Sbohem veškerému školnímu stresu, nehodlám si na tu boudu vzpomenout až do 31. srpna. Ne že bych měla až takový odpor ke škole, ale můj mozek už skutečně hlásí stop stav soukání nových (ne)vědomostí do hlavy. Mám ale radost, protože konečně zase zažiju ten blažený pocit z vyznamenání. Ani jsem nedoufala, že se mi to na gymplu podaří, ale ono fakt jo. Chemikářka se bůhví proč slitovala a nedala mi trojku. Měla jsem průměr 2,5, a když jsem si plánovala přezkoušení, tak nám vpálila do tváře, že dostaneme horší známky všichni. Asi na to zapomněla, nebo byla na transplantaci srdce, kdoví? Sejde se mi tedy -jen- pět dvojek (matika, chemie, zemák, děják, fyzika aneb to, co mě fakt nebere).

Jak už jsem psala, strávili jsme tři dny se třídou na ranči. Šumava je skutečně nádherná, vypěstovala jsem si k ní užší vztah, protože od doby, co jsem se naučila chodit, mě prarodiče brali na týden i dva do šumavských lesů. Vlastně dovolenou na Šumavě vynechávám až poslední dva roky kvůli přítelovi. Je to jediný týden, který máme byt pro sebe a já jsem aspoň donucená se o všechno postarat sama (ne že bych vařila a tak, ale aspoň co se úklidu týče). Trochu mi to chybí, tak jsem si to minulý týden vykompenzovala. Těšila jsem se tam hlavně kvůli přírodě a zvířatům. Na stránkách ranče jsem našla, že mají tři černé kočky (chápete, tři Šmahelové!). Bohužel po příjezdu jsem nenašla ani kočky, ani kozy, ani freťáka Friťáka, dokonce ani koně. Přiloudala se ke mně jen Míša (jejíž fotku tu můžete najít), postarší psí dáma, tak to chudák schytala, protože už ve vlaku jsem si stěžovala na "kožíškový absťák". Pokaždé jsem se k ní přihnala jako lavina a ona chudinka držela a dívala se na mě vědoucím pohledem ala "seš fakt divná, ale když ti to dělá radost, tak proč ne...".

Hned ráno se dostavila lehká nervozita z velkého počtu lidí a malého soukromí. Jakožto introvert potřebuju čas na dobití baterek a to nejlépe na místě, kde jsem sama a v klidu. To se mi nedostávalo, navíc jsem stále nemohla najít ani jednu kočku. Nejhorší bylo, že v celém areálu nebyl signál. Nemohla jsem proto ani bombardovat přítele, jestli nezapomíná krmit Šimlu se Šmahelem. Mamka byla ještě ke všemu v nemocnici, takže nervy dvojnásobné. Ale držela jsem se statečně, dokonce jsem utužila pár přátelských vztahů. Ony baterky jsem dobíjela v přírodě, sice se spolužáky v zádech, ale ty lesy fakt miluju.

Až večer přišla spása v podobě kočky, která večer přišla bázlivě k ohni. Kamarád (též kočkomil) mě na ní upozornil, a tak začal náš hon, který vlastně ani honem nebyl, protože kočka před námi sice couvala, ale jakmile zjistila, že jde pouze o drbání a hlazení, tak zůstala.

"Budeme jí říkat Matylda," navrhla jsem a slastně jsem zaháněla svůj kožíškový absťák.

"Okay, pokud je to teda kočka..."

"Je to kočka, to poznám podle obličeje," odvážně jsem tvrdila, ačkoli byla skoro tma. Přesto jsem obrátila kočku na bok a jaké to překvapení.

"No tak je to nevykastrovaný Matyld," zavrčela jsem, zatímco kamarád bouchl smíchy nad mým "znalectvím".

To bylo moje jediné setkání s kočkou. Koníky jsem nakonec viděla taky, ačkoli jsem se neodvážila na některém z nich projet. Kolena se hlásila ke slovu, protože jsme denně chodily na nádraží 2 km, v Klatovech jsme nachodili minimálně 8 km a poslední den jsme šli zhruba 5 km do kopce.

Nakonec jsem byla za návrat domů ráda, stýskalo se mi po kočkách... (no dobře, možná i po ostatních). Hlavně jsem na sobě skutečně začala pociťovat tlak spousty lidí. Tři dny mi vážně stačily, užila jsem si je, ukázala ostatním, že se mnou dokáže být sranda, ale moje baterie byla už moc vybitá.

Minulý týden jsem taky zahájila rehabilitace. Zatím jen v podobě dojíždění na elektroléčbu a vodoléčbu. Elektroléčba je v pohodě, 20 minut ležení a problémů neusnout :D. Dnes jsem měla první obávanou vířivku. Mé teorie o úchylném zdravotním bratrovi atd. atd. se nepotvrdily. Je tam stále ta samá milá sestra, která mě ani netraumatizovala svlékáním za její přítomnosti. Všechno mi ukázala a bylo to super, jen jsem neustále stoupala na hladinu kvůli bublinkám, což mě přivedlo na vzpomínku na Klatovské katakomby, kde nás průvodkyně informovala, kolik váží vysušená mrtvola. Zajímavá spojitost, když jste zrovna ve vířivce a co pět minut vyplavete, protože se nemůžete udržet na dně vany, že?

Jak jste asi někteří zaregistrovali, mám konečně brusle. A musím říct, že mi to na nich vcelku jde, projela jsem s bráchou a mamkou celou cyklotrasu bez pádu. Dokonce mě ani nebolela kolena, což je zvláštní. Asi to nebyla taková námaha, jako třeba běhání či klasická chůze.

A ještě malý seznam, co bych chtěla zvládnout přes prázdniny

• Jít si několikrát zabruslit
• Pokročit o pár lekcí v anglické gramatice
• Začít znovu s inzercí
• Vzít Šmahela ven
• Přečíst pár knížek z povinné četby
• Pořídit koncem prázdnin čtečku

Víc asi stejně nesplním, znám svojí lenost, navíc srpen mám nabitý brigádou, to budu ráda, že žiju při vstávání ve 4:40. Na tu čtečku se mimochodem strašně těším. Mám staženo už 70 knížek. Jen to nemám v čem číst -_- .

Užívejte prázdnin dosyta, zrovna tenhle týden má být plný sluníčka :).