2.
Když jsem v pondělí ráno dorazila do garáže, seděl
vlkodlak Mac na schodu před dveřmi do kanceláře.
Tvářila jsem se netečně a nedala jsem najevo nic z
překvapivě silného zadostiučinění, které mě ovládlo, jen jsem mu
podala těžký pytlík se sendviči z rychlého občerstvení, abych
mohla vytáhnout klíč a odemknout. Vyrostla jsem ve společnosti
divokých zvířat, vím, jak je zkrotit. Pokud jsem ho odhadla
správně, zahnalo by ho srdečné přivítání na ústup rychleji než
drsná slova, ale jídlo bylo vždy dobrým lákadlem.
"Najez se," řekla jsem mu a vydala se do koupelny, abych se
převlékla do pracovních šatů. "Jeden mi schovej, zbytek je pro
tebe."
Když jsem se vrátila, všechny sendviče až na jeden byly ty
tam."
Děkuji," řekl s pohledem upřeným na mé nohy.
"Odpracuješ si to. Pojď a pomoz mi zvednout dveře garáže."
Zavedla jsem ho kanceláří do dílny. "Dneska nemáme nic
naléhavého, takže můžeme pracovat na mém broukovi."
Brouk v tu chvíli nevypadal nijak vábně, ale až s ním
skončím, bude nastříkaný a naleštěný a bude příst jako kotě.
Prodám ho za dvojnásobek toho, co jsem do něj vložila, a najdu
si nové auto ke vzkříšení. Téměř polovina mého zisku pocházela
z renovace klasických volkswagenů.
Několik hodin jsme pracovali v přátelském tichu, pak se mě
zeptal, jestli může použít můj telefon k dálkovému hovoru.
"Pokud nebudeš volat až do Číny," odpověděla jsem a
zápasila se šroubem, který na místě držela třicetiletá vrstva rzi.
Nepřiplížila jsem se ke kanceláři, abych ho šmírovala.
Nepraktikuji špehování soukromých hovorů. Ani nemusím. Mám
totiž výtečný sluch.
"Ahoj," řekl. "To jsem já."
Ale ne zas tak dobrý, abych slyšela osobu na druhém konci.
"Jsem v pořádku. Opravdu," řekl rychle. "Podívej, nemůžu
mluvit dlouho." Odmlka. "Bude lepší, když to nebudeš vědět."
Odmlka. "Já vím. Viděl jsem to ve zprávách. Nevzpomínám si na
nic z toho, co se stalo potom, co jsme odešli z plesu. Nevím, co ji
zabilo a proč to nezabilo i mě."
Ach ne, pomyslela jsem si.
"Ne. Podívej, prozatím bude lepší, když nebudeš vědět, kde
jsem." Odmlka. "Říkám, že nevím, co se stalo. Ale já ji nezabil."
Odmlka. "Nevím. Jen řekni mámě a tátovi, že jsem v pořádku.
Mám je rád – a pátrám po těch, kdo ji zabili. Už musím jít."
Odmlka. "Taky tě mám rád, Joe."
Existovalo tucet vysvětlení pro část rozhovoru, kterou jsem
vyslechla. Dva tucty.
Nedokázala jsem ale přestat myslet na varovné příběhy o tom,
co se stane, když se vlkodlak poprvé promění, aniž by věděl, co
vlastně je.
V duchu jsem si poskládala Macova slova do obrázku
chlapce, který se vykradl ze školního plesu, aby se pomuchloval
s přítelkyní pod úplňkem, protože nevěděl, co je. Mladí vlkodlaci
potřebují při prvních několika proměnách vedení někoho silného
a dominantního, jinak nad sebou ztratí kontrolu.
Pokud byl Mac skutečně mladý vlkodlak, vysvětlovalo by to,
proč si nevšiml, že se liším od lidí okolo. Smysly je třeba naučit
se používat.
V Americe Proměňují lidi ve vlkodlaky většinou přátelé nebo
rodina. Existuje celá podpůrná struktura, která mladého vlka
vyučí a zajistí bezpečí jemu i všem okolo. Přesto se občas stane,
že někoho napadne zbloudilý vlkodlak. Jednou z povinností
smečky je odpadlíky zabít a vystopovat jejich oběti.
Navzdory tomu, co tvrdí příběhy, se ne každá osoba, kterou
kousne vlkodlak, promění. K tomu je potřeba útoku tak krutého,
že se oběť ocitne na prahu smrti, aby magie vlka překonala
imunitní systém těla. Podobné útoky se do novin dostanou pod
titulky jako "Muž napaden smečkou vzteklých psů". Oběť
obyčejně podlehne zraněním nebo proměně. Pokud člověk
přežije, zotaví se rychle a zázračně – až do následného úplňku,
kdy zjistí, že vlastně nepřežil. Že není takový jako dřív. Smečka
ho obvykle najde ještě před první proměnou a usnadní mu vstup
do nového života. Smečky sledují zprávy a čtou noviny a snaží se
zabránit tomu, aby nový vlk zůstal sám – a aby se jejich
tajemství dostala na veřejnost.
Možná Maca nikdo nenašel. Možná své děvče zabil, a když se
proměnil zpět v člověka, odmítl uvěřit tomu, co udělal. Co je.
Dosud jsem předpokládala, že opustil smečku, ale pokud je
mladý, nepoučený vlk, je ještě nebezpečnější.
Zrezivělý šroub mi praskl v ruce, protože jsem nedávala
pozor. Když se Mac vrátil zpátky, zrovna jsem se snažila vypáčit
zbytky šroubu ze závitu – jako bych potřebovala práci navíc.
Neplánovala jsem cokoli říct, ale nakonec jsem neodolala.
"Možná znám pár lidí, kteří by ti mohli pomoct."
"Mně nikdo nepomůže," odpověděl unaveně. Pak se usmál,
jeho úsměv by však vypadal přesvědčivěji, kdyby neměl tak
smutné oči. "Jsem v pořádku."
Odložila jsem nářadí stranou a pohlédla na něj.
"Ano, myslím, že budeš," řekla jsem a jen jsem doufala, že
nedělám chybu, když nenaléhám. Před dalším úplňkem o něm
musím říct Adamovi. "Jen si pamatuj, že je o mně známo, že
uvěřím i šesti nemožným věcem ještě před snídaní."
Zkroutil koutky úst nahoru. "Lewis Carroll."
"A to se říká, že dnešní mládež není vzdělaná," řekla jsem.
"Důvěřuj mi a zjistíš, že ti moji přátelé mohou pomoct víc, než
považuješ za možné." Zazvonil telefon a já se vrátila zpátky k
práci. "Mohl bys to prosím vzít, Macu?" požádala jsem.
Skončili jsme v šest, ale protože byl podzim, byla už venku
tma. Díval se, jak zamykám, a očividně o něčem přemýšlel.
Schválně jsem si hrála se zámkem, abych mu poskytla víc času,
ale nevyužil toho.
"Uvidíme se zítra," řekl místo toho.
"Dobrá." Pak jsem se impulzivně zeptala: "Máš dneska v noci
kde spát?"
"Jasně," řekl s úsměvem a zamířil pryč, jako by měl skutečně
nějaký cíl.
Málem jsem se kousla vzteky do jazyka. Přinutila jsem ho
zalhat. Jakmile mi jednou začne lhát, bude o to těžší přesvědčit
ho, aby se mi svěřil. Nevím, proč tomu tak je, ale prostě to tak
funguje – alespoň podle mých zkušeností.
Nadávala jsem si celou cestu domů, než jsem ale nakrmila
Médeu a připravila si něco k večeři, našla jsem způsob, jak celou
věc napravit. Zítra mu vezmu přikrývku a odemknu Stefanův
mikrobus, který trpělivě čekal na náhradní brzdy z Oregonu.
Stefanovi by pravděpodobně nevadilo, kdyby v něm Mac jednu
nebo dvě noci přespal.
Radši jsem mu ale zavolala, protože upíry není moudré
zaskočit.
"Jasně," řekl, aniž by se zeptal, koho chci v jeho autě vlastně
nechat spát. "Mně to nevadí, srdíčko. Jak dlouho bude trvat, než
bude můj mikrobus zase pojízdný?"
Na upíra nebyl Stefan špatný chlap.
"Díly mají dorazit pozítří," řekla jsem mu. "Zavolám ti, až je
dostanu. Když mi pomůžeš, zvládneme to během několika
dlouhých večerů. Jinak mi to bude trvat asi den."
"Dobře," řekl. Očividně to bylo i sbohem, protože vzápětí se
v telefonu ozval oznamovací tón.
"No," obrátila jsem se ke kočce, "vypadá to, že musím jít
koupit deku." Potřebovala jsem novou přikrývku, protože moje
by byla cítit po kojotovi a vlkodlakovi, který mě sotva znal, by
můj pach nebyl příjemný.
Několik minut jsem strávila hledáním peněženky, pak jsem si
uvědomila, že jsem ji nechala v sejfu v dílně. Naštěstí jsem měla
garáž při cestě.
Protože už byla tma, nechala jsem auto na ulici za garáží, kde
by pouliční osvětlení mohlo odradit podnikavé vandaly. Prošla
jsem parkovištěm a přátelsky poplácala Stefanův mikrobus
zaparkovaný u dveří kanceláře.
Stefanův vůz je pomalovaný tak, aby se podobal duchařskému
mikrobusu ze seriálu Scooby Doo, což říkalo hodně o upírovi,
kterému patřil. Stefan mi jednou přiznal, že před pár lety, když
začal sledovat Buffy, krátce zvažoval, že ho nastříká na černo,
nakonec se ale rozhodl, že přemožitelka upírů se Scooby Doo
prostě nevyrovná.
Otevřela jsem dveře kanceláře, ale neobtěžovala jsem se
rozsvítit, protože ve tmě vidím docela dobře. Peněženku jsem
našla přesně tam, kde jsem ji nechala. Vyndala jsem ji ze sejfu a
zase ho zamkla. Ze zvyku jsem zkontrolovala, jestli je radiátor
nastavený na nízkou teplotu. Přístroje byly vypnuté a nářadí
schované. Vše bylo na svém místě a mě jako obvykle ovládl
pocit zadostiučinění z toho, že tohle všechno je moje – no, moje
a banky.
S úsměvem jsem vyšla z kanceláře a zamkla za sebou.
Nepohybovala jsem se potichu úmyslně, když ale vyrůstáte ve
smečce vlkodlaků, naučíte se být tišší než ostatní.
"Jděte pryč." Macův hlas dolehl z opačné strany Stefanova
mikrobusu. Promluvil tichým, vrčivým hlasem, který jsem u něj
ještě nezaslechla.
Napadlo mě, že mluví se mnou, proto jsem se otočila po
zvuku, ale viděla jsem jen Stefanovo auto.
V tu chvíli ale Macovi někdo odpověděl. "Ne bez tebe."
Mikrobus měl tmavá skla. Viděla jsem jimi dost dobře na to,
abych si všimla, že boční dveře jsou otevřené a rámují stínové
postavy Maca a jednoho z jeho návštěvníků. Druhého jsem
neviděla. Vítr pofukoval ze správné strany, to znamená směrem
ke mně, a já cítila kromě Maca další dvě osoby: vlkodlaka a
člověka. Žádného jsem nepoznávala.
Většinu Adamových vlků bych poznala po pachu, ale nebylo
by nijak zvláštní, kdyby do smečky přijal někoho nového, aniž
bych o tom slyšela. Přítomnost člověka mi ale napověděla, že
něco není v pořádku. Adam nikdy neposílal na pochůzky s vlkem
člověka.
A co bylo ještě divnější, ani jeden z nich nedal najevo, že o
mně ví. Pohybovala jsem se tiše, ale oba vlkodlaci mě měli
slyšet. Zdálo se, že si mě ani Mac, ani druhý vlkodlak nevšimli.
"Ne," řekl Mac, zatímco jsem váhala. "Už žádné klece. Žádné
drogy. Nepomáhaly."
Klece? pomyslela jsem si. Někdo držel Maca v kleci? S
Adamem poblíž to nebude potřeba. Někteří alfové spoléhali při
kontrole mladých vlků na mříže, ale Adam k nim nepatřil. A ani
Macova poznámka o drogách nedávala smysl: na vlkodlaky
drogy nepůsobí.
"Ale pomáhaly, chlapče. Jen jim musíš dát šanci. Slibuji, že ti
pomůžeme zvrátit tohle prokletí."
Zvrátit prokletí? Na světě neexistovala droga, která by mohla
zvrátit proměnu, a zatraceně málo vlkodlaků považovalo po
prvních několika měsících svůj stav za prokletí. Většina nakonec
dospěla k závěru, že podrážděnost a občasná chlupatost jsou
malou cenou za mimořádnou sílu, rychlost a smysly – a to už
nemluvím o výhodách těla, které je imunní vůči nemocem a
stárnutí.
I kdyby vlkodlak Adamovi patřil, pochybuji, že by Adam
věděl, že člen jeho smečky šíří podobné báchorky. Tedy aspoň
doufám, že o tom neví.
Vypadalo to ale, že Mac ty dva zná, a já začínala mít pocit, že
jeho příběh je složitější, než jsem si myslela.
"Mluvíš, jako bys měl na vybranou," řekl třetí muž. "Tvojí
jedinou volbou je, jak se dostaneš k cíli."
Dospěla jsem k závěru, že to nejsou Adamovi muži. Řeči o
prokletí, klecích a drogách z nich dělaly nepřátele. Pokud s nimi
Mac nechce jít, nedovolím, aby ho odvedli.
Rychle jsem se rozhlédla, ale ulice byly prázdné. Po šesté
hodině je průmyslová čtvrť prakticky mrtvá. Co nejtišeji jsem se
svlékla a proměnila se v kojota.
Jako člověk jsem neměla proti vlkodlakovi šanci. Ani kojot
mu nebyl rovnocenným protivníkem, v této podobě jsem však
byla rychlá, mnohem rychlejší než skutečný kojot a o chloupek
rychlejší než vlkodlak.
Vyskočila jsem na zábradlí a odtud na střechu Stefanova
mikrobusu, abych se dostala nad ně, i když jsem se tím vzdala
momentu překvapení. Bez ohledu na to, jak tiše jsem se
pohybovala, vlkodlak uslyší cvakání mých drápů na kovové
střeše.
Připravila jsem se skočit, pak jsem zaváhala. Ze střechy
dodávky jsem viděla Maca i oba muže. Zdálo se, že si mě ani
jeden z nich nevšiml. Mac ke mně stál zády, ale stačilo, aby
zbývající dva vzhlédli. Neudělali to ale. Něco nebylo v pořádku.
Za dvojicí cizinců stálo velké černé SUV, jaké se dá očekávat
u záporáků.
"Nevěřím, že existuje způsob, jak byste mohli napravit, co
jste mi provedli," řekl Mac. "Nemůžete vrátit život ani mně, ani
Meg. Můžete mě jenom nechat na pokoji."
Lidský muž měl vlasy ostříhané úplně nakrátko, ale teprve při
pohledu na velkou černou zbraň, která mu trčela z pochvy pod
ramenem, mě napadlo, že by mohl patřit k armádě. Oba cizinci
vypadali jako vojáci – stejně jako Adam. Ramena měli příliš
ztuhlá, postoj příliš vzpřímený. Možná přece jen patřili k
Adamovi. To pomyšlení mě přimělo zaváhat. Pokud zraním
jednoho z Adamových vlků, draze za to zaplatím.
"Blíží se úplněk," řekl muž s delšími vlasy, vlkodlak. "Cítíš
ho?"
"Jak chceš přežít zimu, chlapče?" promluvil znovu
krátkovlasý. Jeho hlas zněl laskavě. Otcovsky. Dokonce
blahosklonně. "V prosinci se ochladí dokonce i v téhle poušti."
Potlačila jsem vrčení a snažila se přijít na to, jak nejlépe
pomoct Macovi.
"Pracuji tady," řekl Mac a ukázal na garáž. "Až se ochladí,
myslím, že když ji požádám, nechá mě spát v garáži, dokud si
nenajdu bydlení."
"Požádáš?" Krátkovlasý chlapík se zatvářil soucitně. "Zdržela
tě tady pro nás. Patří k nám, chlapče. Jak bychom tě jinak našli?"
Ucítila jsem Macův šok, pak porážku. Emoce mají svoji vůni,
ale jen v kojotí podobě je můj čich dostatečně silný, abych
rozlišila i slabší pocity. Ohrnula jsem pysky a vycenila zuby.
Nemám ráda lháře, obzvláště když lžou o mně.
Vlkodlakův hlas zněl snově. "Až vyjde měsíc, nedokážeš
zastavit proměnu." Kolébal se sem a tam. "Potom můžeš běžet a
pít strach kořisti, než ti zemře v zubech."
Je poblázněný, uvědomila jsem si a ovládl mě šok. Pokud je
tak mladý, že je poblázněný měsícem, určitě nepatří Adamovi, a
ten, kdo ho poslal, je idiot.
"Nepůjdu s vámi," řekl Mac a ucouvl o krok. A o další, až se
zády opřel o mikrobus. Ztuhl, zhluboka se nadechl a rozhlédl se.
"Mercy?"
Žádný z mužů nevěnoval pozornost tomu, že Mac zachytil
můj pach. Vlkodlaka stále ovládaly měsíční sny a člověk sahal
po zbrani.
"Snažili jsme se to udělat po dobrém," řekl a já cítila jeho
radost. Možná se napřed pokusil odvést Maca po dobrém, ale po
zlém to měl radši. Jeho zbraň vypadala jako vystřižená z
armádních katalogů pro rádoby žoldáky, kde vzhled je
minimálně stejně důležitý jako výkon. "Do auta, chlapče. Mám
stříbrné kulky. Když tě trefím, jsi mrtvý." Mluvil jako zabiják z
gangsterek z padesátých let. Napadlo mě, jestli to dělá schválně.
"Když nasednu, jsem tak jako tak mrtvý, že?" řekl Mac
pomalu. "Zabili jste i ty dva, co byli v klecích vedle? Proto
zmizeli?"
Nikdo z nich si nevšiml, že vlkodlak začal měnit podobu,
dokonce ani vlkodlak sám. Viděla jsem, jak mu ve tmě jasně září
oči, a cítila jsem pach vlčího pižma a magie. Zavrčel.
"Ticho," obořil se na něj člověk, pak se po něm ohlédl. Ztuhl,
polkl a namířil zbraní na partnera.
V lidské podobě váží vlkodlak asi devadesát kilo. Ve vlčí od
sto deseti kil výš. Ne, nemám zdání, odkud se váha navíc bere. Je
to magie, ne věda. Já jsem na průměrného kojota trochu velká,
vlkodlak byl přesto pětkrát těžší.
Snažila jsem se přijít na způsob, jak využít své rychlosti, když
ale vlkodlak obrátil prodlužující se čelisti s ostrými bílými zuby
k Macovi a znovu zavrčel, pochopila jsem, že už nemám čas.
Vrhla jsem se ze střechy mikrobusu na vlkodlaka, kterého
zpomalovala probíhající proměna. Chňapla jsem po něm, abych
upoutala jeho pozornost, a zakousla se mu do holého hrdla, které
stále neporostla hustá srst, jež měla krk právě před takovým
útokem chránit.
Cítila jsem, jak se mé špičáky zaryly do masa a z ran
vytryskla pod zvýšeným tlakem, který proměnu doprovází, krev.
Nebyla to smrtelná rána, na to se vlkodlaci příliš rychle
uzdravují, ale zpomalí ho, a zatímco si ji bude ošetřovat, získám
náskok.
Ale on se nezastavil, aby se ošetřil.
Byl mi v patách. Prosmýkla jsem se okolo Stefanova
mikrobusu a uličkou k dílně a přeskočila jsem přes pletivový plot
kolem skladiště společnosti Brej Kup. Kdyby dokončil proměnu,
přeskočil by plot snadněji než já, ale neúplná podoba ho
omezovala, takže se musel zastavit a plot roztrhnout.
Hnala ho krvežíznivost, takže byl i na dvou nohách rychlejší
než já. Neměl být. Utekla jsem už pěkné řádce vlkodlaků a vím,
že jsem rychlejší. Jemu to ale nikdo neřekl. Doháněl mě.
Přeskočila jsem zadní plot, protože ten vpředu ho zpomalil.
Kdybychom byli v blízkosti lidských obydlí, netrpělivé,
frustrované kňučení, které vlkodlak vyrážel, když byl donucen
zastavit se a rozervat další pletivo, by určitě přilákalo policii, ale
nejbližší lidé žili až o několik bloků dál. To mi připomnělo, že si
musím dělat starosti nejen o Maca a o sebe, ale také o nevinné
kolemjdoucí.
Změnila jsem směr a zamířila zpět ke garáži s úmyslem
odvést vlkodlaka pryč od města, ne k němu. Ale než jsem se ke
garáži dostala, můj pronásledovatel zakopl a upadl.
Napřed mě napadlo, že se konečně promění, ale nezvedl se na
čtyři a nepokračoval v honu. Zpomalila jsem, pak jsem se
zastavila a poslouchala, ale slyšela jsem jen vlastní srdce bušící
strachy.
Už skoro dokončil proměnu, obličej měl úplně vlčí, ale ještě
ho nepokryla srst. Znetvořené, vyzáblé ruce s palci nepřirozeně
vzdálenými od ostatních prstů mu bezvládně ležely na asfaltu.
Nehty mu zesílily a na koncích se začaly zužovat. Ale nehýbal
se.
Třásla jsem se touhou vzít nohy na ramena, ale přinutila jsem
se k němu přiblížit. Čekala jsem, že vyskočí a popadne mě jako v
hororu, ale on tam jen ležel a páchl krví a adrenalinem.
Do dálky se za ním táhla dlouhá stružka, jako když autu z
prasklé hadice vytéká nemrznoucí směs, a leskla se ve světle
pouličních lamp. Byla to krev.
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že neslyším tlukot jeho
srdce ani šepot dechu.
Slyšela jsem nastartovat auto, a když jsem odtrhla oči od
vlkodlaka, spatřila jsem, jak mým směrem vyrazilo z parkoviště
za skřípání pneumatik černé SUV. Velký vůz se zakymácel, jak
se řidič snažil vybrat zatáčku. Světla mě na okamžik oslepila, už
jsem ale našla únikovou cestu a rozběhla se i poslepu.
Auto na okamžik zpomalilo, jako by chtělo u mrtvoly
zastavit, pak ale motor zařval a SUV zrychlilo.
Jen taktak se vyhnulo lampě, za kterou jsem uskočila.
Nedokázala jsem říct, jestli je Mac ve voze, nebo ne. Dívala jsem
se za zadními světly SUV, dokud nezabočila na dálnici a
nesplynula s provozem.
Přikročila jsem k vlkodlakovi, jen abych se ujistila, že je
skutečně a opravdově mrtvý.
Ještě nikdy jsem nikoho nezabila. Neměl zemřít. Vlkodlaci se
dají těžko zabít. Kdyby si zranění ovázal nebo se za mnou
nepustil, rána by se zahojila dřív, než by mohl vykrvácet.
Z krve v tlamě se mi udělalo zle a zvracela jsem vedle těla,
dokud pachuť zvratků nepotlačila vše ostatní. Nechala jsem ho
ležet uprostřed cesty a rozběhla se zpátky do garáže. Napřed
zkontroluji Maca, teprve pak se postarám o mrtvého vlkodlaka.
Ulevilo se mi, když jsem vběhla na parkoviště a našla Maca
opřeného o Stefanův mikrobus. V ruce držel volně zbraň s
ohnutou hlavní.
"Mercy?" zeptal se, když jsem se přiblížila, jako by očekával,
že odpovím.
Sklonila jsem hlavu, pak jsem se rozběhla k přední části
garáže, kde jsem nechala oblečení. Následoval mě. Když jsem se
ale proměnila zpátky a on si uvědomil, že jsem nahá, otočil se,
abych se mohla obléct.
Rychle jsem na sebe natáhla šaty, protože venku byla zima.
"Hotovo," řekla jsem a on se ke mně znovu obrátil.
"Máš na bradě krev," řekl tiše.
Utřela jsem si ji do lemu trička. Dneska večer už na nákup
nepůjdu, takže nevadilo, když si ušpiním oblečení od krve.
Nezvracej, nabádala jsem se přísně. Předstírej, že to byl králík.
Nechutnal jako králík.
"Co jste?" zeptal se. "Patříte k nim? Kde je... ten vlk?"
"Mrtvý. Musíme si promluvit," řekla jsem a odmlčela se,
abych sebrala myšlenky. "Ale napřed musíme dostat mrtvého
vlkodlaka z ulice. A ještě předtím bych asi měla zavolat
Adamovi."
Zavedla jsem ho zpátky do kanceláře a tentokrát jsem
rozsvítila. Ne že by to kterýkoli z nás potřeboval z jiného důvodu
než pro útěchu.
Sáhla jsem po telefonu a on položil ruku na moji. "Kdo je
Adam a proč mu chcete volat?" zeptal se.
Nevzepřela jsem se. "Místní alfa. Musíme dostat tělo z ulice,
pokud ovšem nechceš, abychom oba zmizeli v nějaké federální
laboratoři, kde se v nás budou vědci pár let šťourat, než se
rozhodnou, že jim víc posloužíme mrtví."
"Alfa?" zeptal se. "Co je to?"
Byl mladý.
"Vlkodlaci žijí ve smečkách," vysvětlila jsem. "Každá
smečka má svého alfu, vlka, který je dost silný na to, aby udržel
ostatní pod kontrolou. Adam Hauptman je místní alfa."
"Jak vypadá?" zeptal se.
"Asi metr osmdesát a osmdesát kilo živé váhy. Tmavé vlasy,
tmavé oči. Nemyslím si, že by měl něco společného s tvými
vlky," řekla jsem. "Kdyby tě Adam chtěl, dostal by tě a našel by
tě mnohem dřív. Je sice hulvát, ale schopný."
Mac na mě hleděl a jeho hnědé oči vypadaly ve světle
kanceláře nažloutle. Popravdě jsem byla překvapená, že je stále v
lidské podobě, protože pohled na měnícího se vlka obyčejně
vyvolá proměnu i u ostatních. Klidně jsem mu pohlédla do očí,
pak jsem sklopila pohled k jeho rameni.
"Dobrá," řekl a pomalu sundal ruku z mé. "Dneska v noci jste
mě zachránila. Ta věc vás mohla roztrhat na kousky. Viděl jsem
ho zabíjet."
Nezeptala jsem se, kdy nebo koho mrtvý vlkodlak zabil. Bylo
nutné postupovat popořádku, abychom se vyhnuli ještě větším
problémům. Zavolat Adamovi. Odstranit mrtvolu z ulice, kde ji
mohl kdokoli zahlédnout. Teprve pak si promluvíme. Zpaměti
jsem vyťukala Adamovo číslo.
"Hauptman," odpověděl po čtvrtém zazvonění s náznakem
netrpělivosti v hlase.
"Zabila jsem u garáže vlkodlaka," řekla jsem a zavěsila. Mac
povytáhl obočí, a tak jsem vysvětlila: "To ho sem dostane
rychleji, než kdybych mu dvacet minut celou věc vysvětlovala.
Pojď, musíme dostat tělo z ulice, než ho někdo zahlédne."
Zazvonil telefon, ale odpověděl jen záznamník.
*
Půjčila jsem si Stefanův mikrobus, protože naložit něco
velkého do dodávky je mnohem snazší než cpát to do malého
rabbita. Vůz byl cítit po Macovi a já si uvědomila, že mi nelhal,
když tvrdil, že má kde strávit noc. Spal jich v něm minimálně
několik.
Mikrobus ještě nebyl opravený, takže neměl brzdy, mně se ale
přesto podařilo samovolně zastavit přímo u těla. Mac mi pomohl
naložit mrtvolu do vozu, pak se rozběhl zpátky ke garáži,
zatímco já řídila. Když jsem dorazila, měl už garáž otevřenou.
Vyložili jsme tělo na cementovou podlahu vedle zdvihu, já
pak zaparkovala auto zpět na místo, kde předtím stálo, stáhla
jsem dolů garážová vrata a zavřela nás i s mrtvolou uvnitř.
Zamířila jsem do kouta co nejdále od mrtvého vlkodlaka a
posadila se na podlahu vedle velké skříně s nářadím. Mac si sedl
vedle mě a společně jsme hleděli přes garáž na mrtvolu.
Napůl proměněné tělo vypadalo v ostrém světle ještě
groteskněji než pod měkkým světlem pouličních lamp, jako něco
z černobílého hororu. Z místa, kde jsem seděla, jsem jasně viděla
ránu na krku, která ho zabila.
"Zvykl si, že se mu rány hojí rychle," řekla jsem, abych
přerušila ticho. "A tak zranění nevěnoval pozornost. Ale některé
rány se hojí pomaleji než jiné. Nevěděl toho víc než ty. Jak
dlouho už jsi vlkodlak?"
"Dva měsíce," řekl Mac, opřel si hlavu o skříň a zadíval se na
strop. "Vlkodlak zabil moji holku, ale já přežil. Víceméně."
Měl štěstí, napadlo mě, když jsem si vzpomněla, jaké
myšlenky se mi honily hlavou, když jsem poslouchala jeho
telefonní hovor. Přece jen nezabil svoji přítelkyni. On se ale v
tuto chvíli asi šťastně necítil a já mu nemínila říct, že to mohlo
být horší.
"Pověz mi, co se stalo pak. Odkud se vzali ti muži? Jsi z Tri-
Cities?" Za posledních šest měsíců jsem o žádných podezřelých
úmrtích ani zmizeních neslyšela.
Zavrtěl hlavou. "Z Naperville." Když jsem na něj hloupě
pohlédla, vysvětlil: "Z Illinois. Nedaleko Chicaga." Pohlédl na
tělo, zavřel oči a polkl. "Chci ho sníst," zašeptal.
"To je naprosto přirozené," řekla jsem, i když přiznávám, že
jsem se toužila odsunout. Panebože, zůstat trčet s mladým
vlkodlakem a čerstvým masem v garáži nebylo rozhodně
bezpečné. Ale museli jsme počkat na Adama. Mohlo to být horší.
Mohl se blížit úplněk nebo mohl být hladový jako první den.
"Vysoká chutná líp a snadněji se s tím žije," řekla jsem, ale
pak mě napadlo, že by možná bylo moudré mluvit o něčem jiném
než o jídle. "Co se s tebou stalo po prvním útoku? Vzal tě někdo
do nemocnice?"
Chvíli na mě hleděl a já netušila, na co myslí. Potom řekl:
"Po... po útoku jsem se probudil v kleci někde ve sklepě. V
místnosti se mnou někdo byl, a když jsem otevřel oči, řekl:
‚Dobře, přežiješ. Leo bude mít radost.‘"
"Počkat," řekla jsem. "Leo. Leo. Chicago." Pak mi to došlo.
"Leo James? Vypadá jako severský lyžařský šampión? Vysoký,
statný, blonďatý."
Leo byl jeden z chicagských alfů, v Chicagu totiž žili dva.
Leovo teritorium leželo na západním předměstí. Setkala jsem se s
ním jen jednou nebo dvakrát. Ani jeden z nás neudělal na toho
druhého dojem, ale jak říkám, vlkodlaci nemají jiné dravce
zrovna v lásce.
Mac kývl. "To vypadá jako on. Sešel dolů po schodech s tím
prvním chlápkem a ještě s jedním mužem. Žádný z nich se mnou
nepromluvil ani mi neodpověděl na otázky." Polkl a střelil po
mně úzkostným pohledem. "Tohle všecko vám nepřipadá divné?
Neuvěřitelné?"
"Mluvíš s někým, kdo se dokáže proměnit v kojota,"
připomněla jsem něžně. "Pověz mi, co si myslíš, že se stalo."
"Dobrá." Pomalu kývl. "Dobrá. Byl jsem slabý a zmatený, ale
vypadalo to, jako by se Leo s tím třetím chlapíkem dohadoval o
peníze. Mám dojem, že mě prodal za dvanáct tisíc dolarů."
"Leo tě prodal za dvanáct tisíc dolarů," řekla jsem. Mluvila
jsem zároveň s Macem i sama se sebou. Můj hlas možná zněl
věcně, ale jen proto, že Mac měl pravdu, opravdu se to zdálo
neuvěřitelné. Ne že bych si myslela, že lže. "Jeden z jeho vlků
napadl tebe a tvoji přítelkyni, a když jsi přežil, prodal tě někomu
jako mladého vlkodlaka."
"Myslím, že jo," řekl Mac.
"Dneska odpoledne jsi volal rodině?" zeptala jsem se.
Ostražitě na mě pohlédl a já se usmála. "Mám docela dobrý
sluch."
"Bratrovi. Na mobil." Polkl. "Je rozbitý. Neukazuje, kdo volá.
Musel jsem mu dát vědět, že žiju. Policie si asi myslí, že jsem
zabil Meg."
"Řekl jsi mu, že jdeš po jejím vrahovi," nadhodila jsem.
Nešťastně se zasmál. "Jako bych ho mohl najít."
Mohl. Stačilo, aby se naučil používat smysly, ale to jsem mu
nemínila říct, ještě ne. Kdyby Mac útočníka našel,
pravděpodobně by zaplatil životem. Mladý vlkodlak se starému
prostě nevyrovná.
Poplácala jsem ho po koleni. "Neboj. Až se to donese
správným lidem – a Adam je správný chlap – je Leo mrtvý.
Marok nestrpí alfu, který vytváří vlky a prodává je za peníze."
"Marok?"
"Promiň," řekla jsem. "Jak jsem říkala, až na nějakého toho
odpadlíka se vlkodlaci sdružují ve smečkách pod vedením alfy."
Kdysi dávno tím vlkodlačí organizace končila. Ale k tomu,
aby se vlk stal alfou, bylo zapotřebí hrubé síly, ne inteligence ani
selského rozumu. Po velké morové ráně ve středověku byla
populace vlkodlaků spolu se skutečnými vlky téměř vyhubena,
protože někteří alfové se nechovali diskrétně. Tehdy bylo
rozhodnuto, že je zapotřebí, aby nad všemi vlkodlaky stál jeden
vůdce.
"V Americe následují všechny smečky maroka. Jeho titul je
odvozen od jména rytíře krále Artuše, který byl vlkodlakem.
Marok a jeho smečka dohlíží na všechny vlkodlaky v Severní
Americe."
"Je nás víc?" zeptal se.
Kývla jsem. "Až dva tisíce v USA, pět nebo šest set v Kanadě
a asi čtyři sta v Mexiku."
"Jak to, že toho o vlkodlacích tolik víte?"
"Vychovali mě." Čekala jsem, že se mě zeptá proč, ale jeho
pozornost znovu upoutalo tělo. Zhluboka se nadechl a dychtivě
se otřásl.
"Víš, co od tebe chtěli?" zeptala jsem se rychle.
"Řekli mi, že hledají lék. Přimíchávali mi do jídla různé věci
– cítil jsem je, ale měl jsem hlad, a tak jsem je snědl. Někdy mi
dávali injekce, a když jsem jednou odmítl spolupracovat, použili
uspávací střelu."
"Tam venku, když jsi s nimi mluvil, ses zmínil o dalších, jako
jsi ty."
Kývl. "Drželi mě v návěsu. Byly v něm čtyři klece. Zpočátku
jsme byli tři, děvče asi mého věku a muž. Ta holka byla úplně
mimo, jen zírala před sebe a kolébala se. Muž nemluvil anglicky.
Podle mě zněl jeho jazyk polsky, ale mohl to být i Rus nebo něco
takového. Jednou mě něčím napumpovali, a když jsem se
probudil, byl jsem sám."
"Drogy na vlkodlaky nepůsobí," řekla jsem. "Váš
metabolismus je příliš rychlý."
"Tyhle působily," řekl.
Kývla jsem. "Věřím ti. Ale neměly. Utekl jsi?"
"Podařilo se mi proměnit, když se mi pokoušeli něco
píchnout. Pak už si jenom pamatuju, že jsem utíkal."
"Stál ten návěs tady v Tri-Cities?" zeptala jsem se.
Kývl. "Už jsem ho ale nenašel. Nepamatuju si úplně všechno,
když jsem..." Zmlkl.
"Když jsi vlkem." Vzpomínky přicházejí se zkušenostmi a
kontrolou, to mi alespoň řekli.
Ke garáži se blížilo cizí auto a podle tichého předení jsem
poznala drahý motor.
"Co se děje?" zeptal se, když jsem se napřímila.
"Copak neslyšíš auto?"
Začal vrtět hlavou, ale pak se zarazil. "Já... ano. Ano,
slyším."
"Být vlkodlakem má i své výhody," řekla jsem. "Jednou z
nich je nadprůměrný sluch a čich." Vstala jsem. "Zatáčí na
parkoviště. Podívám se, kdo to je."
"Možná je to ten chlápek, kterému jste volala. Alfa."
Zavrtěla jsem hlavou. "Není to jeho vůz."