1. 10 2015 | 17.47
5.
" Haló?" Adamův hlas zněl úsečně.
"Už je to skoro týden," řekla jsem. "Littleton po
mně nejde, je zaměstnaný hraním her s Warrenem
a Stefanem." Warren mě tak trochu informoval o tom, jak lov na
upířího kouzelníka pokračuje − nebo spíše nepokračuje.
Littletonovi se neustále dařilo být o krok před nimi. "Odvolej
moje osobní strážce."
Na opačné straně linky se na okamžik rozhostilo ticho, pak
Adam řekl: "Ne. O podobných věcech se nebudeme bavit po
telefonu. Pokud se mnou chceš mluvit, přijď za mnou
a promluvíme si. Vezmi si cvičební úbor, budu trénovat
v garáži." Zavěsil.
"A co takhle jiné osobní strážce?" naříkala jsem do hluchého
telefonu. "Někoho, s kým vycházím? Přece nežádám tolik, ne?"
85
Zavěsila jsem a zamračila se na telefon. "Fajn. Tak s ní prostě
budu muset nějak vyjít."
Když jsem se následujícího dne vrátila z práce, oblékla jsem
si kimono a znovu mu zavolala. "Vyhráls," řekla jsem.
"Počkám na tebe u sebe v garáži." Bylo mu ke cti, že to
neřekl samolibě − což jen dokazovalo, že se Adam umí nesmírně
ovládat.
Zatímco jsem se plahočila přes zadní zahradu, říkala jsem si,
jak je hloupé dělat si starosti s tím, že s ním budu muset mluvit.
Bez svolení se na mě vrhne těžko. Stačí jen udržet naši schůzku
na obchodní úrovni.
Našla jsem Adama, jak cvičí vysoké výkopy na boxovacím
pytli v doju, ve které proměnil polovinu garáže. Měl v něm
všechno, zrcadla, žíněnky i klimatizaci. Jeho výkopy byly
naprosto dokonalé − moje by taky byly, kdybych je trénovala
třicet, čtyřicet let. Možná.
Dokončil cvičení, přistoupil ke mně a dotkl se mojí tváře.
Obklopil mě jeho pach, který cvičením ještě zesílil. Musela jsem
bojovat s nutkáním přitisknout mu tvář na ruku.
"Co hlava?" zeptal se. Modřiny začínaly mizet, takže už
zákazníci nevypadali tak rozpačitě, když mě viděli.
"Fajn." Dneska ráno jsem se poprvé probudila bez příšerné
bolesti hlavy.
"Dobrá." Odstoupil ode mě a zůstal stát uprostřed žíněnky.
"Zacvičíme si."
Už několik let trénuji karate v doju na opačné straně tratě
kousek od dílny, přesto mě ovládly pochybnosti. Ukázalo se ale,
že je dokonalý tréninkový partner.
Můj trenér, sensei Johanson, nevyučuje "pěkné" karate, které
se předvádí na exhibicích a turnajích. Shi sei kai kan je zvláštní
odnoží karate, které sensei říká "jak protivníkovi zlámat pár
kostí". Původně bylo vymyšleno pro vojáky, kteří měli bojovat
s více protivníky najednou. Podstatou je zneškodnit nepřátele co
nejrychleji a zajistit, aby už se nezapojili znovu do boje. Já byla
ve skupině jediná žena.
86
Mým největším problémem bylo zpomalit natolik, abych
nevzbudila zvědavost, ale zároveň si neublížila. To při tréninku
s Adamem nebyl problém. Poprvé jsem mohla bojovat s plným
nasazením a strašně se mi to líbilo.
"Používáš aikido?" zeptala jsem se po bleskurychlé výměně.
Aikido je laskavější, jemnější metoda boje. Taky se dá použít
ke zlámání kostí, ale většina úderů má slabší variantu. Takže
můžete paži buďto zkroutit a protivníka znehybnit, nebo trochu
víc přitlačit a zlomit ji v lokti.
"Řídím bezpečnostní firmu a zaměstnávám bandu bývalých
vojáků. Zjistil jsem, že je potřeba občas s někým vymést
podlahu. Pročistí to vzduch," řekl. "Díky aikidu jim můžu
nakopat zadek a neublížit jim. A do letošního roku mi
umožňovalo utajit, že už nejsem tak docela člověk."
Znovu ke mně přiskočil, zazubil se, zachytil můj úder a svedl
si ho za rameno. Podřepla jsem a vykopla nízko u země, čímž
jsem ho přinutila odkulit se stranou, než mi mohl něco provést.
Když vyskočil na nohy, všimla jsem si, že je taky zadýchaný.
Vzala jsem to jako kompliment.
Oba jsme bojovali v plné rychlosti, ale dávali jsme si dobrý
pozor na to, kolik síly do úderů vkládáme. Vlkodlaci se sice
rychle uzdravují, ale kosti se jim přesto lámou a rány bolí. A
kdyby Adam praštil vší silou mě, tušila jsem, že bych jen tak
nevstala.
"Chtěla jsi, abych stáhl tvoji tělesnou stráž?" zeptal se Adam
uprostřed rychlé výměny měkce vykrytých úderů.
"Ano."
"Ne."
"Kouzelník si myslí, že jsem kojot," vysvětlila jsem
netrpělivě. "Nepůjde po mně."
"Ne."
Podařilo se mi zasadit úder a vyvést ho z rovnováhy, ale
nesedla jsem mu na lep a nepřiblížila se na dosah. Pošťuchovat
se s vlkodlakem je pitomost − obzvláště když je trénovaný
v aikidu.
87
"Podívej, Warren nebo Mary Jo mi nevadili. Mary Jo dokonce
pozná jeden konec hasáku od druhého a pomohla. Ale Honey...
Nepotřebuje její druh, aby krásou okouzlovala jeho zákazníky?"
Honeyin druh a manžel, Peter Jorgenson, má instalatérskou
firmu. Je to pohledný, šlachovitý, tichý muž, který udělá za
hodinu víc práce než většina lidí za celý život. Honey má sice
prázdnou hlavu a zajímá se jen o svůj vzhled, manžela ale miluje.
Ovšem pokaždé, když se o tom zmíní, dodá, že jí nevadí, že na
rozdíl od ní není Peter dominantní vlk. Ne že by se mnou
mluvila, nemá mě o nic radši než já ji.
"Peter se řídí mými rozkazy," opáčil Adam.
Adam je alfa, proto Peter poslouchá jeho příkazy. A Honey je
Peterova manželka, proto jí rozkazuje a ona poslouchá. Vlkodlaci
se k družkám chovají jako k milovaným otrokyním. Ježily se mi
z toho chlupy.
Není to ale ani Adamova, ani Peterova vina, že vlkodlaci
zakrněli v době kamenné. Opravdu. Měli ale štěstí, že nejsem
vlkodlak, jinak by došlo k povstání otroků.
Kopla jsem Adama do kolene, on ale kopnutí vykryl, chytil
mě za nohu a trhl dopředu. Potom provedl něco komplikovaného
a já skončila stočená do preclíku obličejem na žíněnce. Na zemi
mě držel jen rukou a kolenem.
Voněl jako les v noci.
Rychle jsem plácla do žíněnky a on mě nechal vstát.
"Adame. Zavři oči a představ si Honey v garáži. Dneska měla
na nohách lodičky s jehlovými podpatky." Vzpomínka na ni
zafungovala jako studená sprcha, přesně to jsem potřebovala.
Zasmál se. "Nezapadala, co?"
"Celý den stála, protože se bála, že si umaže sukni o jednu
z mých židlí. Gabriel se do ní zakoukal." Zamračila jsem se na
něj, když se znovu rozesmál. "Gabrielovi je šestnáct a půl a je to
chlap. Pokud jeho matka zjistí, že flirtuje s vlkodlačicí, zakáže
mu u mě pracovat."
"Nedozví se, že je Honey vlkodlak. Honey ještě nevystoupila.
A kromě toho je na pozornost mužů zvyklá, nebude brát Gabriela
vážně," řekl Adam, jako by mi šlo zrovna o tohle.
88
"Já to vím a Gabriel to ví, ale jeho matku to nebude zajímat.
A dozví se to. Tak už to u mě chodí. Pokud Gabriel odejde, budu
muset dělat papírování sama." Nechtěla jsem kňourat, ale
nenáviděla jsem papírování, a ono nenávidělo mě.
Sylvie, Gabrielova matka, teprve nedávno zjistila, že Zee je
fae. Nevadilo jí to, protože už ho znala a oblíbila si ho. Ale
pochybovala jsem, že by měla stejný názor na vlkodlaky,
a hlavně pěkné vlkodlačice, které by mohly slintat po jejím
synovi.
"Nechci přijít o Gabriela jen kvůli tvé paranoii. Už žádní další
strážci, Adame. A Honey by mi v boji stejně zrovna nepomohla."
Nespokojeně si povzdychl. "Stefan dělá, co může, aby
kouzelníka našel. Pomáhají mu Warren, Ben a několik dalších
vlků, takže už by nemělo trvat dlouho, než se ho zbaví, a pak
budeš volná. A Honey je dobrý tělesný strážce, nebojuje fér. Při
tréninku dokonce jednou nebo dvakrát skolila Darryla." Většina
smeček "netrénuje". Adamova vojenská průprava se někdy
opravdu projevuje. "Kdyby Honey nebyla žena, zastávala by
druhou nebo třetí pozici v nějaké smečce."
Nepřekvapilo mě, že Honey bojuje zákeřně. Ale zaskočilo
mě, že je dost dobrá na to, aby dostala Darryla, i když jen jednou
nebo dvakrát. Jako Adamův zástupce má zkušenosti ze
skutečných soubojů, nejen z tréninku.
Věděla jsem, proč mi Adam posílá jako osobní strážce jen
ženy − ze stejného důvodu, proč se mnou za upíry poslal
Warrena s Benem. Warren by se mě nepokusil svést, protože
o ženy prostě nestojí − a Adam věděl, jak moc nesnáším Bena.
Vlkodlaci jsou nesmírně teritoriální. A protože mě Adam před
smečkou prohlásil za družku, prý pro moji vlastní ochranu, byla
jsem jeho. Pro smečku představovalo Adamovo slovo zákon. Já
nesouhlasila, ale to smečku nezajímalo. Adamovi se podařilo
o celé věci se Samuelem nějak dohodnout. Nechtěla jsem vědět
jak, protože by mě to jenom rozčílilo.
A tak mi pověsil na krk Honey, protože Mary Jo měla
čtyřiadvacetihodinové služby na požární stanici a Darrylova
družka Auriel byla na školení v Ellensburgu, aby si obnovila
89
učitelské osvědčení. Stížnostmi na Honey nového strážce
nezískám − Adam neměl nikoho jiného, koho by mohl poslat.
"Littleton je upír," připomněla jsem ve snaze vrátit situaci
logiku. "Nenapadne mě ve dne. Mohla bych slíbit, že než ho
chytí, budu pokaždé před setměním doma. Do domu se bez
pozvání nedostane. Ne že by chtěl, protože mě považuje jen za
součást Stefanova kostýmu."
"Mluvil jsem o kouzelnících s marokem," řekl Adam něžně.
"To on mi řekl, abych ti dal tělesnou stráž, která by tě hlídala
dnemi nocí. Říkal, že nikdo neví, v jakého netvora se může upír
posedlý démonem proměnit."
"Já vím," vyštěkla jsem. Pokud rozkaz k mojí ochraně vydal
Bran, můžu šetřit dechem. Adam to věděl taky.
"Elizaveta mi řekla, že jsi jí volala a ptala se na kouzelníky,"
nadhodil.
"No, měl bys být rád. Řekla jen, že jsi jí zakázal mi cokoli
prozradit." Což nebyla tak docela pravda.
Čarodějka mi doslova odpověděla: "Adamija chce, abys to
nechala být. Je to chytrý mužský. Přenechej kouzelníka vlkům,
Mercedes Thompsonová. Kojot proti démonovi nic nezmůže."
"Warren se Stefanem se o Littletona postarají," řekl Adam
soucitně. Mohl si dovolit se mnou soucítit, protože věděl, že
umlčel všechny moje námitky.
"Stefan s Warrenem loví tygra prakem," odsekla jsem.
"Možná se jim poštěstí a skolí ho, ale možná se tygr otočí a oba
je sežere. A Honey se přitom bude v bílém kostýmku dívat, jak
ladím auta."
Přikročila jsem k boxovacímu pytli a začala do něj bušit.
Nechtěla jsem to říct, neuvědomila jsem si, jaké si dělám starosti.
Adam sice překypoval sebejistotou, neocitl se ale v jedné
místnosti s tou věcí.
"Mercy," řekl Adam poté, co mě chvíli sledoval.
Začala jsem do pytle kopat.
"Šroubovák je užitečný nástroj, ale je ti k ničemu, když
potřebuješ plamenomet," řekl. "Vím, že jsi podrážděná. Vím, že
po tom, co jsi viděla Littletona udělat, chceš být u toho, až ho
90
zabijí. Ale kdybys šla s nimi, někdo by mohl zemřít ve snaze
chránit tě."
"Myslíš, že mi to není jasné?" vybuchla jsem. Děsilo mě, že
mě zná tak dobře a ví, jak mi ze všeho nejvíce vadí fakt, že můžu
jenom nečinně sedět, zatímco ostatní pronásledují Littletona.
Přestala jsem kopat, hleděla na rozhoupaný černý pytel
a bojovala s nutkáním nakopnout Adama.
Mohla jsem se proměnit v kojota. V kojotí podobě jsem byla
rychlejší než v lidské. Byla jsem částečně imunní vůči upírské
magii, ale netušila jsem do jaké míry. To byl souhrn všech mých
nadpřirozených schopností. Na to, abych šla po Littletonovi, to
nestačilo.
Kdyby se mi tehdy v noci podařilo přetrhnout postroj,
kouzelník by mě zabil. Věděla jsem to, ale nijak to nezmenšilo
pocit viny, který mě ovládl pokaždé, když jsem si vzpomněla na
smrt pokojské. Chtěla jsem jít po kouzelníkovi sama.
Toužila jsem se mu zakousnout do krku a ochutnat jeho krev.
Zhluboka a roztřeseně jsem se nadechla. Co jsem skutečně
chtěla, po čem jsem přímo hladověla, bylo zabít toho
usměvavého, vyzáblého zkurvysyna.
"Elizaveta po něm nepůjde," řekl Adam. "Démoni prý mají na
čarodějnictví zvláštní vliv. Nejsi jediná, kdo musí jen přihlížet."
"Víš, že dneska ve zprávách mluvili se sestrou muže, na
kterého upíři vraždy svalili?" Znovu jsem dvakrát nakopla pytel.
"Plakala. Připustila, že bratr měl manželské problémy, ale nikdy
by ji nenapadlo, že udělá něco takového." Znovu jsem vykopla
a zabručela námahou. "Víš, proč ji to nikdy nenapadlo? Protože
to ten ubohý bastard neudělal, prostě byl ve špatnou dobu na
špatném místě."
"Nemůžeme si dovolit, aby se teď veřejnost dozvěděla
o upírech," připomněl Adam.
Věděla jsem, že mu lži taky vadí. Adam byl přímý muž, měl
však pochopení pro nutné zlo. Já taky. Neznamenalo to ale, že se
mi to musí líbit.
"Já vím, že upíři musí skrývat svoji existenci," řekla jsem
boxovacímu pytli. "Vím, že lidé ještě nejsou připraveni dozvědět
91
se o všem, co se ukrývá ve tmě. Vím, že když pomáháme jejich
utajení, zabraňujeme masové hysterii, která by vedla ke smrti
mnoha lidí. Ale... ten řidič, kterého z vražd obvinili, má děti.
Budou vyrůstat s vědomím, že otec zavraždil jejich matku."
Zapsala jsem si jejich jména. Jednoho dne, až to bude bezpečné,
se postarám o to, aby se dozvěděly pravdu.
Jejich bolest, vraždy i to, že jsem se neustále probouzela se
vzpomínkami na pach smrti té ubohé ženy a Littletonův
popichující smích, to všechno byla kouzelníkova vina. Chtěla
jsem být u toho, až se budou vyrovnávat účty.
"Pohrával si s ní." Provedla jsem otočku a výkop, můj
nejlepší, a doufala jsem, že když nahlas popíšu hrůzy oné noci,
nebudu je vidět ve snu. "Vsadila bych se, že věděla, že před ní
zabil všechny ty ostatní lidi. Vsadila bych se, že věděla, že zabije
i ji. Mučil ji, řezal ji po kouscích, aby co nejvíce protáhl její
umírání."
"Mercy." Adam doslova vrněl, jak byl připraven poskytnout
mi útěchu, ale já odmítala spadnout do jeho pasti. Pro vlkodlaky
znamenalo všechno příliš mnoho, a zároveň příliš málo. Kdybych
Adamovi dovolila, aby mě utěšil, pravděpodobně by to pochopil
tak, že ho přijímám za vůdce, za druha. Nemohl za to, že
vlkodlačí instinkty jsou tak silné. Se Samuelem to bylo
bezpečnější, i když byl dominantnější, protože nebyl alfou
smečky.
Být alfou znamenalo víc než být jen dominantní. Alfu poutá
ke smečce magie, může ze svých vlků čerpat sílu, a zároveň jim
ji předávat. Viděla jsem, jak smečka Adama vyléčila a dala mu
sílu vnutit svoji nadvládu jiné skupině vlkodlaků.
Alfa má zároveň potřebu chránit − a ovládat − každého, kdo
podle jeho názoru spadá pod jeho kontrolu. Na mě se to
nevztahovalo. Adam mě ale prohlásil za svoji družku, takže byl
zřejmě jiného názoru. Nemohla jsem si dovolit podkopat své
postavení.
Couvla jsem ke stěně garáže, pak jsem se vší silou rozběhla
k pytli. Výkop z výskoku a otočky sloužil podle senseie pouze
jednomu účelu, a to zastrašení protivníka. Jasně, kdyby kopnutí
92
zasáhlo cíl, bylo by zničující, ale nikdo, kdo se poctivě věnuje
bojovému umění, by zásah nepřipustil, protože okázalé výkopy
jsou příliš pomalé. Obvykle.
Odrazila jsem se vší silou a otočila se tak rychle, až se mi
zamotala hlava. Patou jsem zasáhla pytel těsně pod horním
okrajem, přesně jak jsem chtěla. Kdyby pytel byl člověk, zlámala
bych mu vaz. A možná bych dokonce přistála na nohách.
Řetěz, na kterém pytel visel, ale zabránil tomu, aby uhnul
dozadu, jako by to udělal člověk, a já nepočítala s tím, jakou sílu
vyvinu. Přistála jsem bolestivě na zadku.
Rychle jsem se rozplácla na zemi, ale Adam pytel zachytil,
než se mohl zhoupnout a uhodit mě. Tiše hvízdl, když se z malé
trhliny ve švu začal sypat písek. "Pěkný kopanec."
"Adame," řekla jsem s pohledem upřeným na strop. "Schoval
si ji jako zákusek."
"Co? Kdo si schoval koho?"
"Pokojskou. Littleton si ji schoval jako dítě kus čokolády.
Zavřel ji do koupelny, z dohledu, protože ji nechtěl zabít příliš
rychle. Čekal na Stefana." Mohl k tomu mít i jiný důvod − třeba
už se nasytil krve lidí, které zabil před ní − ale něco v jeho tváři,
když ji vyvlekl ven, říkalo "konečně".
"Čekal přímo na Stefana? Nebo prostě na nějakého Marsiliina
posla?" zeptal se Adam, protože mu důležitá část došla dřív než
mě.
Vzpomněla jsem si, kolik toho Littleton o Stefanovi věděl,
přestože se s ním Stefan nikdy předtím nesetkal. Ale nešlo jen
o to, co řekl. Vypadal tak spokojeně, jako by vše probíhalo podle
plánu.
"Na Stefana," řekla jsem a pokračovala očividnou otázkou:
"Kdo mu asi řekl, že Stefan přijde?"
"Zavolám Warrenovi a povím mu o tvém podezření, že
Littletona před Stefanem někdo varoval," řekl Adam. "Stefan
bude možná vědět, jak to mohl zjistit, a jestli to znamená, že má
v táboře zrádce."
Zůstala jsem ležet, zatímco Adam sundal ze stěny telefon
a začal vytáčet číslo.
93
Dlouhé roky jsme byli protivníky, dva dravci sdílející jedno
území a do jisté míry i nevítanou vzájemnou přitažlivost. Za ta
léta, během nichž jsem se navenek přizpůsobovala jeho
požadavkům, i když ve skutečnosti jsem jednala podle svého
přesvědčení, jsem si získala jeho úctu. V minulosti mě vlkodlaci
milovali i nenáviděli, ale ještě nikdy mě žádný z nich
nerespektoval. Dokonce ani Samuel.
Adam si mě vážil natolik, že se řídil mým tušením. A to pro
mě hodně znamenalo.
Zavřela jsem oči, naslouchala jeho hlasu a dovolila, aby
zahnal moji frustraci. Adam má pravdu. Skutečně jsem neměla
na to, abych šla po upírovi, po jakémkoli upírovi, a už vůbec ne
po upírovi posedlém démonem. Prostě se budu muset spokojit
s tím, že ho zlikviduje Warren nebo Stefan. Ale pokud Littletona
zabije Ben... Nevím, jestli bych se spokojila s tímhle.
Nenáviděla jsem představu, že bych Benovi něco dlužila.
Adam zavěsil. Slyšela jsem, jak tiše kráčí ke mně, pak
žíněnka zasyčela, jak se vedle mě posadil. Po chvíli rozvázal
horní část mého kimona a stáhl ho ze mě, takže jsem zůstala jen
v tričku a bílých kalhotách. Nechala jsem ho.
"Pasivita ti nesluší," řekl.
Zavrčela jsem na něj, ale neotevřela jsem oči. "Sklapni.
Utápím se ve své mizérii. Měl bys mi projevit trochu úcty."
Zasmál se a překulil mě, takže jsem ležela s obličejem
přitisknutým k propocené žíněnce. Teplýma, silnýma rukama mi
začal masírovat ztuhlé svaly dole na zádech. Když mi zaryl prsty
do ramen, úplně jsem se uvolnila.
Jeho dotyk byl zpočátku neosobní, vyhledával svalstvo ztuhlé
bezesnými nocemi a dny strávenými fyzicky náročnou prací.
Potom ale jeho ruce zněžněly a z masáže se stalo lehké hlazení.
"Jsi cítit spáleným olejem a WD-40," řekl a já v jeho hlase
slyšela úsměv.
"Tak si zacpi nos," odsekla jsem. Pozlobilo mě, že má slova
vyzněla spíše sladce než kysele.
Jsem tak povolná. Stačila jedna masáž a byla jsem jeho. A
právě kvůli téhle náklonnosti jsem se mu vyhýbala. Jak jsem tam
94
teď ležela na břiše a cítila na zádech jeho ruce, nepřipadalo mi to
jako dost dobrý důvod.
On nepáchl po oleji. Voněl lesem, vlkem a divokou,
exotickou vůní, která patřila jen jemu. Jeho ruce vklouzly pod mé
tričko. Položil mi je na dolní část zad, pak se lehce dotkl mé
podprsenky. Mohla jsem mu říct, že sportovní podprsenky
nemají zapínání, ale to bych se musela aktivně podílet na
vlastním svádění. Chtěla jsem, aby byl agresorem − a malá část
mě, ta velmi malá část, která se nerozplývala pod jeho dotykem,
přemýšlela proč.
Líně jsem se rozhodla, že nechci nechat všechno na něm.
Byla jsem víc než ochotná převzít odpovědnost za své činy −
a to, že jsem mu dovolila, aby mi teplýma, mozolnatýma rukama
prohrábl vlasy, rozhodně bylo činem z mé strany. Dospěla jsem
k názoru, že se mi líbí, když se dotýká mých vlasů. Milovala
jsem Adamovy ruce.
Kousl mě zezadu do krku a já zasténala.
Znenadání se otevřely dveře mezi garáží a domem. "Ahoj,
tati. Ahoj, Mercy."
Ani ledová sprcha by nezapůsobila účinněji.
Ruce na mém pozadí ztuhly, když se rychlé kroky Adamovy
dcery zastavily. Otevřela jsem oči a pohlédla na ni. Od našeho
posledního setkání si změnila účes z šokujícího na ještě víc
šokující. Střapaté vlasy si obarvila na žluto − a nemyslím
blonďatě žlutou, ale pampeliškově žlutou. Působila tak
okouzlujícím, i když poněkud bizarním dojmem. Takhle by
rozhodně neměl vypadat zachránce.
Tvář se jí vyprázdnila, když si uvědomila, do čeho vpadla.
"Já... ach, půjdu nahoru a kouknu se na televizi," řekla a vůbec
to neznělo, jako by to myslela upřímně.
Vyklouzla jsem zpod Adama. "Jesse, má zachránkyně,"
prohlásila jsem lehce. "Děkuji. Začínalo se nám to vymykat
z rukou."
Zaváhala a zatvářila se... překvapeně.
Nemilosrdně mě napadlo, kolikrát asi načapala v podobné
situaci matku a jak reagovala ona. Nikdy jsem neměla Jessinu
95
matku ráda a s potěšením jsem věřila všemu špatnému, co o ní
kdo vykládal. Při představě, jaké hry asi s dcerou hrála, mě
popadla zlost. Když žijete s vlkodlaky, naučíte se skrývat pocity
− například vztek dobře zastírá paniku, a jakmile jsem unikla
zpod Adamových svůdných rukou, ovládla mě dost velká panika.
Adam si odfrkl. "Taky se to tak dá říct." Ulevilo se mi, že
zůstal na místě, jen padl obličejem na žíněnku.
"Svým kouzlem přemohl i moji silnou vůli," prohlásila jsem
melodramaticky a přitiskla si zápěstí k čelu. Když o tom budu
mluvit v žertu, neuvědomí si, že říkám pravdu.
Po Jessině tváři se rozlil úsměv a už nevypadala, jako by se
chystala uprchnout. "Táta je chlapák, to jo."
"Jesse," varoval Adam a žíněnka tlumila jeho hlas.
Zachichotala se.
"Musím souhlasit," řekla jsem až příliš vážným hlasem. "Jako
z kalendáře."
"Mercedes," zahromoval Adam a vyskočil na nohy.
Mrkla jsem na Jesse, zvedla jsem na prstu vršek svého
kimona, přehodila jsem si ho přes rameno a vydala se uvolněně
k zadním dveřím garáže. Neplánovala jsem to, ale když jsem je
za sebou zavírala, otočila jsem se a pohlédla Adamovi do
obličeje. Z jeho výrazu mě zamrazilo.
Netvářil se rozzlobeně ani ublíženě. Vypadal zamyšleně, jako
by právě získal odpověď na otázku, která ho už dlouho trápila.
Věděl to.
Když jsem opatrně přelézala plot s ostnatým drátem mezi
Adamovým pozemkem a mým, ještě pořád jsem se třásla.
Celý život jsem splývala s okolím. Takový je dar kojotů.
Pomáhá jim přežít.
Rychle jsem se naučila imitovat vlky. Dokud se řídili
pravidly, dělala jsem to i já. Jakmile ale překročili stanovené
hranice, protože mě považovali za nižšího tvora, neboť jsem byla
kojot, a ne vlk, nebo ze žárlivosti na to, že nepodléhám volání
96
měsíce, končily tím všechny ohledy. Lhala jsem tělem i očima
a olizovala jim boty − a trápila je, jak jen jsem mohla.
Vlčí etiketa se pro mě stala hrou se srozumitelnými pravidly.
Myslela jsem, že jsem imunní vůči celé té hloupé dominanci
a submisivitě, imunní vůči alfově moci. Právě se mi ale dostalo
jasné lekce, že tomu tak není. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to
nelíbilo.
Kdyby se neobjevila Jesse, odevzdala bych se Adamovi jako
hrdinka z románů, které milovala moje nevlastní matka. Fuj.
Prošla jsem zahradou a zastavila se vedle vraku rabbita, který
jsem používala na náhradní díly a jako prostředek pomsty, když
se Adam stal příliš panovačný. Kdykoli vyhlédl z okna, byla to
první věc, kterou spatřil.
Vytlačila jsem ho z garáže, když si Adam před několika lety
stěžoval na to, že mu můj karavan hyzdí výhled. A pokaždé,
když mě rozzlobil, jsem vrak přikrášlila. Právě teď mu chyběla
tři kola a zadní nárazník, které jsem bezpečně uložila v garáži.
Na kapotě byl červeným sprejem nastříkaný vzkaz "pro pobavení
zavolejte" a Adamovo telefonní číslo. Graffiti navrhla Jesse.
Sedla jsem si na zem vedle rabbita, opřela si hlavu o blatník
a snažila se přijít na to, proč mě najednou ovládla taková touha
podřídit se Adamovi. Proč jsem nic podobného necítila už dřív?
Anebo jsem se právě proto dala na útěk? Zadumala jsem se, ale
vzpomněla jsem si jen na své obavy, že si znovu začnu něco
s vlkodlakem.
Mohl mě k podřízení přinutit? Byla to fyziologická, nebo
parapsychologická záležitost? Věda, nebo magie? A když teď
vím, že je to možné, dokážu vzdorovat?
Koho bych se mohla zeptat?
Pohlédla jsem na auto zaparkované na příjezdové cestě.
Samuel se vrátil ze směny na pohotovosti.
Pokud mi může někdo poradit, je to Samuel. Budu muset
prostě vymyslet, jak na celou věc zavést řeč. Vstala jsem
a zamířila domů s úmyslem zeptat se vlkodlaka, který mi dal
jasně najevo svůj zájem, jak se ve mně jinému vlkodlakovi
97
podařilo vzbudit touhu. Dokazovalo to, jak jsem byla otřesená.
Obvykle nejednám tak hloupě.
Už na přední verandě jsem začala pochybovat o moudrosti
svého plánu. Otevřela jsem dveře a do tváře mě udeřil závan
mrazivého vzduchu.
Díky staré klimatizaci bývalo v mé ložnici obvykle o deset
stupňů chladněji než venku, což mi vyhovovalo. Mám ráda
horko, ale většině vlkodlaků nedělá dobře, proto nechal Samuel
nainstalovat novou klimatizaci a taky za ni zaplatil. Byl
ohleduplný spolubydlící a obyčejně nechával termostat na
teplotě, kterou jsem nastavila.
Podívala jsem se na termostat a zjistila, že Samuel snížil
teplotu, jak to jen šlo. Uvnitř sice nemrzlo, ale ne proto, že by se
klimatizace nesnažila. Byl to docela dobrý výkon, když vezmeme
v úvahu, že venku bylo přes třicet a karavan vyrobili
v sedmdesátém osmém, kdy se domy ještě tepelně neizolovaly.
Nastavila jsem rozumnější teplotu.
"Samueli? Proč jsi stáhl teplotu tak nízko?" zavolala jsem
a odhodila kimono na gauč.
Neodpověděl, přestože mě musel slyšet. Prošla jsem kuchyní
do chodby. Samuelovy dveře byly jen přivřené.
"Samueli?" Dotkla jsem se dveří a pootevřela je natolik,
abych zahlédla Samuela nataženého na posteli. Pořád byl
v nemocničním úboru a byl cítit mýdlem a krví.
Přes oči měl přehozenou paži.
"Samueli?" Zastavila jsem se ve dveřích a zavětřila, abych
zjistila, jak na tom je. Neodhalila jsem ale obvyklé věci. Nebyl
rozzlobený ani vyděšený. Bylo tu něco... Byl cítit bolestí.
"Samueli, jsi v pořádku?"
"Voníš Adamem." Sklonil paži a zadíval se na mě bílýma
vlčíma očima s černým kroužkem okolo duhovek.
Samuel není doma, pomyslela jsem si a snažila se nepanikařit
ani neudělat žádnou hloupost. Jako dítě jsem si s ostatní dětmi
v Aspen Creeku se Samuelovým vlkem hrávala. Teprve mnohem
později jsem pochopila, jak nebezpečné by podobné hrátky byly
s kterýmkoli jiným. Cítila bych se mnohem lépe, kdybych vlčí
98
oči viděla u vlka. Vlčí oči u člověka znamenaly, že tělu vládne
vlk.
Mladí vlci občas ztratí sebekontrolu. Když se jim to stává
příliš často, jsou eliminováni pro dobro smečky i všech svých
blízkých. Zatím jsem viděla Samuela ztratit kontrolu jen jednou,
a to po útoku upíra.
Klesla jsem na podlahu a ujistila se, že mám hlavu níž než on.
Byl to zajímavý pocit vydat se na milost někomu, kdo by mi
mohl snadno rozsápat hrdlo. Jak tak o tom přemýšlím, naposledy
jsem se podobně podřídila rovněž Samuelovi. Alespoň že jsem
jednala z pudu sebezáchovy, ne z hluboko zakořeněné potřeby
podřídit se dominantnímu vlkovi. Jen jsem to hrála, poslouchala
jsem nějaký zatracený instinkt.
Sotva mě to napadlo, uvědomila jsem si, že je to pravda.
Necítila jsem potřebu plazit se před Samuelem. Za jiných, méně
znepokojivých okolností by mě to potěšilo.
"Promiň," zašeptal Samuel a znovu si zakryl oči paží. "Špatný
den. V blízkosti křižovatky na Dvěstěčtyřicáté došlo
k autonehodě. Dva mladí v jednom autě, osmnáct a devatenáct
roků. Matka s miminem v druhém. Všichni jsou stále v kritickém
stavu. Možná to zvládnou."
Je doktor už velmi dlouho. Netušila jsem, co ho na téhle
nehodě vyvedlo z míry. Vydala jsem povzbudivý zvuk.
"Bylo tam tolik krve," pokračoval nakonec. "Sklo dítě ošklivě
pořezalo, bylo potřeba třiceti stehů, abychom zastavili krvácení.
Jedna ze sester na pohotovosti je nová, právě vyšla ze školy.
Musela uprostřed odejít. Potom se mě zeptala, jak to zvládám,
když oběťmi jsou děti." Hlas mu zhořkl, což jsem u něj často
neslyšela. "Skoro jsem jí řekl, že jsem viděl už i horší věci − že
jsem je sežral. Dítě by bylo obyčejný zákusek."
Mohla jsem odejít. Samuel se ovládal natolik, aby po mně
nešel − možná. Ale nemohla jsem ho opustit v takovém stavu.
Opatrně jsem se plížila blíž a bedlivě vyhlížela zacukání
svalů, které by prozradilo, že se na mě chystá vrhnout. Pomalu
jsem zvedla ruku a dotkla se ho. Vůbec nezareagoval.
99
Kdyby byl mladý vlk, věděla bych, co říct. Ale pomáhat
mladým v podobných situacích byl jeden ze Samuelových úkolů
ve smečce, kde jsem vyrostla. Nemohla jsem říct nic, co by sám
nevěděl.
"Vlk je praktické zvíře," řekla jsem, protože mě napadlo, že
ho rozrušilo pomyšlení na sežrání dítěte. "Ty si dáváš velký
pozor na to, co jíš. Je nepravděpodobné, že by ses vrhl na někoho
na operačním stole a sežral ho, pokud bys neměl hlad." Téměř
slovo od slova jsem mu odrecitovala řeč, kterou chlácholil mladé
vlky.
"Jsem tak unavený," řekl a já cítila, jak se mi ježí chlupy
vzadu na krku. "Příliš unavený. Myslím, že nastal čas, abych si
odpočinul." Nemluvil o fyzickém odpočinku.
Vlkodlaci nejsou nesmrtelní, jen nestárnou. Ale čas zůstává
jejich nepřítelem. Jeden vlk mi kdysi řekl, že po čase už na ničem
nezáleží a smrt se zdá každým dnem lákavější než život. Samuel
je hodně starý.
Samuelův otec, marok, si zvykl jednou za měsíc zavolat, aby
zjistil, "jak si stojíme", jak tomu říkal. Poprvé mě napadlo, že
nekontroluje mě, nýbrž svého syna.
"Jak dlouho už se tak cítíš?" zeptala jsem se a opatrně, abych
ho nevylekala, jsem se posadila na postel. "Opustil jsi Montanu
proto, že už jsi to nedokázal skrývat před Branem?"
"Ne. Chci tebe," odvětil prostě, pohnul paží a já uviděla, že
jeho oči změnily barvu zpátky na lidskou šedomodrou.
"Opravdu?" zeptala jsem se, protože jsem věděla, že to není
tak docela pravda. "Tvůj vlk mě možná pořád chce, ale myslím,
že ty už ne. Proč jsi opustil maroka a přestěhoval se sem?"
Překulil se a otočil se ke mně zády. Nepohnula jsem se
a dávala si dobrý pozor, abych na něj netlačila. Ale taky jsem
neustoupila, prostě jsem čekala na odpověď.
Nakonec přišla. "Bylo to zlé. Po Texasu. Ale když ses k nám
vrátila, pominulo to. Byl jsem v pořádku. Až do toho dítěte."
"Mluvil jsi o tom s Branem?" Ať už to je cokoli. Přitiskla jsem
tvář k dolní části jeho zad a zahřívala ho dechem. Snažila jsem se
přesvědčit sama sebe, že Samuel považuje sebevraždu za
100
zbabělost a zbabělce nesnáší. Možná jsem nechtěla Samuela
milovat − ne po tom, jak jsme si kdysi ublížili − ale ani jsem ho
nechtěla ztratit.
"Marok ví," zašeptal. "Vždycky všechno ví. Ostatní věřili, že
jsem stejný jako dřív. Otec ale poznal, že něco není v pořádku, že
nejsem v pořádku. Chystal jsem se odejít, ale pak ses vrátila ty."
Pokud mu nedokázal pomoct Bran, co zmůžu já?
"Dlouho jsi žil mimo smečku," tápala jsem. Odešel krátce po
mně, před víc než patnácti lety. A skoro patnáct let se nevrátil.
"Bran říkal, že jsi v Texasu žil jako vlk samotář." Vlci potřebují
smečku, jinak se stanou trochu divní. Vlci samotáři byli
všeobecně podivíni a představovali nebezpečí jak sami pro sebe,
tak pro ostatní.
"Ano." Všechny svaly v těle se mu napjaly, jako by čekal na
úder. Znamenalo to, že jsem na správné stopě.
"Není snadné být sám, ne celé roky." Posunula jsem se
nahoru, objala ho a nohy vtiskla za jeho. Paži, na které jsem
neležela, jsem mu přitiskla na břicho, abych mu ukázala, že není
sám, ne dokud žije v mém domě.
Roztřásl se. Chvěl se tak silně, až celá postel vibrovala.
Zesílila jsem objetí, ale nic jsem neřekla. Zašla jsem dost daleko.
Některé rány je třeba otevřít, aby z nich vytekl hnis, jiné je nutné
nechat být − nevěděla jsem dost na to, abych poznala rozdíl.
Oběma pažemi objal moji. "Schovával jsem se před vlky.
Schovával jsem se mezi lidmi." Odmlčel se. "Schovával jsem se
sám před sebou. To, co jsem ti provedl, bylo špatné, Mercedes.
Říkal jsem si, že nemůžu čekat, že nemůžu riskovat, že mi tě
někdo sebere. Musel jsem tě získat, aby moje děti mohly žít, ale
věděl jsem, že tě využívám. Nebyla jsi dost stará na to, aby ses
mohla bránit."
Otřela jsem se mu nosem o záda, abych ho utěšila, ale mlčela
jsem. Měl pravdu a já si ho příliš vážila, než abych lhala.
"Zradil jsem tvoji důvěru i otcovu. S tím jsem nedokázal žít.
Musel jsem odejít. Odcestoval jsem do vzdáleného koutu země
a stal se někým jiným: Samuelem Cornickem, prvákem na
101
vysoké, který právě udělal maturitu. Jen za úplňku jsem si
dovolil vzpomenout, co jsem."
Svaly pod mýma rukama se dvakrát křečovitě stáhly. "Na
medicíně jsem potkal dívku. Připomínala mi tebe. Byla tichá
a měla potměšilý smysl pro humor. Taky se ti trochu podobala.
Připadalo mi, že jsem dostal druhou šanci, šanci udělat to
správně. Anebo jsem možná jenom zapomněl. Napřed se z nás
stali přátelé, byli jsme ve stejném programu ve škole. Pak se
z přátelství stalo něco víc. Nastěhovali jsme se k sobě."
Věděla jsem, co přijde, protože nic horšího se Samuelovi
nemohlo stát. Cítila jsem jeho slzy, přestože hlas měl pečlivě
vyrovnaný.
"Byli jsme opatrní, ale ne dost. Otěhotněla." Hlas mu zdrsněl.
"Zrovna jsme měli praxi v nemocnici. Měli jsme tolik práce, že
jsme si sotva řekli ‚ahoj‘. Ničeho si nevšimla, dokud nebyla
skoro ve třetím měsíci. Myslela si, že za symptomy může stres.
Byl jsem tak šťastný."
Samuel miluje děti. Někde jsem měla fotku, na níž mu
pětiletá Elise Smithersová narazila na hlavu kšiltovku a jela na
něm jako na poníkovi. Odhodil všechny zásady, protože si
myslel, že mu na rozdíl od lidských žen nebo vlkodlačic dám
děti, které přežijí.
Snažila jsem se nedát najevo, že taky pláču.
"Měli jsme praxi." Mluvil nyní tiše. "Zabírá spoustu času a je
stresující. Dlouhá, nepravidelná pracovní doba. Pracoval jsem
s ortopedem dobré dvě hodiny cesty od našeho bytu. Jednou
v noci jsem se vrátil domů a našel vzkaz."
Objala jsem ho pevněji, jako bych dokázala zastavit to, co se
stalo.
"Dítě by jí překáželo ve studiu," řekl. "Mohli jsme to zkusit
znovu později. Až... až by měla kariéru. Až by měla peníze.
Až..." Hovořil dál, ale přešel do cizího jazyka, který vyjádřil
jeho muka lépe než angličtina.
Kletbou dlouhého života je, že všichni okolo umírají. Musíte
být silní, abyste přežili, a ještě silnější, abyste chtěli přežít. Bran
mi kdysi řekl, že Samuel viděl příliš mnoho svých dětí zemřít.
102
"To dítě dnes večer..."
"Přežije," řekla jsem. "Díky tobě. Vyroste a bude zdravé
a silné."
"Žil jsem jako student, Mercy," řekl mi. "Předstíral jsem, že
jsem chudý jako ostatní. Kdyby věděla, že mám peníze, zabila by
moje dítě taky? Nechal bych školy, abych se o dítě postaral. Byla
to moje vina?"
Samuel se stočil do klubíčka okolo mojí paže, jako by ho
někdo uhodil do žaludku. Držela jsem ho.
Nemohla jsem říct nic, čím bych ho utěšila. Věděl lépe než já,
jaká existovala šance, že se dítě narodí zdravé. Nezáleželo na
tom, protože ani nedostalo šanci.
Venku zapadalo slunce, já držela Samuela a utěšovala ho, jak
nejlépe jsem uměla.