3.
Proklouzla jsem kanceláří a pootevřela opatrně dveře ven,
ale vůně parfému a bylin, která se nesla nočním vzduchem,
mi napověděla, že všechno je v pořádku.
Těsně za Stefanovým mikrobusem zastavil tmavý cadillac.
Otevřela jsem dokořán. Šofér v livreji se dotkl klobouku na
pozdrav a otevřel zadní dveře vozu. Seděla v něm starší žena.
Strčila jsem hlavu zpátky do kanceláře a zavolala: "Všechno v
pořádku, Macu. Jen úklidová četa."
Udržovat lidi v nevědomosti o magii je velmi specializovaný
a lukrativní obchod a Adamova smečka má na výplatní listině
nejlepší čarodějku na pacifickém severozápadě. Klepy o původu
Elizavety Arkaděvny Višněvecké a o tom, jak se dostala do Tri-
Cities, se každý týden mění. Myslím, že ty nejneuvěřitelnější šíří
ona sama spolu s hejnem vnoučat a pravnoučat. Vím o ní jen to,
že se narodila v Moskvě a v Tri-Cities žije už aspoň dvacet let.
Elizaveta vystoupila z velkého vozu stejně teatrálně jako
primabalerína na jeviště. Všechno to drama ale stálo za to.
Byla vysoká přes metr osmdesát a vlastně jen kost a kůže,
měla dlouhý, elegantní nos a pichlavé šedé oči. Její styl oblékání
se nacházel někde na pomezí bábušky a Baby Jagy. Vrstvy
pestrobarevných látek jí sahaly až k lýtkům a vše zakrývala
dlouhou vlněnou pláštěnkou a obnošeným šálem, který si
uvazovala kolem hlavy a krku. Její oděv nebyl autentický, tedy
alespoň ne ze žádného období či místa, o kterém bych věděla, ale
ještě se nenašel nikdo dostatečně odvážný na to, aby jí to řekl.
"Elizaveto Arkaděvno, vítám vás," řekla jsem, prošla jsem
okolo mikrobusu a zastavila se vedle jejího vozu.
Zamračila se na mě. "Volal mi Adamija a říkal, že tu máš
mrtvolu jednoho z jeho vlků." Její hlas měl v sobě říznost britské
aristokratky, podle čehož jsem poznala, že se zlobí – najednou
měla tak silný přízvuk, že jsem jí jen těžko rozuměla. A když se
skutečně vztekala, nemluvila vůbec anglicky.
"Vlkodlaka ano," přitakala jsem. "Ale nemyslím, že je
Adamův." Adamija byla, jak jsem se dozvěděla, laskavá
zdrobnělina jména Adam. Pochybuji, že ho tak někdy oslovila
tváří v tvář. Elizaveta se jen zřídkakdy chovala láskyplně k
někomu, kdo ji mohl slyšet.
"Tělo je v dílně," řekla jsem. "Krev je ale všude okolo.
Vlkodlak mě pronásledoval i s roztrženou arterií, takže krvácel
odsud až ke skladišti, tam roztrhl na dvou místech plot, než
nakonec vykrvácel na ulici. Skladiště má kamery a já k převozu
těla použila Stefanovu dodávku." Ukázala jsem na auto.
Pověděla něco rusky řidiči, ve kterém jsem poznala jednoho z
jejích vnuků. Uklonil se, odpověděl, obešel vůz a otevřel kufr.
"Jdi," poručila mi a mávla rukama, jako by mě zaháněla. "O
svinčík tady venku se postarám i bez tvé pomoci. Ty počkej u
těla. Adam tu brzy bude. Až se na mrtvolu podívá, poví mi, co s
ní. Tys zabila toho vlka? Stříbrnou kulkou, takže se mám dívat
po patroně?"
"Zuby," odpověděla jsem, protože věděla, co jsem. "Byla to
nehoda, tedy jeho smrt byla."
Otočila jsem se ke kanceláři, ale popadla mě za paži. "Co tě
to napadlo, Mercedes Thompsonová? Malý vlk, který útočí na
velké, nežije dlouho. Štěstí tě nakonec opustí."
"Zabil by chlapce pod mojí ochranou," namítla jsem.
"Neměla jsem na vybranou."
Pustila mě a nesouhlasně si odfrkla, když ale promluvila, v
hlase jí opět zazníval silný ruský přízvuk. "Vždy máš na
vybranou, Mercy. Vždycky. Pokud napadl chlapce, pak asi
opravdu nepatří Adamijovi."
Pohlédla na šoféra a něco vyštěkla. Efektivně propuštěna jsem
zamířila zpátky k Macovi a k mrtvému vlkodlakovi.
Našla jsem Maca skrčeného nad mrtvolou. Olizoval si prsty,
jako by si je čistil od krve. To nebylo dobré znamení. Byla jsem
si jistá, že kdyby se Mac plně ovládal, nedělal by to.
"Macu," řekla jsem a zamířila okolo něj do zadní části garáže,
kde jsme předtím seděli.
Zavrčel na mě.
"Nech toho," poručila jsem ostře a snažila se nedat najevo
strach. "Ovládej se a pojď sem. Je pár věcí, které bys měl vědět,
než Adam dorazí."
Snažila jsem se vyhnout boji o dominanci, protože mi
instinkty napovídaly, že Mac je přirozený vůdce, který se může
jednou stát alfou vlastní smečky – a já jsem žena.
Rovnoprávnost žen do světa vlkodlaků zrovna nepronikla.
Spářená žena zastává ve smečce postavení podle svého druha a
nespářené ženy stojí vždy níž než muži, pokud ovšem nejsou
mimořádně submisivní. Tato drobná skutečnost mi během dětství
ve vlkodlačí smečce působila nekonečné trápení. Ale bez někoho
dominantnějšího, než byl on sám, se Macovi nepodaří vlka
ovládnout. A protože Adam ještě nedorazil, bylo to na mně.
Hleděla jsem na něj, snažila jsem se co nejlépe imitovat
otčíma a povytáhla jsem obočí. "Macu, proboha, nech toho
mrtvého chudáka být a pojď sem."
Pomalu vstal, ale stále z něj čišela hrozba. Potřásl hlavou,
promnul si obličej a zavrávoral.
"Pomohlo to," řekl. "Můžete to zkusit ještě jednou?"
Udělala jsem, co jsem mohla. "Macu. Okamžitě pojď sem."
Klopýtal ke mně jako opilý a těžce se mi posadil k nohám.
"Až Adam dorazí," řekla jsem pevně, "nedívej se mu do očí
déle než vteřinu nebo dvě. Doufám, že ti v tom zabrání instinkt.
Nemusíš se před ním plazit, pamatuj, že jsi neudělal nic
špatného. Nechej mluvit mě. Chceme, aby tě Adam vzal s sebou
domů."
"Je mi dobře samotnému," namítl Mac a znělo to, jako by byl
opět sám sebou. Jen kdyby nezíral na mrtvolu.
"Ne, není," opáčila jsem neústupně. "Kdyby tu nebyla žádná
smečka, mohl bys přežít. Pokud ale narazíš na některého z
Adamových vlků, aniž by tě představil smečce, pravděpodobně
tě zabije. A taky se blíží úplněk. Adam tě může do té doby naučit
ovládat zvíře v tobě."
"Já můžu toho netvora ovládnout?" zeptal se Mac a ztuhl.
"No jasně," odvětila jsem. "A není to netvor o nic víc než
kosatka. Vlkodlaci jsou výbušní a agresivní, ale nejsou zlí." Pak
jsem si vzpomněla na toho, který ho prodal, a opravila jsem se.
"Alespoň o nic víc než lidé."
"Nepamatuju si, co zvíře dělá," namítl Mac. "Jak ho můžu
ovládnout?"
"Zpočátku je to těžké," přiznala jsem. "Ale dobrý alfa ti to
pomůže překonat. Až získáš kontrolu, můžeš se klidně vrátit ke
starému životu. Budeš muset být samozřejmě opatrný, protože i v
lidské podobě budeš výbušnější a silnější než dřív. Adam tě
všechno naučí."
"Nikdy se nebudu moct vrátit zpátky," zašeptal.
"Napřed se nauč ovládat," řekla jsem. "Jsou tu lidé, kteří ti s
ostatním pomohou. Nevzdávej se."
"Nejste jako já."
"Ne," přitakala jsem. "Jsem kožoměnec, to je trochu něco
jiného. Já už se tak narodila."
"Já o kožoměncích nikdy neslyšel. Je to nějaký druh fae?"
"Tak trochu," řekla jsem. "Nemám bezva vlastnosti jako vy
vlkodlaci. Nemám super sílu. Super léčivé schopnosti. Ani
smečku."
"Ale nemůžete ani sežrat svoje přátele," namítl. Netušila
jsem, jestli si dělá legraci, nebo ne.
"Má to i své výhody," souhlasila jsem.
"Jak to, že toho o vlkodlacích tolik víte?"
Otevřela jsem ústa, abych mu povyprávěla krátkou verzi, ale
pak jsem se rozhodla, že delší by mohla lépe odvést jeho
pozornost od mrtvého těla.
"Moje matka byla rodeový fanda," začala jsem a sedla si
vedle něj. "Měla ráda kovboje, jakékoli kovboje. Zakoukala se
do jezdce na býkovi, do indiána z kmene Černá noha jménem Joe
Starý kojot. Pocházel z Browningu v Montaně a ona s ním
otěhotněla. Prý jí tvrdil, že pochází z dlouhé linie kouzelníků, ale
ona si tehdy myslela, že se na ni snaží jenom zapůsobit. Zemřel
při automobilové nehodě tři dny po jejich seznámení.
Bylo jí sedmnáct a rodiče se ji snažili přesvědčit, ať jde na
potrat, ale ona odmítla. Pak se ji snažili přemluvit, aby mě dala k
adopci, ale ona byla odhodlaná vychovat mě sama. Když mi byly
tři měsíce, našla v postýlce štěně kojota."
"Co udělala?"
"Pokusila se najít rodinu mého otce," řekla jsem. "Vydala se
do Browningu a objevila několik rodin stejného příjmení, tvrdily
ale, že o žádném Joeovi nikdy neslyšely. On ale určitě byl
indián." Ukázala jsem sama na sebe. Nevypadám čistokrevně, na
to mám příliš silné anglosaské rysy. Moje pleť je ale snědá i v
listopadu a rovné vlasy mám stejně tmavé jako oči. "Ale jinak
toho o něm moc nevím."
"Starý kojot," řekl Mac zadumaně.
Usmála jsem se na něj. "To zní, jako bychom proměnu měli v
rodině, že jo?"
"Ale jak to, že vás vychovali vlkodlaci?"
"Pradědečkův strýc byl vlkodlak," řekla jsem. "Mělo to být
rodinné tajemství, ale před mojí matkou nic neutajíš. Prostě se na
lidi usměje a ti jí poví celý svůj životní příběh. No, našla si jeho
telefonní číslo a zavolala mu."
"Páni," řekl Mac. "Já žádného z praprarodičů nepoznal."
"Já taky ne," řekla jsem a usmála se. "Jen jejich strýce
vlkodlaka. Jednou z výhod vlkodlaků je dlouhý život." Tedy
pokud se naučí ovládat vlka, ale to mu lépe vysvětlí Adam než já.
Pohled mu opět zalétl k našemu mrtvému příteli.
"No," povzdychla jsem si. "Ale i tak tě může zabít hloupost.
Pradědečkův strýc byl dost chytrý na to, aby přežil generace, a
nakonec se nechal jednou v noci na lovu rozpárat losem.
Takže," pokračovala jsem, "nás přijel navštívit a sotva mě
uviděl, poznal, co jsem. To bylo ještě předtím, než fae vystoupili
na veřejnosti, a všichni se snažili předstírat, že věda vyvrátila
existenci magie. Přesvědčil matku, že bude bezpečnější, když
vyrostu v marokově smečce v divočině Montany. Má v horách
vlastní město, kam cizinci zavítají jen vzácně. Vychovala mě
tamní bezdětná rodina."
"Matka se vás prostě vzdala?"
"Navštěvovala mě každé léto a oni jí život zrovna
neulehčovali. Marokové nemají lidi v lásce, jen partneři a děti
vlkodlaků tvoří výjimku."
"Myslel jsem, že marok je vlk, který vládne Severní
Americe," řekl Mac.
"Smečky někdy přebírají jméno vůdce," vysvětlila jsem.
"Takže marokova smečka si říká marokové. Častěji se ale
nazývají podle nějakého místa. Třeba Adamovi vlci jsou
Smečkou columbijského poříčí. Jedinou další smečkou ve
Washingtonu je Smaragdová smečka v Seattlu, kterému se říká
Smaragdové město."
Mac měl další otázku, ale já zvedla ruku a umlčela ho. Slyšela
jsem, že se blíží Adamovo auto.
"Pamatuj, co jsem ti řekla o alfovi," připomněla jsem Macovi
a vstala jsem. "Je to fajn chlap a ty ho potřebuješ. Prostě tady
seď, nezvedej oči, nech mě mluvit a všechno bude v pořádku."
Těžké dveře prvního vjezdu zasténaly, zařinčely jako
obrovský cimbál a vylétly vzhůru rychleji než obvykle.
Ve dveřích stál Adam Hauptman, halil se do nehybnosti jako
do pláště a já na něj na okamžik pohlédla obyčejnýma lidskýma
očima. Stál totiž za pohled.
Měl sice německé příjmení, rysy a zbarvení ale slovanské:
tmavou pleť i vlasy – i když ne tak tmavé jako já – široké lícní
kosti a úzké, ale smyslné rty. Nebyl vysoký ani svalnatý a lidé by
se asi divili, proč se k němu všichni otáčejí, když vejde do
místnosti. Pak by spatřili jeho tvář a mylně se domnívali, že za to
může atraktivní vzhled. Adam je alfa, a i kdyby byl ošklivý,
stejně by poutal pozornost všech v okolí, vlků i lidí. Pohledná
mužskost, kterou stavěl tak nevšímavě na odiv, ale samozřejmě
taky nevadila.
Za obvyklých okolností měl oči čokoládově hnědé, nyní mu
ale vztekem téměř zežloutly. Mac zalapal po dechu, když se přes
něj přelil Adamův vztek, ale já byla připravena a jeho moc po
mně stekla jako mořská voda po skle.
Možná jsem mu měla po telefonu celou věc lépe vysvětlit, ale
proč kazit zábavu?
"Co se stalo?" zeptal se a hlas měl tišší než první sníh v zimě.
"Je to složité," řekla jsem, na dlouhé dvě vteřiny jsem se mu
zadívala do očí, pak jsem se odvrátila a ukázala na tělo. "Mrtvý
je támhle. Pokud ti patří, musí být dost mladý a ty jsi neodvedl
dobrou práci. Byl hluchý a slepý jako člověk. Zaskočila jsem ho
a on si vůbec neuvědomil, že se rána, kterou zasadí nadpřirozené
stvoření, nezacelí tak rychle jako obyčejná. Vykrvácel, protože
byl příliš uchvácený lovem, než aby..."
"Dost, Mercedes," zavrčel, přistoupil k mrtvému vlkodlakovi
a poklekl vedle něj. Obrátil tělo a jedna z paží ochable pleskla o
zem.Mac dychtivě zakňučel, pak sklopil hlavu a přitiskl ji k mému
stehnu, aby nic neviděl.
Zvuk přitáhl Adamovu pozornost od mrtvoly k chlapci u
mých nohou.
Zavrčel. "Tenhle není můj. Ani tohle."
"Jak taktní," řekla jsem. "Tvá matka by měla z tvého chování
určitě radost, Hauptmane."
"Opatrně," zašeptal. Nebyla to hrozba, nýbrž varování.
Dobrá. Byl děsivý. Opravdu děsivý. Pravděpodobně by byl
děsivý, i kdyby byl jen obyčejný člověk. Nepřipadalo ale v
úvahu, abych dala najevo, že mě zastrašil.
"Adame Hauptmane," řekla jsem zdvořile, abych mu ukázala,
jak se to dělá. "Dovol, abych tě představila Macovi. Je to jediné
jméno, pod kterým ho znám. Asi před dvěma měsíci ho v
Chicagu napadl vlkodlak, který zabil jeho děvče, on ale přežil.
Útočník ho unesl a zavřel do klece. Muž, jehož popis odpovídá
alfovi chicagské smečky Leovi, ho prodal někomu, kdo ho držel
v kleci v návěsu a podle všeho na něm experimentoval s
drogami, než se mu podařilo osvobodit se. Minulý pátek se
objevil u mých dveří a hledal práci."
"A tys mě neinformovala o tom, že jsi se setkala s cizím
vlkem?"
Teatrálně jsem si povzdychla. "Nepatřím k tvé smečce,
Adame. Vím, že to jen těžko chápeš, proto budu mluvit pomalu:
Nepatřím ti. Nejsem povinována ti cokoli říkat."
Adam drsně zaklel. "Mladí vlkodlaci jsou nebezpeční,
ženská! Obzvláště ti prochladlí a vyhladovělí." Pohlédl na Maca
a jeho hlas se úplně změnil, zmizel z něj veškerý žár vzteku.
"Mercy, pojď sem."
Nepohlédla jsem dolů, abych zjistila, co v Macově tváři
zahlédl. Udělala jsem krok vpřed, ale zjistila jsem, že se mi Mac
obtočil kolem levé nohy. Zastavila jsem se, abych neupadla.
"Ehm. Nějak jsem se zasekla."
"Na chytrou holku se někdy chováš dost hloupě," řekl
tlumeně a něžně, aby nevylekal vlkodlaka vedle mě. "Nebylo
zrovna rozumné zamknout se v garáži s mladým vlkem a
mrtvolou. Ještě že nás k sobě neváže žádné pouto. Pomohlo by,
kdybys znala jeho pravé jméno."
"Macu," zamumlala jsem. "Jak se jmenuješ?"
"Alan," řekl zasněně, zvedl se na kolena a přitiskl mi obličej k
břichu. "Alan MacKenzie Frazier, po dědečkovi. Zemřel v roce,
kdy jsem se narodil." Otřel se mi o tělo, vyhrnul mi tričko a olízl
nahou kůži. Neznalému pozorovateli to mohlo připadat sexy, ale
břicho je na těle nejzranitelnějším místem a dravci ho mají
nejraději. "Dobře voníš," zašeptal.
On páchl jako vlkodlak a já začínala panikařit, což nebylo
zrovna vhodné.
"Alane," řekl Adam a poválel jméno po jazyku. "Alane
MacKenzie Fraziere, pojď ke mně."
Mac ode mě odtrhl hlavu, ale bolestivě mi sevřel boky.
Pohlédl na Adama a zavrčel tak hluboce, až jsem na noze cítila,
jak mu vibruje hruď.
"Moje," řekl.
Adam přimhouřil oči. "To si nemyslím. Je moje."
Asi bych se cítila polichocena, kdyby ve mně jeden z nich
neviděl večeři. Tím druhým jsem si nebyla jistá. Adam Maca
rozptýlil a já se natáhla za sebe, sebrala z police velké páčidlo a
praštila jsem ho po klíční kosti.
Byl to nešikovný úder, protože jsem se nemohla dobře
rozmáchnout, ale klíční kost není těžké zlomit, dokonce ani u
vlkodlaka. Slyšela jsem, jak praskla kost. Vytrhla jsem se
Macovi, a než se vzpamatoval z nečekané bolesti, přeběhla jsem
na opačnou stranu garáže.
Nelíbilo se mi, že jsem ho musela zranit, ale za pár hodin mu
bude zase fajn, tedy pokud mu zabráním v tom, aby mě sežral.
Byla jsem si jistá, že z vraždy by se nezotavil tak snadno jako ze
zlomené kosti.
Adam se pohnul skoro stejně rychle jako já. Popadl Maca
zezadu za krk a trhnutím ho zvedl.
"Adame," ozvala jsem se z relativního bezpečí opačného
konce garáže. "Je mladý a nepoučený. Je oběť." Mluvila jsem
tiše, abych situaci ještě nezhoršila.
Pomohlo, že Mac v tu chvíli nevypadal nijak zvlášť
nebezpečně. Ochable visel Adamovi v ruce. "Promiňte," šeptal
téměř bezhlesně. "Promiňte."
Adam podrážděně zafuněl a postavil Maca na nohy. Macovi
se podlomila kolena, a tak ho opatrně spustil až na zem.
"Bolí to," řekl Mac.
"Já vím." Adamův hlas už nezněl rozzlobeně, mluvil ale s
Macem, ne se mnou. "Když se proměníš, uzdravíš se rychleji."
Mac na něj zamrkal.
"Myslím, že neví, jak to udělat," nadhodila jsem.
Adam pohlédl zamyšleně na tělo, pak na mě. "Říkala jsi něco
o kleci a experimentech?"
Mac mlčel, proto jsem kývla. "To mi řekl. Zdá se, že někdo
vymyslel nějakou drogu a snaží se o to, aby fungovala i na
vlkodlacích." Pověděla jsem mu všechno, co mi řekl Mac, potom
jsem mu detailně povyprávěla o setkání s mrtvým vlkodlakem a
jeho lidským společníkem. Sice už jsem Adamovi podstatná
fakta sdělila, ale protože jsem si nebyla jistá, kolik toho proniklo
jeho vztekem, raději jsem všechno zopakovala.
"Zatraceně," zaklel Adam, když jsem skončila. "Chudák
kluk." Otočil se k Macovi. "Dobrá. Budeš v pořádku. První věc,
kterou uděláme, je, že vyvoláme tvého vlka, aby ses uzdravil."
"Ne," odmítl Mac a střelil divokým pohledem napřed po mně,
pak po mrtvém muži. "V tom stavu se nedokážu ovládat. Určitě
někomu ublížím."
"Podívej se na mě," řekl Adam temným, chraplavým hlasem,
a přestože nemluvil se mnou, i já k němu obrátila zrak. Mac byl
úplně uchvácený.
"Všechno bude v pořádku, Alane. Nedovolím, abys Mercy
ublížil – i když si to zaslouží. A ani ti nedovolím sežrat tu
mrtvolu," pokračoval a dokázal tak, jak je všímavý.
Mac stále váhal, proto jsem přišla blíž, klekla si vedle Adama
a pohlédla Macovi do očí. "Řekla jsem ti, že dokáže udržet vlka
pod kontrolou, dokud to nezvládneš sám. Proto je alfa. Můžeš
mu věřit."
Mac na mě chvíli hleděl, pak zavřel oči a kývl. "Dobrá. Ale
nevím jak."
"Však se to naučíš," řekl Adam. "Teď ti ale pomůžu."
Kolenem mě odstrčil stranou a vytáhl zavírací nůž. "Bude to
snazší bez šatů."
Nenápadně jsem se pokusila vytratit a snažila jsem se nekrčit,
když Mac vykřikl.
Proměna není nikdy snadná ani bezbolestná a bez pomoci
měsíce je o to horší. Netuším, proč se nedokáží proměnit tak
lehce jako já. Musela jsem zavřít oči, když se z kouta garáže
začaly ozývat bolestivé zvuky. A zlomená klíční kost Macovu
proměnu také neusnadnila. Někteří vlkodlaci se s praxí dokáží
měnit docela rychle, ale mladému vlkodlakovi to může trvat dost
dlouho.
Vyklouzla jsem z garáže kanceláří a vyšla ven, nejen abych
jim poskytla soukromí, ale také proto, že už jsem nedokázala dál
poslouchat, jak Mac trpí. Posadila jsem se na betonový schod
před kanceláří a čekala jsem.
Elizaveta se vrátila zavěšená do vnukovy paže téměř ve
stejnou chvíli, kdy se Macův křik proměnil ve vlčí vytí.
"Je tu další vlkodlak?" zeptala se Elizaveta.
Kývla jsem a vstala. "Chlapec, o kterém jsem vám povídala,"
řekla jsem. "Ale je tady Adam, takže jsme v bezpečí. Vyčistili
jste i Stefanovu dodávku?" Kývla jsem na auto.
"Ano, ano. Myslíš si snad, že jsme amatéři?" Uraženě
zafuněla. "Tvůj upíří přítel nepozná, že ve voze byla kromě něj
ještě jiná mrtvola."
"Děkuji." Naklonila jsem hlavu na stranu, z garáže jsem ale
nic neslyšela, proto jsem otevřela dveře kanceláře a zavolala:
"Adame?"
"Všechno je v pořádku," řekl, ale jeho hlas zněl unaveně.
"Bezpečné."
"Je tu Elizaveta s řidičem," varovala jsem ho pro případ, že si
jich nevšiml, když sem vtrhl.
"Pozvi ji dovnitř."
Chystala jsem se otevřít dveře, ujal se toho ale Elizavetin
vnuk a podržel je otevřené nám oběma. Elizaveta přesunula
kostnatou ruku na moji paži, ze síly jejího sevření jsem ale
poznala, že při chůzi rozhodně žádnou pomoc nepotřebuje.
Mac ležel stočený do klubíčka v koutě garáže, kde jsem ho
nechala. Ve vlčí podobě byl tmavě šedý a splýval se stíny na
betonové podlaze. Měl jednu bílou tlapku a bílou šmouhu na
čenichu. Vlkodlaci jsou obvykle zbarvení spíše jako psi než vlci.
Nevím proč. Marok Bran má bílou špičku ocasu, takže to
vypadá, jako by si ji namočil do kýblu s barvou. Připadá mi to
roztomilé, nikdy bych ale nesebrala odvahu říct mu to.
Adam klečel vedle mrtvoly a Macovi nevěnoval pozornost.
Když jsme vyšli z kanceláře, zvedl hlavu. "Elizaveto
Arkaděvno," pozdravil ji formálně a dodal něco rusky. Pak přešel
zpět k angličtině a pokračoval: "Roberte, i tobě děkuji, že jsi
dnes večer přišel."
Elizaveta řekla Adamovi něco rusky.
"Ještě ne," odvětil Adam. "Můžete ho proměnit zpátky?"
Ukázal na tělo. "Podle pachu ho nepoznávám, ale chtěl bych si
prohlédnout jeho tvář."
Elizaveta se zamračila a rychle promluvila rusky na vnuka.
Kývl a chvíli spolu hovořili, pak se obrátila zpět k Adamovi.
"Snad. Mohu se o to dozajista pokusit."
"Asi tady nemáš foťák, co, Mercy?" zeptal se Adam.
"Mám," odpověděla jsem. Pracuji na starých autech a někdy
je lidé "restaurovali" velmi jedinečným způsobem. Zjistila jsem,
že je užitečné udělat si fotku, než na nich začnu pracovat, protože
je tak dám snadněji zpátky dohromady. "Přinesu ho."
"A taky kus papíru a inkoustový polštářek, pokud nějaký máš.
Pošlu jeho otisky prstů příteli k identifikaci."
Když jsem se vrátila, mrtvý muž opět vypadal jako člověk a
rána, kterou jsem mu způsobila na krku, zela dokořán jako
prasklý balón. Kůže mu zmodrala ztrátou krve. Už dřív jsem
viděla mrtvoly, ale za žádnou jsem zatím nebyla zodpovědná.
Proměna mu roztrhala oblečení a rozhodně ne tak zajímavě
jako v komiksech nebo na obrazech malířů fantasy. Kalhoty měl
rozervané v rozkroku a krví zmáčenou košili okolo krku a ve
švech na ramenou. Vypadalo to strašlivě nedůstojně.
Adam vytáhl digitální foťák, vyfotil si mrtvého z různých
úhlů, pak foťák vrátil do pouzdra a přehodil si ho přes rameno.
"Vrátím ti ho, jakmile z něj dostanu fotky," slíbil nepřítomně,
vzal si ode mě papír a inkoustovou podušku, odborně přitiskl
ochablé prsty mrtvého na polštářek a na list papíru.
Poté věci nabraly rychlý spád. Adam pomohl Elizavetinu
vnukovi odnést tělo do kufru luxusního vozu, aby se ho mohli
zbavit. Elizaveta něco zamumlala, zatřásla rukama a omyla moji
garáž magií, takže v ní snad nezůstaly žádné stopy po tom, že
jsem tu kdy měla mrtvé tělo. A sebrala i Macovo oblečení.
"Tiše," pokáral ho Adam, když Mac zavrčel na protest.
"Stejně už to byly jen hadry. Doma mám oblečení, které by ti
mělo padnout, a zítra nakoupíme další."
Mac na něj pohlédl.
"Půjdeš se mnou," řekl Adam a jeho tón nepřipouštěl
námitek. "Nedovolím, aby se mi městem toulal mladý vlk bez
dozoru. Půjdeš se mnou, naučíš se pár věcí a pak se rozhodneš,
jestli zůstaneš, nebo odejdeš. Ale ne, dokud si nebudu jistý, že se
dokážeš ovládat."
"Už půjdu. Pro starou ženu, jako jsem já, není dobré, aby
ponocovala tak dlouho," řekla Elizaveta. Kysele na mě pohlédla.
"Snaž se nedělat nějakou dobu hlouposti, Mercedes. Nechci se
sem vracet."
Znělo to, jako by po mně uklízela pravidelně, přestože to bylo
poprvé. Byla jsem unavená, pořád se mi obracel žaludek z toho,
že jsem zabila člověka, a hrozilo, že vyzvracím i zbytek večeře.
Její ostrá výtka mě rozčílila, a protože jsem byla vynervovaná,
neodpověděla jsem asi tak diplomaticky, jak bych měla.
"To nechci ani já," odvětila jsem hladce.
Zachytila skrytou urážku, ale já na ni hleděla s očima dokořán
a tak unaveně, že si nemohla být jista, jestli to byl úmysl, nebo
ne. Urážet čarodějky je stejně hloupé jako zlobit alfu vlkodlaků
nebo se tulit k mladému vlkovi vedle mrtvého těla a já tohle
všechno zvládla za jediný večer. Ale prostě jsem si nemohla
pomoct. Vzdor mi pomáhal uchovat si sebe sama, když jsem
vyrůstala ve smečce dominantních a povětšinou mužských
vlkodlaků. Vlkodlaci stejně jako ostatní dravci respektují i
hranou odvahu. Přílišnou snahu nerozzlobit je považují za slabost
– a slabí tvorové jsou kořist.
Zítra se vrátím ke spravování starých aut a nějakou dobu se
budu snažit nevystrkovat příliš hlavu. Dnes v noci jsem
vypotřebovala všechno své štěstí.
Zdálo se, že Adam souhlasí, protože vzal Elizavetu za ruku,
zavěsil si ji do lokte, čímž přitáhl její pozornost k sobě, a
doprovodil ji ven k autu. Její vnuk Robert se na mě líně usmál.
"Netlač tolik na bábušku, Mercy," řekl tiše. "Má tě ráda, ale
to ji nezastaví, pokud nabude dojmu, že jí neprokazuješ
dostatečnou úctu."
"Já vím," řekla jsem. "Půjdu domů a uvidím, jestli mi pár
hodin spánku nezavře pusu, než nás dostanu do potíží." Snažila
jsem se žertovat, ale vyznělo to prostě unaveně.
Robert se na mě soucitně usmál a odešel.
Něco těžkého se mi opřelo o bok. Pohlédla jsem dolů a
spatřila Maca. I on na mě hleděl soucitně. Adam byl s
Elizavetou, ale nezdálo se, že by měl Mac problémy. Lehce jsem
ho podrbala za nastraženým uchem.
"Pojď," řekla jsem mu. "Zamkneme tady."
Tentokrát jsem si peněženku nezapomněla.