A tak se vám po strašně dlouhé době zase hlásím, tentokrát již s maskou vytíženého, věčně na*raného studenta. Jak já zavidím letošním maturantům, že jim to tímhle školním rokem končí. Jo, šla bych z fleku tenhle rok maturovat i s vidinou haldy učení (kterou mám tak jako tak, takže ono je to fuk) a stresů (které mám taky furt).

Hned na začátku se musím zeptat, může mi nějaká hodná dušička vysvětlit jako pětiletému děcku, proč se proboha píšou opakovací testy z dějepisu, zeměpisu, chemie a dalších nepotřebných předmětů?

Minulý rok jsem na těchto rádoby opakovacích testech nachytala samé čtverce. Fakt nekecám. Jeden čtverec za druhým, protože jsem neměla ani páru o tom, co jsme brali, natož kdy byla bitva na Bílé hoře (ať žije styl "naučit a zapomenout!"). Pro mě zcela nepodstatné věci, jsem ráda, že si pamatuji svůj datum narození, mamky, bráchy a přítele. Babičky, dědečky i tátu už musím mít v diáři, což je celkem smutné ale pravdivé. I letos jsem udělala v hlavě i ve skříni patřičnou čistku s naivní myšlenkou "jsme třeťáci, nechaj nás bejt, pruděj ty malý". Se šťastným výrazem letěl do kontejneru sešit z dějepisu, který skrýval politické strany v Českých zemích v 19. století, 1. průmyslovou revoluci, sjednocení Německa a blá blá blá, sešit ze zeměpisu, kde byly detailně zachyceny všechny kontinenty (kromě Evropy) i s mapkami a spoustu jiných sešitů. Duchapřítomně jsem si schovala sešit z matiky, fyziky a literatury. Jaké to pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že sice jsme v očích kantorů třeťáci, nicméně je nezbytně nutné napsat test na 1.průmyslovou revoluci, také na celý svět včetně politických a fyzických map, samozřejmě na psychologickou prózu a na názvosloví, abychom nevypadli ze cviku. Kromě toho, že jsem sháněla poznámky všude možně i nemožně, jsem začala dobře. Samými jedničkami, až mě z toho mrazí, protože první vyhrání z kapsy vyhání.

Co mi nejvíc zkřížilo cestu, je samozřejmě opět matika. Víte, co mi nikdy nešlo ve scio testech? "Jaká je souvislost mezi čísly 5 8 154 99 1234 4 1?" Ano, všechno je o logické úvaze, nevycucáte si z prstu vzoreček, kam byste dosadili čísla, celé to hodili do kalkulačky značky Casio a měli výsledek. Vy si ten vzoreček hezky vymyslete sami. Vždycky jsem takové úlohy přeskakovala. Hysterický záchvat smíchu jsem dostala v jeden osudný den při první matematice, kdy nám bylo stručně vysvětleno, co budeme tento rok brát a čím začínáme. Na tabuli se na mě šklebil nadpis "Posloupnosti a řady" a já si namlouvala, že to není to, co si myslím. Onen hysterický záchvat smíchu se dostavil právě tehdy, když jsem si přestala cokoli namlouvat. A tak už si třetí týden rvu vlasy nad posloupností, nad a n-tými členy a rekurentním zadáním posloupnosti. Myslela jsem si, že když mi něco prostě nejde, tak to nejde, ale když jste v opravdové nouzi, jste schopni vymyslet a udělat téměř cokoli. Blížil se první test a já s hrůzou, že jsem ještě ani nepochopila, co to znamená "rekurentní zadání posloupnosti", zasedla opět ke stolu k šestihodinovému mučení. Doteď nechápu, jak dokážu nad něčím takovým strávit tolik hodin. Nejím, nepiju, pouze ďábelsky zapisuju řady čísel a mluvím na sebe jak na debila.

"No tak si to rozepiš ty káčo, co maj ty čísla společnýho?"

"Když ono je tam strašně zlomků a odmocnin, to po mně nikdo nemůže chtít."

"Ale oni to po mně chtěj, přece nebudu dělat reparát, někde tam musí být souvislost!"

A tak se dohaduju sama se svým já šest hodin, až mám před sebou minimálně tři tucty popsaných papírů s čísly a vzorečky a připadám si jak ten největší matfyzák, že jsem dala dohromady 10 usmolených vzorců se středně těžkými posloupnostmi. V testu moc neválím, ze tří dám jenom jeden, druhý jen z poloviny a poslední vůbec. Co taky můžu chtít, když mi při mých počtech trvalo v průměru 36 minut najít jeden vzorec pro těžkou posloupnost. Opět si připadám jako obyčejný venkovský buran, nikoli jako matfyzák... asi budu muset víc luštit sudoku a řešit logické úlohy (opět propadá hysterickému smíchu), aby mi to šlo rychleji.

Chemie je také opět problém. Naše skvělá saň, která si říká učitelka, přišla do třídy, praštila do tabule a konstatovala "buďte zticha, skončili jsme u derivátů uhlovodíků, příští hodinu píšeme test na názvosloví, dělejte, makejte, čumíte jak vyvoraný myši". Ta ženská si fakt pamatovala na chlup přesně, kde jsme naposledy zabouchli učebnici v červnu. Za to já ne. A už vůbec nikdo jsme si nepamatoval, že už jsme brali názvosloví karboxylových sloučenin, aminů, ketonů a dalších nezajímavých, chemicky znějících věcí. Nebrali, to je velká chyba v Matrixu a naše saň si to nenechá prostě rozmluvit. Takže jsme to projeli jako "opakování", ačkoli pro nás to bylo něco absolutně nového. Ne že by mě to trápilo. Minulý rok jsem se učila na chemii tak, že jsem si hodila korunou. Panna bylo začít áčkem, orel začít béčkem. Při testu jsem pak kroužkovala odpovědi (díky bohu za kroužkovací testy) buď převahu a) nebo převahu b), sem tam jsem tam šoupla možnost za c). Nemělo cenu se učit, když jste se učili na názvosloví uhlovodíků, měli jste v testu "napiš vzorec polystyrenu" apod. Tímto stylem, kdy jsem nad učením chemie strávila celkem 00:05 času, jsem dostala na vysvědčení dvojku. Přišlo mi to řádně vtipné, hlavně, když spolužačka, která se dřela na každý test a pak ho celá zpocená nemohla ani vyplnit, jak se klepala, dostala čtyřku s odřenýma ušima. Tím pádem mi chemie nepřinesla do života nic ze světa chemie. Naučila mě sázet a kombinovat možné odpovědi na takové úrovni, že kdybych si šla vsadit sazku, chytnu jackpot. Aktuálně mám před prvním letošním testem, tudíž mám v sobě ještě kousek svědomitosti a pokouším se učit. A to možná jen proto, že tuším, že tam bude více otevřených otázek...

No, zmiňovat se o tom, že jsem na tom dokonce tak špatně, že nejsem schopna pochopit Ampérovo pravidlo pravé ruky a Flemingovo pravidlo levé ruky, abych správně určila indukční čáry kolem magnetu a směr proudu, to je snad i zbytečné.

Poslední třešnička je tělocvik. Po roce jsem se na něj opět vrátila. Kolena mi zatím drží pohromadě, ale nohy mám tak namožené, že mám dneska chůzi jako po mrtvici, protože včerejší tělocvik, kdy jsme dvě hodiny strávili na dráze s během na 60 metrů a štafetou, mě absolutně zničil. Nejsem běhací typ, většinou při rychlém běhu začnu cítit v puse krev (ačkoli tam žádná není) a plíce mi začnou dávat jasně najevo, že jsem se zcvokla. Šedesátka byla velkým zklamáním. Kdysi jsem jí běhala za devět sekund, protože krátké tratě mi vyhovují a vždycky jsem byla ze dvojice první. Vždycky. Včera ne. Očekávaných devět sekund se nekonalo. S velkým vypětím sil a střídavým prosením plic a kolenou, ať mě nenechají na holičkách, jsem doběhla za čáru. Za skoro jedenáct sekund a ještě jsem se deprimovaně dívala na mizející záda mé spolužačky, která běžela se mnou. Asi jsem vypadla totálně z formy. Při každém startu jsem cítila, jak mám těžké nohy a jak mi nejde přidat, i kdybych chtěla. Nehledě na to, že jsem cítila dost velký tlak. Stačilo trochu víc tlačit na pilu a odnesly by to opět kolena, případně bych sebou práskla a vyzvracela plíce. Je čas s tím sakra něco dělat. Zhubla jsem, okay. Ale nohy mi to nezpevní. Ve středu nám přivezli domů crossový trenažer. Jako takový předběžný vánoční dárek pro všechny členy domácnosti. Asi na něm budu makat jako divá. Pokud se mi teda vzpamatují nohy po každém tělocviku. Nebo neumřu nad posloupností či vzorcem karboxylové kyseliny, že... myslete na mě v míru a pokaždé, když si nebudete vědět v chemii, matice či fyzice rady, vzpomeňte si na mě, že jsem na tom úplně stejně a ještě si z toho dovedu do určité míry dělat srandu :D. Člověk s tím asi nic moc nenadělá. Mám palici na všechny možné kraviny yaoi povídkami počínaje, světovými romány konče, ale posloupnost blbé řady vám vymyslím za 40 minut, ovšem jen v 50 % případů :D.

P.S.: Aktuálně čtu jakýsi žblecht ...a bude hůř od Pelce. Četl jste to někdo? Nepoznamenalo vás to na celý život? Mám strach to číst dál...