"Melanie, pojď okamžitě sem. Sesterské povinnosti tě čekají." Zakřičela přes ulici a vpochodovala do domu.

"Doufám, že ty povinnosti mě od tebe moc neoddělí." Řekl mi Tom a rozloučil se se mnou.

"Taky. Tak se večer stav. Nechám odemčený balkón." Dala jsem mu pusu a pak utíkala za Teresou. Hned, jak jsem vstoupila do domu, se na mě vrhla jako z řetězu utržená.

 

"Jak si to představuješ? Nevíš, že Tom je můj?"

"Však už spolu nejste.." Přerušila jsem ji v jejím určitě plánovaném monologu o délce minimálně 10 minut.

"Jak už?" Vypískla. "Tom je pořád můj!"

"Nechápu, proč si ho tak nárokuješ. Není tvůj otrok." Pokrčila jsem rameny a chtěla jsem odejít. Ale Teresa mi píchla prst do hrudi a hrozivě zašeptala: "Ještě jsem neskončila." Tak jsem od ní zase odstoupila a čekala, co z ní vyleze.

"Dnes ve čtyři. Jelikož hraješ volleyball, budeš nás muset zastupovat s pár dalšíma holkama v turnaji spolků. Musíme se toho účastnit, abychom měli splněné kredity v rámci Omegy a mohli mít dál tento dům v pronájmu. Takže se snaž, abyste vyhrály. A potom budeš muset vykonat nějaké nováčkovské obchůzky, takže doufám, že tě Tom moc neunavil. Budeš potřebovat hodně energie." Zasyčela.

"Nevím, proč bych neměla mít enegii.." Oponovala jsem jí a nechala ji, ať se v tom hněvu peče sama.

"Po obědě se stav pro své nováčkovské úkoly." Zavolala za mnou ještě, když jsem odcházela po schodech do pokoje. Nemohla jsem si nevšimnout toho potěšení z toho, že mi může rozkazovat.

 

V pokoji jsem žuchla do postele. Měla jsem ještě půl hodiny do oběda. To si ještě můžu dát šlofíka.. Radši jsem myslela na něco pozitivního, abych nemusela sejít dolů a utopit tu ježibabu na lžičce vody. A jak jsem se tak snažila vzpomenout si na něco pěkného, vybavil se mi táta. Dlouho jsem se mu neozvala a on mě taky ne, tak jsem hned vytáhla mobil a vytočila jeho číslo.

"Ahoj zlato, jak je?"

"Parádně. Jak se daří tobě?"

"Ale.. Teď mám nějaké problémy v práci, ale zvládá se to. Co škola?"

"Super. Jeden kámoš mi pomohl s biochemií, tak jsem zvládla dobře test. Jinak to ani těžké není."

"A co kluci?" Zasmál se.

"Tati.."

"Pochlub se, kolika jsi už zmátla hlavu?"

"Dobře. S jedním asi chodím."

"Asi?" Zase se zasmál.

"Zůstali jsme na první metě, nejsem žádná poběhlice." Vyklopila jsem hned.

"To jsem na tebe pyšný. Dělej tak, abys nemusela litovat, však víš."

"Jojo.."

"No nic, musím zase do práce, končí mi pauza. Tak se měj, pusko."

"Ty taky. A pozdravuj kluky."

"Vyřídím. Páčko."

"Pa." Odpověděla jsem a hned to položil.. Teď jsem měla dobrý pocit. I když jsem se s tátou bavila o normálních věcech, i tak mi zvedl náladu.

 

"Co mám teda udělat?"

"Nováčkovský los padl na tebe. Budeš muset nakoupit, uklidit koupelnu a zajít na poštu s dopisy. A taky přinést přišlou poštu, samozřejmě. Snad ti to nezabere moc času. Abys stihla přijít  v čas na zápas. Tady máš seznam na nákup."

"To dělám jako jenom já?"

"Říkám, že los padl na tebe. Minule musela jít zase Lizzie. A nic nenamítala, splnila to na jedničku a ještě v rekodrním čase." Podotkla.

"Když někdo umí lézt do prdele." Pokrčila jsem rameny a vzala si od ní lejstro položek. Samé kukuřičné lupínky nebo proteinové nápoje. Mám ještě dost času, abych to stihla. A jestli ne, tak bude ještě čas po volleyballu. Nebo snad ne? Ještě mi podala kreditní kartu.

"Tohle je účet Omegy. Heslem je rok založení spolku. Jestli to nevíš, tak si to najdi, nebo budeš muset zaplatit ze svého. A být tebou, tak si pro sebe nic nekupuju, protože já to hlídám. Nic mi neunikne, to se neboj. Na tebe si dám ještě pozor. Ten největší. Nějaká arogatní husa, dcera potomka, se mi tady nebude promenádovat s nosánkem nahoru."

"Nevím, kdo tady má nosánek nahoru. Vidíš si na špičky bot?"

"Drzý spratku." Procedila mezi zuby.

 

Hned jsem vyšla do obchodu. Sice nebyl zrovna blízko, ale aspoň udělám něco pro svoji postavu a projdu se. Obchod byl až na druhém konci celého areálu školy. Jenom cesta tam mi trvala 20 minut. Tak by mě zajímalo, jak dlouho půjdu ještě s taškama v rukách.

Hned, jak jsem vstoupila do obchodu, vrhla se na mě pomiocnice, bo kdo to byla zač, a začala mi klást otázky, čím mi může pomoct a podobně.

"To je dobré, já si všechno najdu." Usmála jsme se na ni. Nesnáším takové obchody, kde si to nemůžu prolézt sama a pořád mi za zadkem někdo stojí. Co může být tak těžkého na tom, kupovat něco pro spolek. Pro Omegu?