dovolil jim natolik zdivočet, že nechali jen tak někde povalovat tělo, aby ho našli civilisti."
"Kdyby se to stalo předtím, než jsme vystoupili na veřejnost," namítl Charles, "mohl jsem je ušetřit."
"Opravdu?" řekl Isaac. Zavrtěl hlavou. "Kdyby patřili k mojí smečce, zabil bych je. Teď stejně jako před deseti lety. Na tom nesejde."
Charles slyšel pravdu v Isaacově hlase.
"Nezáleželo jim na tom, že ten chlap byl špína," řekl Isaac. "Kdyby šlo o spravedlnost, nesežrali by ho. Kdyby nelovili ve smečce, pravděpodobně by ho ani nezabili. Byli to pitomci. Přestali se ovládat. A pitomé vlkodlaky, kteří se neumí ovládat, nemůžeš nechat žít. Ne teď. Nikdy. A bylo úkolem jejich alfy postarat se, aby se jako pitomci nechovali. Sám vím, že když nechci způsobit zatracené krveprolití, nemůžu poslat na lov smečku, a to nejsem vlkodlak ani z poloviny tak dlouho, jako je Robert alfou smečky. A nedokázal ani převzít odpovědnost – kdepak. Oni byli ti hodní; on přece ty hodné nezabije – protože dobře věděl, že to byla v prvé řadě jeho vina, že museli zemřít. Proto musel Bran poslat tebe, aby ses o ně postaral. Vsadím se, že ten zas..." Zděšeně pohlédl na mobil, kousl se do rtu a tišeji dokončil: "Vsadím se, že řekl všechny správné a zdvořilé věci, a přesto tě přesvědčil o tom, že jsi vrah, že? Udělal to, protože ví, že je to jeho vina, nedokáže si to ale přiznat, a tak našel někoho, na koho celou věc svalil. A oni vědí, všichni víme, že zrovna teď si vlkodlaci nemůžou dovolit novinové titulky, jako byly ty v Minnesotě."
Isaac to tak opravdu cítil. A znělo to správně. Možná až příliš naslouchal Robertovi a neuvažoval jasně.
Charles se zhluboka nadechl. "Anna rozumí lidem," řekl. "Taky by to tak viděla. Já už ji ale s sebou neberu."
"Dává to ale smysl, ne?" namítl Isaac.
"Kdybys nebyl vyčerpaný zabíjením," řekl Bran těžce, "sám bys pochopil, že je to pravda. A kdybych se já nesnažil ospravedlnit něco, u čeho nejde ani tak o spravedlnost jako o prospěchářství, viděl bych to taky. Že to bylo nutné, neznamená, že to zároveň nebylo i správné."
"Jeden z nich byl vlkem sotva dva roky," řekl Charles.
"No a co?" opáčil Isaac. "Odevzdal se vlkovi ve špatnou chvíli. Vybral si za přátele idioty. Udělali, co udělali, o vlastní vůli. Vybrali si smrt a ty jsi jim prostě vyhověl."
"Myslím," řekl Bran, "že minnesotská smečka potřebuje jiného alfu."
"Souhlasím," potvrdil Isaac.
"Charlesi," řekl Bran. "Kde je Anna?"
Charles ukázal na jihozápad, a dokud to neudělal, neuvědomil si, jak přesně ji zaměřil. "Patnáct kilometrů tím směrem." Víc nevěděl, nemohl se dotknout její mysli, cítil ale, kde je.
"Najdi ji," přikázal otec. "A dostaň ty lidi. Snaž se je nezabít, pokud to půjde – připomeň svému vlkovi, že vězení je mnohem horší trest než smrt. Kdyby se nám podařilo zajmout je s minimálním krveprolitím, bylo by to nejlepší."
"Ano," souhlasil Charles, i když už otec zavěsil.
"Jsi v pohodě?" zeptal se Isaac.
Charles se mu lehce uklonil, jednalo se o projev úcty mezi dvěma dominantními vlky. "Je mi líp." Nebyl vyléčený, nebyl ani zdaleka v pořádku, nějak ho to ale nezajímalo, protože teď už mohl najít Annu. "Cítím ji. Co leží patnáct kilometrů tímhle směrem?"
"Islington, Dedham, Westwood. Možná Milton. Orientuju se v ulicích, neumím to vzdušnou čarou. Budeme se muset podívat do mapy – jak moc si jsi jistý těmi patnácti kilometry?"
"Víceméně," odvětil Charles. Napadlo ho, že by mohl prostě nasednout do auta a nechat se vést poutem, bylo by ale rychlejší, kdyby věděl, kam míří. Se "vzdušnou čarou" byly v dobách plotů a silnic dost problémy. A kromě toho věděl docela jistě, že dokáže zjistit, kde je, ještě než opustí byt. Nepromarnil den. "Co kdybys pustil ostatní dovnitř a připojili jste se ke mně u počítače?"
Poslal Isaaka pro ostatní, protože potřeboval chvíli pro sebe. Třásl se a byl dost dominantní na to, aby nechtěl, ať to někdo vidí. Žila. Prozatím to bude muset stačit.
Posadil se ke stolu a zjistil, že počítač dokončil zadaný úkol. Slyšel, jak se ostatní blíží, ale neohlédl se. Nechtěl riskovat, že se někomu náhodou podívá do očí, dokud nebude Anna v bezpečí.
"Anna je blázen do detektivních seriálů," řekl, když zmenšil okno na obrazovce, aby se podíval, jestli dosáhl nějakého pokroku. "Dnes ráno se zmínila o tom, že se sérioví vrazi rádi podílejí na vyšetřování. Zpočátku jsem nad tím mávl rukou – protože po tolika letech byste si toho určitě všimli, že?"
"Dívali jsme se," pravil Goldstein. "Nenašli jsme nic, co by to potvrzovalo."
Program udělal, co měl, a dostal se přes firewally – bylo dobré mít přátele uvnitř. Dokázal mluvit a zároveň vnikat do míst, kde neměl co dělat, a možná si tak federálové neuvědomí, kde vlastně je. Pravděpodobně pomůže i to, že žádný z nich nepracoval pro finanční úřad – a zadní vrátka, jimiž se dostal dovnitř, měla málo grafiky, zato hodně kódu.
"Napadlo mě, že původní vrah, ten starý, takový druh cvoka nebyl. Ale ten nový možná ano – tajemný třetí muž. A tak jsem se vrátil zpátky o deset let. Prověřil jsem seznam všech lidí, kteří se podíleli na vyšetřování. A našel jsem dva, kteří se objevili víc než třikrát."
"Ujišťuju vás, že já sériový vrah nejsem," prohlásil suše Goldstein.
"Byl jsem si docela jistý, že vy to nejste," souhlasil Charles. "Chcete ho dopadnout tak moc, že to z vás cítím. Proto jsem se podíval napřed na našeho druhého muže."
Goldstein se ostře nadechl. "To nemůžete myslet vážně."
Goldstein pracoval na několika případech, takže věděl, kdo tam s ním byl.
"Někdo byl u všech případů během šesti z posledních deseti let," pokračoval Charles. "Dával rozhovory novinám nebo v televizi, pomáhal na telefonu, byl něčím prostředníkem. Podařilo se mi ho dokonce najít na
fotce z místa činu na přední straně novin. Ověřil jsem si, že během devíti z posledních deseti let byl vždy ve správnou dobu na správném místě a přivedla ho tam práce, při které se obvykle hodně cestuje. A ten rok, kdy byl umístěný na opačné straně země, zmizel na tajemnou dovolenou. Využil jsem několik laskavostí. Naboural se do několika databází. Zavolal jsem známým u policie a jednomu ministrovi na odpočinku."
"O koho jde?" zeptal se Beauclaire dychtivě.
Charles klepl na klávesu a na jedné půlce obrazovky se objevila fotka miláčka Cantripu, na druhé mohl stále procházet záznamy. "Podle bývalé chůvy trval náš milý senátor na tom, aby jeho syn byl dostatečně mužný – pravý Texasan. A když šestiletého Lese Heutera načapali při tom, jak si hraje s matčinými líčidly, poslali ho, aby strávil nějaký čas se senátorovým starším bratrem, veteránem z Vietnamu a zapáleným lovcem Travisem Heuterem, který žil a stále žije ve Vermontu. Travis Heuter vlastní domy a jiný majetek v několika městech, kde Lovec zabíjel, stejně jako na dobrém tuctu míst, kde k žádným vraždám nedošlo. Tam, kde náš vrah působil, ale Travis Heuter žádné nemovitosti nevlastní, má majetek jeho rodina nebo jedna z jeho tří společností. Travis je trochu blázen, proto mu Heuterova rodina brání vystupovat na veřejnosti, jeho názory by totiž nemusely být politicky korektní."
"Heuter." V Goldsteinově hlase zazníval stín touhy zničit ho, kterou cítil bratr vlk.
"Senátorův syn. To bude politická noční můra," pravila Leslie. "Šéf bude nadšený."
Charles nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo ne – možná to nevěděla sama.
"A hřebíčkem do rakve bylo tohle: Travis a senátor Dwight Heuter měli mladší sestru Helenu. V roce 1981 otěhotněla – tvrdila, že ji znásilnili. Nastěhovala se k nejstaršímu bratrovi a po několika letech spáchala sebevraždu, Travisovi tak zůstal na krku míšenec. Penzionovaný učitel, se kterým jsem mluvil, tvrdil, že ten chlapec byl rozhodně ‚jiný‘, ne pomalý nebo autistický, prostě divný a měl sklony k násilí. Jmenuje se Benedict Heuter a vykonává manuální práce, aspoň podle finančního úřadu." To byla ta poslední část, třešinka na dortu. "Posledních pět let dělal správce nebo údržbáře a každý rok se stěhoval."
Charles vycouval z databáze finančního úřadu a zavřel za sebou vrátka. Potom se ponořil do darknetu – odděleného místečka na internetu, jež vyhledávací servery neviděly a z velké části si ho vytvořili hackeři, kteří se svými pochybnými aktivitami opustili internet – a vytáhl si seznam majetku z daňových záznamů Travise Heutera, které si předtím zkopíroval.
"Myslím, že k těm informacím byste neměl mít přístup," namítla Leslie.
"Tak se nedívejte," prohlásil Goldstein a nakoukl Charlesovi přes rameno. "O ničem nelegálním nevíme." Vesele hvízdl. "Travis Heuter vlastní polovinu světa."
Charles si dal vyhledat adresy v Massachusetts.
"Tam ne," zamumlal Isaac. "To je v centru. Potřebuješ něco, co leží patnáct kilometrů na jihozápad odsud. Tam taky ne, to je daleko na severu. Tahle. Dedham. Jedna z mých holek na vysoké tam měla ustájeného koně. Je to přibližně správným směrem i správně daleko."
Charles se nechtěl zmýlit, proto si adresu zapamatoval, prošel ale i zbytek seznamu. Takže buďto to byl Dedham, nebo budou muset sledovat jeho pouto. Heuter každopádně skončil.
Byl to sice ztracený čas, Charles si ale chtěl být naprosto jistý, proto si adresu našel na další stránce na darknetu, která se specializovala na oficiální i neoficiální katastrální záznamy – darknet byl docela únavnou kombinací konspirativních bláznů, brilantních crackerů a pořádkem posedlých archivářů. Travis Heuter vlastnil v Dedhamu větší dvoupodlažní dům se stodolou na pozemku o velikosti čtyři celé dva akrů, který koupil před pěti lety za skoro milion dolarů. Charles vytiskl plány domu a poslední záznamy pozemkové inspekce, složil je a strčil do kapsy.
"Jeden můj vlk čeká venku s dodávkou," řekl Isaac. "Půjdeme?"
Charles se tak soustředil na Annu, až úplně zapomněl, že budou potřebovat auto, aby se dostali na místo. Asi bude lepší, když nebude řídit.